Oskar Nedbal

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oskar Nedbal
Oskar Nedbal
Oskar Nedbal
Narození 26. března 1874
Tábor, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 24. prosince 1930 (ve věku 56 let)
Záhřeb, Jugoslávie (po 1992) Království Jugoslávie
Příčina úmrtí sebevražda
Občanství Česko
Povolání hudební skladatel a dirigent
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oskar Nedbal (26. března 1874, Tábor[1]24. prosince 1930, Záhřeb, Chorvatsko) byl český hudební skladatel, dirigent a violista

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Oskar Nedbal se narodil v rodině advokáta JUDr. Karla Nedbala jako předposlední ze sedmi dětí. Otec byl zakladatelem místního hudebního spolku a propagátorem hudby, také jeho potomci [2] měli k hudbě vztah a nadání. Matka, rozená Hejnová vychovávala děti ve vlasteneckém duchu. Oskarovi dal již v jeho útlém věku základy hry na housle místní regenschori Anderle. Když začal studovat na táborském gymnáziu a otec poznal, že kromě výrazného talentu jeví o hudbu i vážný zájem, přihlásil jej roku 1885 na pražskou konzervatoř. Jedenáctiletý Oskar byl přijat do třídy profesora Bláhy (hra na trubku-tympán) a ne do třídy na housle. Dva roky se ve třídě učil na trubku a přitom soukromě u učitele Ferdinanda Lachnera na housle. V roce 1887 však přestoupil do oddělení houslí k profesorovi a řediteli Antonínu Bennewitzovi a tam přešel ke hře na violu. Od 1.1. 1891 se Nedbal stal žákem profesora Antonína Dvořáka, který na konzervatoři vyučoval hudební kompozici. Jeho talent mistra zaujal. Oskar školu ukončil absolventským houslovým koncertem, o němž pochvalně psaly tehdejší pražské noviny.

České kvarteto[editovat | editovat zdroj]

Na konservatoři se Nedbal spřátelil se spolužákem Josefem Sukem. V roce 1891 - v posledním ročníku na konzervatoři, kdy se Nedbal v prodlouženém studiu věnoval kompozici – na podnět profesora komorní hudby Hanuše Wihana a zejména z iniciativy Nedbala a Suka došlo k sestavení smyčcového kvarteta. Vzniklo později velmi známé České kvarteto - toto jméno neslo od roku 1892. Oskar Nedbal v kvartetu působil 14 let nejen jako výborný violista a manažer, ale byl i vůdčí osobností tohoto hudebního tělesa.

Život violisty a dirigenta[editovat | editovat zdroj]

Kromě hraní na violu se Oskar Nedbal zajímal o dirigování a 24.11.1896 -ve svých 22ti letech-poprvé dirigoval Českou filharmonii s velkým úspěchem a potom s ní spolupracoval až do roku 1906. Otevřela se mu cesta do hudebního světa, v němž brzy vyzrál na jednoho z nejvýznamnějších dirigentů (řídil koncerty např. v Berlíně, Paříži, Petrohradu, Varšavě, Oděse, Vídni a Londýně).

Bolestné události[editovat | editovat zdroj]

Do úspěšného začátku kariéry mladého hudebníka zasáhly velmi bolestné a tíživé události: nemoc (1894) a smrt kolegy z Českého kvarteta Otty Bergera; dobrovolný odchod ze života (1898) Oskarova staršího bratra Viléma; těžká nemoc [3] a smrt otce; nemoc, dlouhé léčení a skon teprve sedmadvacetileté manželky Josefiny [4] Léta po ovdovění nesl Nedbal těžce a často žil a pracoval (i s Českým kvartetem) v pronajatém domku v Táboře, poblíž místa odpočinku své ženy.

Odchod do ciziny[editovat | editovat zdroj]

V roce 1906 Oskar Nedbal náhle odjel s Marií Hoffmannovou [5] do Vídně. Odcestovali krátce do Egypta a Sýrie a od června 1906 žili ve Vídni v 8.obvodu poblíž Divadla v Josefově. Po vyřízení složitého [6] rozvodu a splnění podmínek pro sňatek se Oskar Nedbal s Marií 20.6.1910 v Prešpurku (Bratislavě) podruhé oženil. Ve Vídni štěstí Nedbalovi přálo a stal se ještě populárnějším a uznávaným umělcem. Již na podzim 1907 dirigoval první velký koncert ve Vídni a potom dalších skoro 12 let stál v čele vídeňského symfonického Tonkünstler orchestru.

