Toyen

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o české malířce. Další významy jsou uvedeny v článku Toyen (rozcestník).
Toyen v roce 1930

Toyen [toajen], vlastním jménem Marie Čermínová, (21. září 1902 Praha9. listopadu 1980 Paříž) byla česko-francouzská malířka, jedna z představitelek evropského surrealismu.

Biografie[editovat | editovat zdroj]

Toyen je významnou osobností české kultury, ačkoliv většinu života prožila v Paříži. Patří mezi nevýznamnější a nejsvobodnější tvůrčí osobnosti umělecké avantgardy na počátku 20. století. Narodila se 21. září 1902 v Praze. O Toyenině dětství a dospívání je toho známo málo, „třebaže žila se svou starší sestrou na Smíchově, prohlašovala, že žádnou rodinu nikdy neměla a nemá“. V 16 letech odešla z domova a živila se na Žižkově jako dělnice při výrobě mýdla. V letech 1919 – 1922 studovala na Uměleckoprůmyslové škole dekorativní malbu u prof. Emanuela Dítěte.

Velmi významné se pro ni stalo celoživotní přátelství s malířem, spisovatelem a fotografem Jindřichem Štyrským (1899 – 1942). Seznámili se na ostrově Korčula v létě roku 1922 a jako umělecká dvojice úzce spolupracovali. Společně se připojili k avantgardnímu sdružení mladé české generace, k Uměleckému svazu Devětsil. Roku 1925 odjeli společně do Paříže, kde následujícího roku vyhlásili vlastní směr – artificialismus, který představoval originální alternativu k surrealismu a abstrakci. Byla také členkou Spolku výtvarných umělců Mánes a surrealistické skupiny kolem André Bretona a Paula Eluarda, se kterými se Toyen a Štyrský seznámili v Paříži. Po návratu z Paříže, v roce 1934 se stali zakládajícími členy Skupiny surrealistů v ČSR (společně také s Bohuslavem Broukem, Karlem Teigem, Vincencem Makovským či Vítězslavem Nezvalem aj.). Zajímavé je také její spříznění s Jaroslavem Seifertem – viz níže).

Za nacistické okupace byl surrealismus jedním z pronásledovaných umění.

Po válce Toyen mohla, bez Štyrského, který za války v roce 1942 zemřel, zase vystoupit na veřejnost a krátce vystavovala. Na jaře roku 1947 spolu se surrealistickým básníkem Jindřichem Heislerem (1914 – 1953), kterého za války ukrývala před nacisty, opustila Československo v předtuše blížícího se komunistického puče. Odstěhovala veškeré své dílo a odjela do Paříže již natrvalo.

Toyen navázala na své předválečné kontakty – dobře se znala s hlavními představiteli surrealismu André Bretonem a Benjaminem Péretem – a brzy se v Paříži cítila jako doma. Vybudovat novou existenci jí pomohl mj. Ferdinand Peroutka.

Toyen na svou vlast nezapomněla, jak dokazuje např. cyklus obrazů Pražská domovní znamení. Její tvorba si uchovala specifický a originální ráz, nadále byla vyhledávanou ilustrátorkou a účastnila se řady kolektivních i samostatných výstav. V posledním desetiletí života se však stávala stále osamělejší. Těžce nesla rozpuštění pařížské surrealistické skupiny v roce 1969 – chyběly jí pravidelné schůzky v kavárnách. Její přátelé postupně opouštěli tento svět. Bližší kontakt udržovala zejména s básníkem Radovanem Ivšićem, který stárnoucí umělkyni velmi pomáhal s výstavami a v roce 1973 připravil v pařížské galerii a knihkupectví Les Mains Libres výstavu věnovanou knižnímu dílu Toyen.

Toyen zemřela 9. listopadu 1980 v Paříži. Do posledních dnů se snažila pracovat, sil se však již mnoho nedostávalo. Pohřeb se konal za účasti nejbližších přátel na pařížském hřbitově des Batignolles, kde jsou pohřbeni i její přátelé: Jindřich Heisler, André Breton a Benjamin Péret. Československý tisk úmrtí velké ženy a umělkyně přešel mlčením. Umělecká pozůstalost byla rozprodána ve třech aukcích.

