Antonín Dvořák

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o hudebním skladateli. Další významy jsou uvedeny v článku Antonín Dvořák (rozcestník).
Antonín Dvořák
Antonín Dvořák, fotografie z roku 1886
Antonín Dvořák, fotografie z roku 1886
Rodné jméno Antonín Leopold Dvořák
Narození 8. září 1841
Nelahozeves
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 1. května 1904 (ve věku 62 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnost česká
Povolání hudební skladatel
Příbuzní Josef Suk starší (zeť)
Josef Suk mladší (pravnuk)
Václav Robert z Kounic (švagr)
Hnutí romantismus
Významná díla Symfonie č. 9 e-moll „Novosvětská“
Některá data se získávají z datové položky.

Antonín Leopold Dvořák (8. září 1841 Nelahozeves[1]1. května 1904 Praha) byl jeden z nejvýznamnějších hudebních skladatelů všech dob a je světově nejproslulejším a nejhranějším českým skladatelem vůbec.[2][3]

Dvořákova symfonická díla jsou obvyklou součástí repertoáru významných orchestrů a jsou hrána na festivalech vážné hudby po celém světě. Síla jeho melodické invence uchvacuje dodnes odborníky i laiky a brala dech i skladatelovým současníkům (je znám Brahmsův výrok: „Dvořákova témata pro vedlejší myšlenky by mně docela stačila i na myšlenky hlavní…“).

Proslavil se svými symfoniemi a velkými vokálně-instrumentálními skladbami, neméně však i komorní hudbou a operami. Dvořák je čelným světovým představitelem tzv. klasicistně-romantické syntézy. Za zmínku jistě stojí i to, že první skladba, která zazněla po přistání amerických kosmonautů na Měsíci, byla Dvořákova Novosvětská symfonie.

Je po něm pojmenován impaktní kráter Dvořák na planetě Merkur[4][5] a planetka 2055 Dvořák.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům v Nelahozevsi

Praděd Antonína Dvořáka, rolník Jan Dvořák (1724–1777), se narodil i zemřel v Třeboradicích. Antonínův děd, Jan Nepomuk Dvořák, se narodil v Třeboradicích v roce 1764. Ten měl v letech 1818–1824 a 1830–1838 v Nelahozevsi v domě č. 24 pronajatý řeznický krám. Se svou manželkou Annou, rozenou Bobkovou, měl 14 dětí. Zemřel v Nelahozevsi v roce 1842, jeho žena pak roku 1848. Kromě Nelahozevsi měli pronajato řeznictví i v Dřínově, kde se jim roku 1814 narodil František Dvořák, skladatelův otec. Vyučil se řezníkem a na 8 let odešel na „zkušenou“ na Moravu a do Uher. Po návratu se v roce 1840 v Chržíně oženil s Annou Zdeňkovou z Uhů (1820–1882), dcerou správce lobkovického panství. K provozování řeznictví si v Nelahozevsi pronajali dům č. 24 a později i tzv. Engelhardtovu hospodu na č. 12. V tomto domě se jim 8. září 1841 narodil Antonín, první z osmi dětí.

V roce 1847 Antonín Dvořák začal chodit do školy a pod vedením učitele Josefa Spitze hrát na housle. Otec původně pro syna rovněž plánoval práci řezníka. V letech 18531856 mladý Antonín pobýval ve Zlonicích, kde se ho ujal místní učitel a varhaník Antonín Liehmann. Antonín se u Liehmanna učil hudební teorii, hrát na housle, klavír a varhany.

V šestnácti letech věku (1857) Dvořák odešel do Prahy studovat varhanickou školu, kde absolvoval v roce 1859. Od roku 1862 hrál na violu v orchestru Prozatímního divadla od roku 1866 pod vedením Bedřicha Smetany[6]. V tomto orchestru setrval do roku 1871[7].