Dirigent a skladatel[editovat | editovat zdroj]

Během let prožitých jak v cizině, tak i často v rodném kraji se Oskar Nedbal nevěnoval jen dirigování, ale i komponování. Vznikla (během let 1908-1912) k již dřívější Pohádce o Honzovi (1902) další díla - balety: Z pohádky do pohádky, Princezna Hyacinta a Čertova babička V dubnu 1912-na popud Marie Nedbalové (po nalezení námětu v Puškinově povídce Slečna selka) napsal Leo Stein operetní libreto a potom Nedbal usilovně pracoval na skladbě hudby. V létě tvořil v klidu barokního zámečku v Kamenné Lhotě (11km severně od Tábora) a také měsíc u Jaderského moře. Slavná opereta Polská krev měla premiéru 25. října 1913 ve Vídni – byl to triumf a nejúspěšnější novinka sezóny. V lednu 1914 byla česká premiéra v Praze a během jednoho roku Polskou krev uvedlo na stovku divadel v Německu a Rakousku.

V létě 1915 pracoval Nedbal v zámečku u Plané nad Lužnicí (Strkov) na dokončení své třetí operety – Vinobraní. Ta měla 11.2.1916 premiéru ve Vídni, českou v květnu ve Vinohradském divadle v Praze, kde ji dirigoval autorův synovec Karel Nedbal [7] a režii měl Karel Hašler . Vinobraní mělo pak 46 repríz.

Další tragedie[editovat | editovat zdroj]

Po letech plných hudby a úspěchů přišla opět krutá rána. V červnu 1918 obdržel Nedbal do Plané nad Lužnicí dopis zaslaný sem poštou z Vídně, který syn Oskar poslal z Prešpurku otci na jeho vídeňskou adresu. V listu prosil o prominutí svých prohřešků a chování a slíbil, že se polepší a brzy na bojišti (I.sv.války) dokáže, že je čestný a hoden jména. Otec Nedbal ihned jel vlakem za synem, ale při čekání ve Vídni na další spoj obdržel zprávu o synově smrti Oskar Nedbal mladší (nar.1901) studoval gymnázium v Táboře, v roce 1912 přešel na gymnázium v Mělníku a brzy do Českých Budějovic; v roce 1916 byl otcem poslán do vojenské vyšší reálky v Hranicích. I odtud byl převelen (1917) do Prešpurku do přípravky na polní využití. V duševní krizi napsal sebekritické zhodnocení svého dosavadního života a odeslal poštou otci. Za několik dní, v mylném přesvědčení o nezájmu otce se v Prešpurku v červnu 1918 při výkonu strážní služby zastřelil.

Domů - do ČSR[editovat | editovat zdroj]

Po vzniku Československa (1918) se Oskar Nedbal rozhodl vrátit domů. Dokončil ve Vídni probíhající koncertní sezónu a k 10.dubnu 1919 dal v Tonkünstler orchestru výpověď. Manželé Nedbalovi požádali o domovské právo-Oskar v Táboře a Marie v rodných jihočeských Vodňanech a získali československé občanství. V červnu 1919 se spolu s jinými repatrianty stěhovali do ČSR; Nedbalovi do pronajatého zámečku v Chlumu u Třeboně. Oskar Nedbal však nenašel plné pochopení, zejména v Praze, spíše závist a pomluvy a někteří lidé z hudebního světa mu vyčítali jeho údajné projevy nemístné loajality k Rakousku při jeho pobytu ve Vídni. K dirigování velkého čs.orchestru se skoro nedostal. Zklamaný hudebník-skladatel však pracoval dál, žil převážně v ústraní v Chlumu u Třeboně. Složil zde jedinou svoji operu Sedlák Jakub. Premiéru měla na podzim 1922 v Brně, ale bez většího ohlasu. Nedbal cítil úbytek své tvořivé síly a viděl možnost uplatnění jedině v nabídce bratislavského ředitele SND B.Jeřábka.