Genderová identita a pseudonym Toyen[editovat | editovat zdroj]

Historie české avantgardy je především oborem působnosti mužů. Zatímco řada pozoruhodných umělkyň pracovala v oblasti dekorativního umění, oblasti takzvaného vysokého umění, včetně malířství a sochařství, byly téměř výhradně doménou mužů. Toyen byla jedinou plně respektovanou členkou ženského pohlaví předválečného českého umění.

Toyen protestovala proti měšťáckým konvencím příklonem k anarchistickému hnutí, protestovala proti rodinným, společenským a kulturním autoritám, popřela tradiční "ženskou roli" přijetím neutrálního „bezpohlavního“ pseudonymu Toyen, stejně tak jako důsledně nezávislým způsobem života, vysokými nároky na vlastní tvorbu a cross-dressingem: chodila zcela netradičně navzdory tehdejším konvencím oblečená jako muž, ve smokingu a s motýlkem u krku, ostříhána nakrátko, mluvila o sobě v mužském rodě. "Právě tak jako neměla v lásce své vlastní příjmení, neměla ráda ani svůj ženský rod. Hovořila jen v rodě mužském. Bylo nám to zprvu trochu nezvyklé a groteskní, ale časem jsme si zvykli.“Jaroslav Seifert[1]

V roce 1922 se vzdala svého dívčího jména, od té doby jí s výjimkou několika blízkých přátel, kteří ji oslovovali familiérním „Manko“, nikdo neřekl jinak než Toyen. Pseudonym Toyen pro ni údajně vymyslel Jaroslav Seifert, který ji potkával, když chodila z dílny na mýdlo na Husově třídě na Žižkově, byla oblečená do pánských dělnických kalhot, vesty a čepice. Pak ji potkal po několika letech a vymyslel jí pseudonym Toyen, který bezmyšlenkovitě napsal na ubrousek v Národní kavárně:

Marie Čermínová nás dlouho žádala, abychom pro ni vymyslili s Nezvalem nějaký vhodný pseudonym. Napadlo nás asi tucet jmen, žádné se jí však nelíbilo. Nám ostatně také ne. Až jednou. Seděl jsem s Mankou sám v Národní kavárně a Manka měla před výstavou. A nechtěla za nic vystavovat pod svým jménem. Když na chvíli odešla pro nějaký časopis, napsal jsem na ubrousek velkými písmeny TOYEN. Když si jméno po svém návratu přečetla, bez rozmýšlení je přijala a nosí je podnes; nikdo ji jinak neosloví a její pravé jméno je patrně jen na cestovním pase, který už je dávno neplatný.
— Jaroslav Seifert [2]

Tento sebeodcizující akt lze chápat jako výraz touhy po nové identitě, kterou si v moderní době řada žen chtěla vydobýt prostor, v němž mohly fungovat jako ženy i jako aktivní umělkyně.

„Sbohem. Já jsem malíř smutnej, loučila se Toyen se svými přáteli uprostřed noci na pražské ulici“Jaroslav Seifert[1]

Když André Breton vykládal Toyenin pseudonym, označil jej za „ne společný/ani napůl, ani pro tři, ani pro dva. Toyen: nikoliv „mezi“ tou a tou věcí, ne „společný těm a těm věcem, ale paprskovitý.“ Jméno Toyen pro něj bylo metaforou nejednoznačné identifikace znaku a předmětu, kdy lidská subjektivita odcizená v moderním světě vyzařuje svou touhu všemi směry – k okolnímu světu, ke druhým i k sama sobě. Občas je Toyen spojována s francouzským pojmem citoyen (občan). „Mnohem spíš se jedná o identitu v pohybu, která svému nositeli dovoluje ztotožňovat se s různými „já“ a v níž se genderová „inverze“ mění v genderovou „diverzi““ – Martina Pachmanová[3]

Adolf Hoffmeister nakreslil karikaturu Ten-Ta-To-yen, v níž zpodobnil Toyen ženu jako stín Toyen muže.[4] Bohuslav Brouk interpretoval Toyen jako anagram věty „to je on“.[zdroj?]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Malíři Štyrský a Toyen v maskách při práci s "Deka" barvami.