Kvůli zvýšení příjmu mladý Dvořák poskytoval lekce hry na klavír. Právě tak se seznámil se svou budoucí manželkou. Původně se zamiloval do své žačky Josefíny Čermákové, ta ale neopětovala jeho city a provdala se později za hraběte Václava Roberta z Kounic. V roce 1873 se Antonín Dvořák oženil s mladší sestrou Josefy, Annou (1854–1931). Narodilo se jim devět dětí:

  • Otakar (4. 4. 1874 – 8. 9. 1877) zemřel po onemocnění neštovicemi;
  • Josefa (19. 8. 1875 – 21. 8. 1875);
  • Růžena (18. 9. 1876 – 13. 8. 1877) zemřela na otravu fosforem;
  • Otilie (6. 6. 1878 – 5. 7. 1905), v roce 1898 se provdala za Dvořákova žáka a skladatele Josefa Suka, 1 syn;
  • Anna (13. 1. 1880 – 10. 9. 1923), manžel Josef Sobotka, 2 děti;
  • Magdalena (17. 8. 1881 – 25. 3. 1952), koncertní pěvkyně, manžel Karel Šantrůček, bezdětná;
  • Antonín (7. 3. 1883 – 20. 6. 1956), manželka Julie Janoušková, bezdětný;
  • Otakar (9. 2. 1885 – 15. 9. 1961), v roce 1960 vydal knihu o Antonínu Dvořákovi, manželka Marie Šrámková, 2 děti;
  • Aloisie (4. 4. 1888 – 28. 4. 1967), manžel Josef Fiala, 4 děti.

Skladatelská dráha[editovat | editovat zdroj]

Dvořák s manželkou Annou v Londýně, 1886
Dvořák s rodinou a přáteli v roce 1893: zleva manželka Anna, syn Antonín, Sadie Siebertová, Josef Jan Kovařík, matka Sadie Siebertové, dcera Otilie, Antonín Dvořák

Počátky a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Dvořákova skladatelská tvorba se dá zdokumentovat k roku 1861[8]. Jeho první skladatelské pokusy se však nesetkaly s širokým veřejným ohlasem[9]. Po svatbě začal pracovat jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha na Novém Městě[10] .

V roce 1877 Dvořáka hudební kritik Eduard Hanslick informoval, že jeho dílo přilákalo pozornost tehdy výrazné osobnosti hudebního romantismu Johannese Brahmse[11], který jej posléze doporučil jako skladatele berlínskému nakladateli Simrockovi. Pro něho pak v roce 1878 napsal první řadu Slovanských tanců a získal vynikající kritiky.

Rodina Dvořákových byla častými hosty hraběte JUDr. Václava Roberta z Kounic na zámečku ve Vysoké u Příbrami. Zde Antonín Dvořák bydlel nejprve ve správcovském domě hraběte Kounice, později od něj koupil (není zjištěno, že kupní obnos uhradil[zdroj?]) ovčín se špýcharem na východním druhém konci vesnice. Špýchar nechal přestavět na své letní sídlo, kde s nadšením sadařil, choval holuby a komponoval.

Úspěšně se uplatnil i jako dirigent svých skladeb. Roku 1884 byl pozván do Londýna, aby dirigoval svou Stabat Mater, vokálně-instrumentální dílo, složené po smrti jedné z jeho dcer. Setkal se s ohromujícím úspěchem a získal tak silné vazby na anglickou hudební scénu, kde ho vynikající výkony souborů sborového zpěvu motivovaly k dalšímu kompozičnímu úsilí v oblasti skladeb vokálně-instrumentálního charakteru. Jeho Rekviem, poprvé uvedené v roce 1891Birminghamu pod skladatelovou taktovkou (česká premiéra se uskutečnila v Národním divadle v Praze v dubnu roku 1892), bylo vyvrcholením této činnosti. Na základě svých hudebních úspěchů získal doktorátPraze a Cambridge.

Americké angažmá (1892–1895)[editovat | editovat zdroj]

V roce 1892 byl Dvořák obeslán dopisem ze Spojených států amerických. Zakladatelka americké národní konzervatoře v New Yorku, Jeanette Thurberová, se ho snažila získat jako ředitele této instituce. Nejprve sice váhal, ale pak nabídku přijal. Jeho pobyt ve Spojených státech amerických v letech 18921895 mu přinesl další pocty a definitivně i světovou proslulost.

