Emil František Burian

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Emil František Burian (11. června 1904, Plzeň9. srpna 1959, Praha) byl český básník, publicista, zpěvák, herec, hudebník, hudební skladatel, dramaturg, dramatik a význačný režisér.

Život[editovat | editovat zdroj]

Příbuzenstvo
otec Emil Burian
strýc Karel Burian
manželka Zuzana Kočová
syn Jan Burian
dcera Kateřina Burianová
vnuk Filip Rajmont

Narodil se v Plzni, kde byl jeho otec pěvec. Dostal se v Praze na konzervatoř, do její mistrovské školy.[1]

E. F. Burian byl členem levicově orientované literární skupiny Devětsilu. V letech 19261927 spolupracoval s Osvobozeným divadlem,[2] odkud po rozepřích s Jindřichem Honzlem spolu s Jiřím Frejkou odešli a založili si vlastní Divadlo Dada. Poté spolupracoval s Frejkovou scénou Moderní studio.

V roce 1923, tj. ve svých devatenácti letech, vstoupil z přesvědčení do KSČ, což ovlivnilo jeho další činnost, která byla často až agitační.

Burianův Voiceband měl v Sieně veliké úspěchy.

Roku 1927 založil hudebně recitační soubor Voiceband.

V sezóně 1930/1931 jej angažoval ředitel Antonín Drašar jako režiséra do divadla v Olomouci, kde Burian využíval i svého voicebandu a sám se také uplatnil jako jazzový zpěvák. Ve druhé polovině roku 1931 se vrátil Burian krátce do Brna do Zemského divadla.[3]

Koncem roku 1933 založil divadlo D 34, kde uskutečňoval svůj program politicky vyhraněného levicového divadla – každý rok název divadla posouval o jedno číslo (v roce 1935 se tedy jmenovalo D 35 a tak dále až do D 41). V předválečných letech mimo jiné ve svém divadle zorganizoval protestní petici proti uvěznění slavného ruského režiséra Mejercholda, jenž byl později Stalinem zavražděn. Pro řadu komunistických funkcionářů byl proto, ač byl přesvědčeným stoupencem jejich hnutí, nepohodlným a nevypočitatelným členem.

V roce 1941 byl zatčen a celý zbytek druhé světové války prožil v koncentračních táborech. Nejprve byl v Terezíně, poté v Dachau a nakonec v Neuengamme (předměstí Hamburgu), zde pracoval v továrně s válečnou výrobou, ve volném čase se, podle svých vzpomínek, podílel na organizaci ilegálních kulturních pořadů pro vězně. 3. května 1945 se mu za dramatických okolností podařilo zachránit se z lodi Cap Arcona po sporném útoku britského královského letectva RAF.

Po válce založil ještě divadlo D 46 a D 47, mimo těchto divadel řídil ještě tři brněnské scény a karlínskou operetu, které byly sdruženy do tzv. Družstva divadla práce.

Ve volbách roku 1948 byl zvolen do Národního shromáždění za KSČ ve volebním kraji Kladno. Zasedal zde do konce funkčního období, tedy do roku 1954.[4]

Roku 1951 poté, co hrozil bezprostřední zánik jeho divadla, převedl své D 51 do svazku Československé armády, a to se pak stalo Armádním uměleckým divadlem. V roce 1955 z armády odešel a toto divadlo přejmenoval opět na D 34.

V poválečné době se stal jedním z předních účastníků nastupující nomenklatury komunistické kultury. Patřil však k osobnostem, které byly do značné míry režimu nepohodlné a nevypočitatelné a byl často kritizován zprava i zleva. Krátce řídil týdeník Kulturní politika, v němž působila řada později známých novinářů – Antonín Jaroslav Liehm, Stanislav Budín aj.

V roce 1954 byl jmenován národním umělcem.

V roce 1958 navštívil SSSR a pod vlivem Chruščovovy kritiky Stalina a jeho praktik vystoupil ve Španělském sále Pražského hradu se zásadním sebekritickým projevem.

Byl několikrát ženatý – s první ženou Ludmilou Matějovskou (nar. 1902), absolventkou mistrovské školy pražské konzervatoře, se oženil v roce 1927 a rozvedl v roce 1931. V roce 1934 se oženil s Marií Šubrtovou (nar. 1906), se kterou se seznámil v Brně, kde studovala na Filosofické fakultě Masarykovy university.[5] Jeho poslední manželkou byla Zuzana Kočová.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Zemřel 9. srpna 1959 v Praze, za dosud nevyjasněných okolností ve státním sanatoriu na selhání jater.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo bylo ovlivněno dadaismem, futurismem a poetismem, je silně levicové a prakticky místy až agitační. Přesto především svou divadelní tvorbou pozitivně ovlivnil celé moderní české divadlo. Jeho inscenační postupy byly na svou dobu objevné (metafora jako hlavní výrazový prostředek, poezie, symbol, „vynálezy“ theatergraph a voice-band atd.) a divadlo z nich čerpá dodnes.