Na počátku tvorby vychází Toyen z puristicky modifikovaného kubismu, který později opouští, aby namalovala sérii naivních básnických obrazů, inspirovaných díly nedělních malířů a poetickou atmosférou Devětsilu. Obrazy Toyen se po odjezdu do Paříže a pod vlivem artificialismu změnily v křehká, pavučinově jemná díla, stavěná podle vlasových křivek, tlumených přísvitů a kouřových clon, které byly v dalších letech nahrazeny syrovými, těžkými pastami, nepravidelně členěnými strukturálními plochami, konkretizovanými jen metaforickým názvem obrazu. Na počátku 30. let se z plošné bezpředmětné barevné struktury začaly vydělovat plastické novotvary a záhadné objekty (mušle, vejce, krystaly, oční bulvy). Tímto obdobím imaginárních krajin se uzavřela vývojová dráha artificialismu a zároveň se zde připravil přechod k surrealismu. V prvních surrealistických dílech Toyen nalézáme jednak neurčitě definované objekty, jednak iluzivně zpodobněné reálné předměty, které zapojením do neskutečného prostředí nabývají nových symbolických významů. Je však důležité zmínit, že Toyena účast v mezinárodním surrealistickém hnutí byla více než umělecká. Stejně jako většina ostatních umělců chápala surrealismus jako hybnou sílu představivosti a sociálního a politického pokroku. Mnoho jejích obrazů z druhé poloviny třicátých let mělo silný politický podtext a její anti-válečné střetnutí vyvrcholilo v několika cyklech výkresů.V destruktivních vidinách kresebného cyklu Přízraky pouště se popré projevila její agresivní imaginace, jejíž útočnost a zároveň bezmezná zoufalost se ještě vystupňovala se válečných dílech, jako jsou cykly Střelnice a Schovej se válko!. Ty evokují hrůzy 2. světové války, promítnuté v prvním případě do nevinného světa dětských her a zmrzačených hraček, ve druhém případě do světa opuštěných věcí devastovaných válkou, do prázdných klecí a monstrózních skeletů. V Paříži pokračovala Toyen ještě nějaký čas v rozvíjení metody magického realismu, s nímž se rozloučila až na počátku 50. let. V posledním období , začínajícím před polovinou 50. let, se Toyen ponořila se hlubokého prostoru noci, do matoucího prostoru snů, halucinací a prchavých přeludů, které se promítly do fascinujících hádankovitých obrazů, nabitých silným erotickým potenciálem.

Artificielismus[editovat | editovat zdroj]

V Paříži vytvořili Toyen a Štýrský nový umělecký směr – artificialismus. V manifestu tohoto směru vyšli z teorie poetismu, když artificialismus prohlásili za ztotožnění malíře a básníka. Podle Toyen a Štýrského „ kubismus otáčel realitou, místo aby uvedl v pohyb imaginaci, artificialismus, nechávaje realitu v klidu, usiluje o maximum imaginativnosti. Hlavní zájem je soustředěn na poezii. Štýrského artificiálních obrazech se obrazové prvky proměnily z nositelů pojmenovaných obsahů v samotné skutečnosti a podněcovatele emocí, kubistické tvarosloví v lyrickou řeč abstraktních forem, která dostala smysl malířské metafory. Malíř používal novou techniku: stříkání barev přes předměty, sítě a šablony. Artificiální obrazy Toyen představují plochy s lineárními prvky a křivkami, tlumenými přísvity a neurčitým texturami. Názvy obrazů Toyen a Štýrského inspirovaly V. Nezvala, jenž jim ve své sbírce Hra v kostky věnoval několik básní.

Feminismus v tvorbě Toyen[editovat | editovat zdroj]

Ještě více provokativní než její vzhled, byly práce Toyen prostoupené upřímnými erotickými motivy, mnoho z nich představuje největší tabu obrazu, včetně lesbické touhy. U Toyen se často objevuje lesbická autostylizace, dodnes není však vysvětleno, zda šlo jen o pózu, kterou chtěla mladá malířka tehdejší společnost šokovat.