Hlavním Dvořákovým úkolem v Americe bylo pomoci najít americké hudbě tvář. Podle českého skladatele se tak mělo stát především díky inspiraci indiánskou a afroamerickou hudbou. Jeho žák Harry Burleigh, jeden z prvních černošských skladatelů, Dvořákovi předvedl kouzlo amerických spirituálů[12]. Kvůli problémům s vyplácením honoráře se však Dvořák nakonec vrátil do Prahy, svou roli v tom ale sehrála i jeho stále stoupající prestiž v Evropě a stesk po domově.

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

Dvořákův pohřeb 5. května 1904 byl národní událostí[13]

Po návratu do Čech Dvořák především odpočíval s rodinou ve Vysoké u Příbramě. Právě zde pak složil dvě ze svých nejznámějších oper – Rusalku a Armidu. V této poslední fázi tvorby mu byl inspirací také český folklór.

V roce 1895 se Dvořák stal profesorem na pražské konzervatoři[14], kde vychoval řadu významných českých skladatelů, jakými byli např. Vítězslav Novák, Oskar Nedbal a Josef Suk starší. Josef Suk se seznámil a později, v roce 1897, oženil s Dvořákovou dcerou Otilií a stal se tak jeho zetěm.

Dvořákovo dílo bylo nyní uváděné a oslavované doma i v zahraničí. Gustav Mahler a Hans Richter přispěli k jeho popularitě koncerty ve Vídni, Joseph Joachim a Hans von Bülow zpopularizovali Dvořáka v Německu, Joseph Barnby a Alexander Mackenzie v Anglii.[15]

Dvořákovy šedesáté narozeniny v roce 1901 se staly národní událostí[16]. Při této příležitosti jej rakouský císař František Josef I. jmenoval jej členem Panské sněmovny říšské rady ve Vídni. Spolu s ním byl členem sněmovny jmenován také další významný český umělec, básník Jaroslav Vrchlický.[17] V roce 1901 se stal nástupcem Antonína Bennewitze coby ředitel Pražské konzervatoře.[18]

Antonín Dvořák zemřel po pěti týdnech nemoci na mozkovou mrtvici[19]. Stalo se tak 1. května 1904. 5. května byl pohřben na Vyšehradském hřbitově[20]. Zanechal po sobě velké dílo a také několik nedokončených prací.

Osobnost[editovat | editovat zdroj]

Dvořák byl velmi zbožný muž, měl laskavou a nekomplikovanou osobnost. Mezi jeho velké záliby (vyjma lásky k hudbě) patřila železnice a chov holubů. Trpěl agorafobií, která se ke konci života stupňovala.

Přicházíval do mé kanceláře, buď když končil některé své dílo nebo když se děly zkoušky k jeho pracím. Nepamatuji se, že by býval kdy usedl. Obyčejně chodil, někdy se postavil k mému psacímu stolu nebo oknu, a pohlížeje střídavě do neurčita mluvil nebo poslouchal. A stávalo se, že uprostřed některé věty náhle ustal a zamyslil se. To mu v duši vylétl a počal pěti skřivan některé myšlenky hudební, které si někdy hned počal hvízdati. Teprve po chvíli vracel se ze své zasněnosti k řeči. A někdy také uprostřed řeči se obrátil a odkvapil. A přišel třeba za několik dní, aby "domluvil, v čem jsme předešle přestali". To vše působila v něm hudba. Bylo mu v očích a na tváři skoro znáti, jak v něm stále vře a tryská gejzír tónů v oněch nesčetných melodických kombinacích, jimiž tvořil svá díla.
— František Adolf Šubert
Pravda bez pozlátka, pravá demokracie nedvořící se mocným a nezdůrazňující vlastní velikost oproti "nižším", sebevědomí Vyvoleného bez ješitnosti, nejhlubší cit bez sentimentálnosti, nevýslovná radost z práce, čistý a prostý poměr k Bohu a lidem, to byly vlastnosti jeho duše. A stálý tvůrčí neklid! Vidím Mistrovu ruku, která neustále, někdy i během přestávky v rozmluvě, nepokojně hraje na kabátě, jakoby na piáně. Zdálo se, že myslí jen hudbou.
— Josef Suk starší