Filmová režie[editovat | editovat zdroj]

Hudební dílo[editovat | editovat zdroj]

Kromě filmové hudby, oper a baletů psal také scénickou hudbu a koncertních skladby.

Filmová hudba[editovat | editovat zdroj]

Burian složil hudbu ke dvaceti filmům[6], například

Opery[editovat | editovat zdroj]

  • Alladina a Palomid (1923),
  • Před slunce východem (1925),
  • Bubu z Montparnassu (1927),
  • Mistr Ipokras, mastičkář drkolenský (1928),
  • Maryša (1940),
  • Císařovy nové šaty (1947),
  • Opera z pouti (1955),
  • Račte odpustit (1956),
  • Evžen Oněgin (1957), melodrama.

Balety[editovat | editovat zdroj]

  • Autobus (1928),
  • Fagot a flétna (1920).

Divadlo[editovat | editovat zdroj]

Libreta[editovat | editovat zdroj]

  • U muziky (1940), libreto k baletu J. Zicha,
  • Maryša (1940), libreto k vlastní opeře,
  • Císařovy nové šaty (1947), libreto k vlastní opeřče,
  • Opera z pouti (1956), libreto k vlastní opeře,
  • Evžen Oněgin (1957), libreto k vlastnímu melodramatu.

Divadelní dramatizace a režie[editovat | editovat zdroj]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Vlastní divadelní hry začal Burian psát až po roce 1945, kdy se zcela přiklonil k modelu socialistického realismu a stal se jeho zaujatým obhájcem.

  • Hráze mezi námi (1947),
  • Krčma na břehu (1948),
  • Láska ze všech nejkrásnější (1948),
  • Není pozdě na štěstí? (1948),
  • Pařeniště (1950),
  • Ani láska není sama (1957).
  • Proč žiješ, Václave Řího? (1958),
  • Dálky (1959),
  • Rozcestí (1959).

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Burianovo literární dílo zahrnuje filmové scénáře, libreta, divadelní hry a dramatizace (viz výše), básně, beletrii a práce o hudbě a divadle.

  • Idioteon (1926), básně,
  • O moderní ruské hudbě. Populární úvod (1926ú, studie,
  • Polydynamika (1926), studie,
  • Jazz (1928), studie,
  • Černošské tance (1929), stať k fotografiím,
  • Divadlo práce. Studie divadelního prostoru (1938),
  • O nové divadlo 1930–1940 (1946), výbor z prací, obsahuje např. Zameťte jeviště (1936) nebo Pojďte, lidé, na divadla s železnýma kladivama (1940).
  • Jeden ze všech (1947, román ve verších (v tom samém roce také inscenováno),
  • Viděno slzami (1947), básně z let 1925–1947,
  • Atomový mír (1950), báseň (v tom samém roce také inscenováno),
  • Horkým srdcem (1950), básně,
  • Osm odtamtud (1954), povídky, rozšířeno 1956 s titulem Osm odtamtud a další z řady,
  • Vítězové (1955), román, roku 1965 rozšířeno o druhou část s titulem Trosečníci z Cap Arcony,
  • Básně (1955).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc : ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Burian Emil František, s. 38.  
  2. Jaromír Pelc: Meziválečná avantgarda a Osvobozené divadlo. Ústav pro kulturně výchovnou činnost, Praha, 1981, 248 s. Týž: Zpráva o Osvobozeném divadle. Práce, Praha, 1982, 216 s. Týž: Osvobozené divadlo. Mladá fronta, Praha, 1990, 488 s., ISBN 80-204-0165-2. Zde v oddílu "Osvobozené divadlo neznámé" podrobněji o akcích kulturní levice, při nichž postupovalo D 34 E. F. Buriana v součinnosti s Osvobozeným divadlem J. Voskovce a J. Wericha.
  3. Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 98–9
  4. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky, [cit. 2012-01-14]. Dostupné online. (česky) 
  5. Jaroslav Kladiva: E.F.Burian, Jazzová sekce, Praha, 1982, str. 14, 103, 355
  6. http://www.fdb.cz/lidi/18260.html

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]