Pro Toyen bylo malování přirozenou vnitřní potřebou, oproštěnou od jakékoli ctižádostivosti. Sama se nikde neprosazovala, nepřizpůsobovala se požadavkům galeristů a výtvarných kritiků. Své samostatné výstavy obvykle pojímala jako manifestaci přátelství se surrealistickými básníky, kteří pro ni psali verše či texty do originálně upravených katalogů. Přestože život a dílo Toyen velmi přispělo k historii feministického umění a umělecké kritiky, Toyen nikdy otevřeně nevyjádřila své sympatie nebo podporu feminismu, stejně tak jako nikdy otevřeně nehovořila o své sexuální orientaci. Je však považována za průkopnici ženského umění, jako umělkyně, která reprezentuje a mění ženskou sexualitu, touhy a identitu, zároveň představila radikálně nový pohled na to, jak mohou ženy vnímat, přemýšlet a rozumět samy sobě v moderním světě.

Rok 1934, kdy Toyen podepsala prohlášení o založení Surrealistické skupiny v Československu, znamenal definitivní zlom v její práci. Poetika a politika surrealismu ovlivnila umělkyni do konce jejího života. Byla fascinována symbolismem surrealistů odhalujícím skryté nebo potlačené libido a sexuální touhy, který pomáhal budovat její představivost. Její obrazy a kresby z roku 1930 jsou plné strašidel, fantomů, snových objektů, ale mají také silný erotický akcent.

K výjevům erotického charakteru se ženy-umělkyně často vyhýbají, kromě Toyen, která představila roku 1925 Ráj černochů a v Legendách a pověstech z Melanésie (1933) otevřeně exotiku spojuje s erotikou. Toyen je známa svým oblíbeným a svobodným zobrazováním erotických motivů a erotickým humorem v tvorbě, zachycovala i tabuizované sexuální praktiky a pornografii. U dráždivých erotických artefaktů Toyen nikdy nepodepisovala své ilustrace pod svým vlastním jménem či pseudonymem, většinou své práce zveřejňovala pod zkratkou T nebo XX.

Od konce dvacátých let se vyhranil malířčin styl do velice rozpoznatelné podoby, pro kterou byly typické jednoduché a přesné, často nepřerušované linie. Nejčastější element tohoto období představuje detailní vyobrazení pohlavních orgánů. Toyen spojuje dohromady nejrůznější objekty sexuální touhy a zobrazuje jejich místo dotyku, a to ať už se jedná o setkání rtů a penisu, vagíny a jazyku, jemnou krajku s teplým spermatem, či ňadra s falem.

Z kreseb mizí mužská postava a namísto ní se zde objevuje někdy až v gigantických podobách pyj, který zastupuje ženský protějšek. Přestože není jasné, zda jsou kresby určeny pro mužské či ženské oči, je jednoznačné, že jejich hlavní hrdinku vždy zastupovala žena, kdežto z mužského těla si autorka vybrala pouze samotný pohlavní orgán. S ním pak ve svých malbách zacházela různými způsoby, ať už ho zakreslila přehnaně velký, pokleslý v náručí ženy, vztyčený, ejakulující, schoulený do klubíčka či zavřený v kleci. Falus v roli hračky a předmětu sexuální touhy, s nímž žena zachází jak se jí zachce, slouží jako objekt, jež vyzdvihuje hodnotu opačného pohlaví, na kterým mají ženy velkou moc. Jen v jednom případě vzbuzuje falus na malbě strach, obavy nebo odpor. Ačkoliv nebylo pro Toyen typické zobrazovat muže v celé své podstatě, nýbrž ho nechala zastupovat jen jeho údem, výjimku tvoří pouze kresba „Klauni“. Avšak otázka, zda se jedná o opravdové muže v přestrojení, či o pouhé postavičky šašků, se může zdát sporná.

Příklady tvorby Toyen[editovat | editovat zdroj]

artificialismus
  • Fata morgana, 1926
surrealismus
  • Dvě lesbičky, 1932
  • Přízraky pouště, 1937
  • Ranní setkání, 1937
  • cyklus Střelnice, 1940
  • cyklus Schovej se, válko, 1944

Knižní ilustrace[editovat | editovat zdroj]

Důležité místo Toyen také zaujímá v knižní tvorbě. Společně se Štýrským začala pracovat na návrzích obalů knih, z nichž většina byla pro jednu z nejvíce inovačních českých nakladatelství té doby – Odeon. Mezi autory, jejichž knihy jsou navrženy dle Toyen v druhé polovině roku 1920, byly především knihy českých spisovatelů a kritiků, jako je Jaroslav Seifert, Vítězslav Nezval, Jindřich Honzl, nebo Karel Schulz. Jejich knižní design obvykle sestával z kombinace foto-montáže a abstraktní roviny.

