Pražská konzervatoř
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Tento článek potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl, konkrétní problémy tohoto článku mohou být specifikovány na diskusní stránce.
Pražská konzervatoř byla založena v roce 1808, jako první konzervatoř ve střední Evropě. První školní rok byl zahájen 24. dubna 1811.
Skladatel B. Diviš Weber (1766—1842), budoucí ředitel konzervatoře, vypracoval plán nového ústavu podle vzoru pařížské (založena 1784) a milánské konzervatoře (založena 1807). Teprve později byly zakládány konzervatoře i jinde. Ve Vídni 1817, v Londýně 1822, v Haagu 1826, v Madridu 1831, v Bruselu 1832, v Lipsku 1843, v Berlíně 1850, v tehdejším Petrohradu 1862, v Moskvě 1866 atd.
| „ | „…Vznik pražské konservatoře byl vlastně vyvolán potřebami své doby. Po velikém úpadku hudebního umění v Čechách, který trval od porážky na Bílé Hoře skoro sto let, rozvinul se opět v osmnáctém století bohatý hudební život u nás, jenž byl podmíněn jednak vrozenou hudebností lidu, jednak zásluhou kantorů venkovských škol, z nichž každý byl hudebně vzdělán a vyučoval jak zpěvu tak i hudbě. Ve vyučování hudbě bylo pokračováno pak i na školách latinských. Šlechta u nás, která jediná vedle klášterů si udržovala soukromé hudební kapely, složené ze služebnictva, vyhledávala svědomitě mezi svými poddanými hudebně talentované hochy, které pak na vlastní útraty dávala učit u mistrů instrumentalistů a pak je zařazovala do vlastní kapely. Proto byla požadována od čeledi při vstupu do panské služby znalost některého hudebního nástroje, čímž bylo umožněno sestavení kapely, v jejímž čele pak stál školený umělec. Právě tak byly zřízeny orchestry skoro při všech klášterech, v nichž působili většinou mniši a při chrámech, s převážnou většinou diletantů. Vedoucí síly byly však i zde mnohdy vynikající odborníci a skladatelé. Činnost šlechtických kapel dosáhla vrcholu v době Karla VI. a zvláště v době Marie Terezie - ne však jejich zásluhou. S příchodem nových myšlenkových proudů od západu, nové hospodářské otázky, jimž šlechta věnovala nyní více zájmu, zvláště pak generálním zásahem Josefa II. do majetkových poměrů (zrušení klášterů, zrušení osobního nevolnictví, rozvržení daní v neprospěch šlechty) a jiné starosti oné vrstvy byly příčinou zániku soukromých šlechtických kapel. Mecenáši ztráceli zájem o další vynakládání peněz na umění a vydržování vlastních orchestrů, hudebníci si začali vyhledávat nová působiště v cizině a tak se stalo, že Praha, kdysi vysoce kulturní středisko velké oblasti střední Evropy, v níž hudební dění bylo po celá decenia intensivně prožíváno a která v tomto ohledu požívala evropské pověsti, ztratila náhle nejen základ a předpoklad pro další hudební život, ale i instrumenty, jimiž tento život měl býti projevován. Jediný orchestr na konci osmnáctého století zůstal v Praze u opery Stavovského divadla, jenž měl v letech 1793-1795 jen 25 členů (jedno violoncello). Tento degenerační vývoj byl sledován s velkými obavami a právem bylo předpokládáno ohrožení hudební kultury u nás, nebude-li včas svízelné situaci pomoženo. Proto přátelé hudebního umění (šlechta) po bedlivé rozvaze poměrů a možností dali podnět a finanční pomoc k založení konservatoře, jejímž výlučným účelem mělo být vychovávat orchestrální hráče všech nástrojů pro potřeby našich orchestrů. Pokud by nestačily domácí učitelské síly (členové orchestru Stavovského divadla), měli být výjimečně zváni i umělci cizí…“ | “ |
| — chybí zdroj | ||
[editovat] První profesoři konzervatoře
Prvním učitelem violoncella na pražské konzervatoři byl Bernard Václav Šťastný, syn výtečného hobojisty, působícího v divadelním orchestru v Praze, Jana Šťastného (zemřel 1788). B. V. Šťastný působil na pražské konzervatoři plných 11 let a 30. května 1822 odešel pro vysoký věk na odpočinek. Zemřel v Praze 1835 ve věku 75 let.
[editovat] Studenti
Protože žáci byli na konzervatoř zprvu přijímáni ne starší deseti let, hráli v hodinách vyučovacích na školní nástroje, které byly k dispozici na konzkoervatoři (violoncella a kontrabasy). Teprve od roku 1816 byli přijímáni žáci ne mladší deseti let. První veřejnou akademii posluchačů uspořádala konzervatoř 21. února 1815 v Redutě a příštího roku (15. září 1816) absolvovalo prvních 12 posluchačů, z nichž 7 si zasloužilo pochvalné zmínky, mezi nimi i violoncellista Josef Weidl, rodem z Loučky, dále houslisté J. V. Kalivoda a K. Barták, kontrabasista J. Novák, fagotista L. Vesecký, hornista J. Cvrček a klarinetista F. Blatt. Roku 1822 absolvovalo celkem 22 posluchačů, mezi nimi violoncellisté Josef Hlavatý z Prahy a Jan Matys z Komorního Hrádku u Chocerad (a dále také slavný houslista Josef Slavík). Mezi současné absolventy patří například violoncellista František Brikcius.