Odchod a léta v Bratislavě[editovat | editovat zdroj]

Zklamaný a duševně strádající Nedbal odešel z Čech na Slovensko a přijal místo ředitele opery Slovenského národního divadla v Bratislavě. Situace SND-finanční i personální byla složitá, ale Nedbal přistoupil na podmínky a podepsal smlouvu. 26. srpna 1923 začal dirigováním opery Prodaná nevěsta v nastudování režiséra Jaroslava Kvapila a úspěchem. Během krátkého času získal několik významných uznání, např. Komenského univerzita jej jmenovala lektorem instrumentace, totéž přednášel v Hudební a dramatické akademii, společnost Radiojournal mu svěřila vedení hudebního vysílání bratislavské pobočky (řídil také několik přímých symfonických přenosů z Prahy). V červnu 1925 zorganizoval 14denní zájezd opery do Prahy, kde uvedený Sedlák kavalír měl úspěch. Nedbal výrazně pozvedl uměleckou úroveň opery i činohry. Bez vloh k ředitelování ale naivně přijal i nesolidní nabídku na vedení celého divadla. Rostly problémy s nedostatkem financí, slíbené podpory nedostával a naopak se stal terčem anonymních pomluv a nenávistných útoků. Jako ředitel se snažil vše řešit, někdy i za cenu drobných ústupků. Po letech úsilí o zlepšení pozice SND – obklopen mnoha nepřejícími lidmi, unaven stálými rozpory a také občasnými neshodami s manželkou Marií – cítil velké duševní vyčerpání. Přiznal sám sobě pochybnosti o vhodnosti převzetí podnikatelského závazku. Jedním z posledních větších rozhodnutí bylo to, že předal činohru SND do vedení režiséra Jána Borodáča a zároveň Václava Jiříkovského z šéfa činohry povýšil na hospodářského ředitele a svého zástupce.

Poslední roky i síly[editovat | editovat zdroj]

Další nápory obtíží již Nedbal nevydržel a na podzim 1928 se vzdal podnikatelského vedení. Ještě přemluvil svého synovce Karla Nedbala aby opustil Olomouc a převzal vedení bratislavské opery. V květnu 1930 měsíční zájezd opery do Prahy skončil finanční ztrátou a Oskar Nedbal byl mnohými označován za hlavního viníka všech potíží v divadle, i když kontrola z ministerstva konstatovala, že z jeho strany nedošlo k pochybení a že rozhodující část deficitu není z doby jeho vedení. Rostly dluhy a penále za nesplácené půjčky, nebyly peníze na výplaty, další půjčky bankou ani podpory z ministerstva nebyly již poskytnuty. Došlo k rozhodnutí: vedení SND převezme zpět družstvo a Nedbal musí vše uhradit. Dostal se do těžké finanční situace a zvládnout ji nedokázal. Protože se zaručil za finanční závazky, přišel o všechny své úspory. Předložil svůj abdikační list s návrhem, aby se vedení SND ujal šéf opery Karel Nedbal a také s žádostí o přispění peněz na finanční uspokojení mnoha věřitelů.

Tragický konec[editovat | editovat zdroj]

V půli prosince 1930 odjel do chorvatského Záhřebu k vystoupení s tamní filharmonií a k vedení premiéry své Pohádky o Honzovi. Cestou se mu zdravotně přitížilo, jak z dlouhé atmosféry pomluv, zášti a intrik, tak z čerstvě obdržené zprávy o zamítnutí jeho žádosti o finanční pomoc na úhrady dluhů. Byl na konci všech fyzických a psychických sil a myslel jen na své jméno a čest. Den po veřejném koncertním vystoupení - na Štědrý den roku 1930 v 11 hodin dopoledne Oskar Nedbal spáchal sebevraždu skokem z okna zkušebny v budově divadla.

Oskar Nedbal - muž neustálé práce, optimismu i spěchu, člověk dobrosrdečný a důvěřivý, skladatel, který svoji tvorbu někdy přizpůsobil náladám a okamžitým potřebám, ale přesto populární a plnokrevný muzikant, tvořící bez povýšené zaujatosti a jehož krásné melodie, plné české hudební tradice, přežily do dalšího století a jsou stále živé - byl pohřben na záhřebském hřbitově Mirogoj.

Po 76 letech pohřben ve své rodné zemi[editovat | editovat zdroj]

Myšlenka na převezení skladatelových ostatků zpět se zrodila v hlavě houslového virtuosa Josefa Suka, s jehož dědečkem Oskar Nedbal hrával v Českém kvartetu. Za pomoci ministerstva zahraničí byly jeho ostatky převezeny a Oskar Nedbal byl 12. května 2006 pohřben na pražském Slavíně.