Bibliografie[editovat | editovat zdroj]

  • NEZVAL, Vítězslav. K výstavě Štyrského a Toyen : přednáška ze zahájení výstavy v Aventinské mansardě. Rozpravy Aventina. 1930, roč. 5, čís. 24, s. 284. Dostupné online. ISSN 1802-1972.  
  • Erotická revue (pravidelné příspěvky)
  • Jednadvacet (soubor 21 originálních kolorovaných kreseb, vydal v jediném výtisku pro Jaroslava Brouka v upomínku na jeho svatbu bratr Bohuslav Brouk)

Monografie a katalogy výstav[editovat | editovat zdroj]

  • Katalog výstavy obrazů Štyrského a Toyen v Alšově síni Umělecké besedy (1931, Praha)
  • Katalog výstavy obrazů a kreseb Štyrského a Toyen – Jaroslav B. Svrčekl (1932, Krásná jizba Praha)
  • Toyen – Vítězslav Nezval (1938, Praha)
  • Toyen – André Breton, Jindřich Heisler, Benjamin Péret, (1953, Editions Sokolova, Paříž)
  • Toyen – Radovan Ivšić (1974, Editions Filipacchi, Paříž)
  • Toyen: En surrealistisk visionar – Ragnor von Holten (1984, Lindfors Forlag, Koping)
  • Toyen: Das malerische werk – Rita Bischof, (1987, Verlag Neue Kritik, Frankfurt nad Mohanem)
  • Exposition Toyen – André Breton (1947, Galerie Denise Rene, Paříž)
  • Toyen – André Breton a spoluautoři (1958, Galerie Furstenberg, Paříž)
  • Toyen – Ragnor von Holten (1985, Modern Musreet, Stockholm)
  • Musée national d'art moderne, Strysky, Toyen, Heisler (1982, Centre Georges Pompidou, Paříž)
  • Toyen – Karel Srp, spolupráce Lenka Bydžovská (2000, Galerie hl. města Prahy, nakladatelství Argo Praha).
  • L'Univers de Toyen, collages, assamblages. Paris 2003
  • Knihy s Toyen - Lenka Bydžovská a Karel Srp, soupis knižního díla Toyen Petr Ladman (2003, Jiří Tomáš - nakladatelství Akropolis, Praha)

Výstavy[editovat | editovat zdroj]

  • České umění 20. století – stálá expozice ze sbírky Galerie hl. města Prahy, Toyen, J. Šíma, J. Zrzavý, J. Kolář aj. – Dům U Zlatého prstenu, Praha 1 – Ungelt, Týnská 6

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Článek vznikl s využitím materiálů z Digitálního archivu časopisů ÚČL AV ČR, v. v. i. ( http://archiv.ucl.cas.cz/ ).

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 344
  2. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa, Praha, Československý spisovatel, 1982, str. 343
  3. Martina Pachmanová: Neznámá území : českého moderního umění : pod lupou> genderu, Praha, Argo, 2004, str. 194
  4. HOFFMEISTER, Adolf. Ten-Ta-To-yen : České podoby XXII.. Rozpravy Aventina. 5. 3 1930, roč. 5, čís. 23, s. 265. Dostupné online. ISSN 1802-1972.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • NEZVAL, Vítězslav. 1961. Z mého života. Praha: Československý spisovatel.
  • PACHMANOVÁ, Martina. 2004. Neznámá území: českého moderního umění - pod lupou genderu. Praha: Argo.
  • POCHE, Emanuel. 1975. Encyklopedie českého výtvarného umění. Praha: Academia.
  • SEIFERT, Jaroslav. 1982. Všecky krásy světa: příběhy a vzpomínky. Praha: Československý spisovatel.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

životopis
dílo
fotografie Toyen
francouzsky (obrazy, fotografie Toyen)
zeměpis (inspirace)