Rodné město Nedbalovi[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům Oskara Nedbala v Táboře, čp.355 Palackého ulice-proti divadlu. Pamětní deska Oskara Nedbala a jeho otce Karla Nedbala
Busta v táborském divadle DON
  • Od roku 1930 nesl táborský Městský hudební ústav (založený 1913) skladatelovo jméno – v současnosti Základní umělecká škola Oskara Nedbala. Hudební škole Oskar Nedbal v roce 1919 věnoval sto tisíc korun na provoz.
  • V polovině třicátých let 20.stol. Tábor uctil památku svého rodáka Oskara Nedbala a jeho otce Karla Nedbala zasazením pamětní desky na rodném domě v Palackého ulici
  • 26. března 1990 rozhodlo vedení města o přejmenování táborského divadla z „Divadlo Ivana OLBRACHTA“ na „Divadlo Oskara Nedbala“ (DON)

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Operety[editovat | editovat zdroj]

Balety[editovat | editovat zdroj]

  • Pohádka o Honzovi (1902)
  • Z pohádky do pohádky (1908)
  • Princezna Hyacinta (1911)
  • Čertova babička (1912)
  • Andersen (1914)

Opera[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Oskar Nedbal ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Nedbalova dcera Luisa od dětství hrávala na harmonium , se sestrou Elsou si později v Praze zřídily hudební školu; dcera Marie hrála na klavír a v dospělosti vyučovala zpěv a hru na klavír; nejstarší syn Rudolf hrál dobře na violoncello, syn Vilém hrál na housle.
  3. JUDr. K.Nedbal v roce 1896 těžce onemocněl a byl hospitalizován v Praze, rodina Nedbalova se z Tábora přestěhovala do Prahy, aby o něj mohla pečovat. Po zhoršení stavu 26.2.1899 zemřel
  4. Josefína (nar. 1876 v Táboře), dcera hoteliéra a místostarosty Jana Setunského, provdaná za Oskara Nedbala 28.8.1898 v děkanském kostele v Táboře, v manželství se narodil v únoru 1901 syn Oskar. Onemocněla plicní chorobou a nepomohlo ani léčení v sanatoriu v cizině - zemřela 6. 1.1903 a byla pohřbena.10.1.1903 na svatojakubském hřbitově (nedaleko hradu Kotnova) v Táboře. Syn Oskar byl vychováván u Setunských v Táboře
  5. Marie Hoffmannová (roz. Mokrá; od června 1899 manželka Karla Hoffmanna (primária Českého kvarteta), s kterým se už déle chtěla rozvést
  6. Rozvod manželů Hoffmannových byla: složitá kauza; rakouský občanský zákoník (katolický kodex) neuznával rozluku ani rozvod žijících osob. V Rakousku ne, ale v Uhrách ano –byl zde právní dualismus. Navíc Nedbal i Hoffmannová mimo jiné museli získat uherské občanství, po dlouhém jednání právníků získali adoptivní rodiče: Davida Popperra a Heinricha Grünfelda a Nedbal měl úřední jméno Oskar Nedbal-Popper
  7. Karel Nedbal (* 28.10.1888 ve Dvoře Králové - + 20.3.1964), syn JUDr. Rudolfa Nedbala; ze studií práv přešel k milované hudbě - ke kapelnické dráze. Po působení v různých operních scénách stál u budování opery v Olomouci (1920-1928); v roce 1924 řídil první zahraniční provedení Smetanových oper ve Vídni; v letech 1928-1939 byl ve SND v Bratislavě a roku 1945 byl povolán do pražského ND jako dirigent a člen umělecké správy opery.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Budinský Libor: Sebevraždy slavných; 3.vyd./ Knižní klub / Praha, 2004; ISBN 80-242-1329-X
  • Buchner Alexander: Opera v Praze; PANTON, Praha, 1985, str. 175
  • Burghauser Jarmil: Slavní čeští dirigenti; 1.vyd./ Státní hud.vydavatelství / Praha, 1963
  • Černý Jindřich: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 49, 53, 62, 318, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Hutter Josef, Chalabala Zdeněk: České umění dramatické, Část II. – zpěvohra; Šolc a Šimáček, Praha, 1941, str. 196–201
  • Kukačka Rudolf: Nejen o třech generacích Nedbalů – Před pamětní deskou; Týdeník Palcát, č. 41, 26.10.2005, s.5
  • Šulc Miroslav: Cesta k nesmrtelnosti Oskara Nedbala; Nakladatelství – Jaroslava Pokerová /2007, ISBN 978-80-903601-7-4

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]