Kriminalistický ústav v Praze na základě rozboru DNA skladatelova vnuka Antonína Dvořáka (*1929) (syna Otakara Dvořáka), zjistil, že předkové Dvořáků v mužské linii pochází z Kazachstánu nebo Pákistánu.[21]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Zámeček ve Vysoké u Příbrami a jeho okolí inspirovalo Antonína Dvořáka k dílům jako Rusalka nebo Armida
Související informace naleznete také v článku Seznam děl Antonína Dvořáka.

Jeho umění je naprosto osobitou klasicistně-romantickou syntézou. Síla a absolutní jedinečnost skladatelova je přítomna především v orchestraci a instrumentaci. Jeho tvůrčí vývoj probíhal v několika etapách: první skladby vyrůstají z odkazu Beethovena a Schuberta, druhá fáze jeho úsilí je však již zcela v režii jeho osobitého cítění, kdy projevuje již naprosto originální a specifické hudební chápání jak po formální, tak obsahové stránce. Třetí období je typickým příklonem k vlasteneckým námětům a českým hudebním inspiracím (kantáta Hymnus, Moravské dvojzpěvy).

Zvláštního zabarvení dodalo jeho hudbě úsilí o obecně slovanský ráz tvorby, kterým obohatil nejvýrazněji světovou hudební tvorbu. Podobně (aniž by však opustil české a slovanské charakteristiky) byl za svého amerického pobytu inspirován hudbou černošskou a indiánskou, což se projevilo v jeho 9. symfonii, zvané Novosvětská, která patří k nejlepším dílům tohoto druhu v celé hudební historii. V posledním období dospěl k osobitě barvitému projevu v souvislosti s inspirací českými pohádkami a bájemi (opery Čert a Káča, Rusalka).

Napsal celkem devět symfonií, několik symfonických básní, velké skladby instrumentální (Slovanské tance), vokální a vokálně-instrumentální (Stabat Mater, Svatá Ludmila, Rekviem, Te Deum), 5 koncertních ouvertur, množství komorních skladeb (nejznámější je Smyčcový kvartet F dur, zvaný Americký), koncertů (houslový, violoncellový a klavírní), písně (Biblické písně), sbory, klavírní skladby (verze Slovanských tanců, později i orchestrální verze), 10 oper (nejznámější jsou Rusalka, Jakobín, Čert a Káča, Dimitrij a Armida). Uctíván celým světem nečekaně zemřel v Praze 1. května 1904.

Nejrůznější dokumenty a další památky (notové autografy, korespondence, listinné materiály, výtvarná díla, dobové fotografie, programy, plakáty) na tohoto výjimečného skladatele jsou umístěny v Muzeu Antonína Dvořáka, které od doby svého vzniku v roce 1932 sídlí v barokním letohrádku Amerika v Praze.

Jeho dílo je bohaté jak svým počtem, tak rozsahem forem – čítá téměř 120 opusů, z nichž většina představuje velká orchestrální, vokálně-instrumentální či hudebně dramatická díla.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Matriční záznam o narození a křtu
  2. Exhibitions: Antonín Dvořák, České muzeum hudby
  3. Facts: Antonin Dvorak, Prague Minos Guide
  4. Crater Dvorak on Mercury Gazetteer of Planetary Nomenclature, IAU, USGS, NASA (anglicky)
  5. Česká jména ve vesmíru, VTM, cit. 5. 12. 2013 (česky)
  6. Burghauser (2006), s. 13 ("... od roku 1866 pak pod Bedřichem Smetanou, který vystřídal Maýra ve vedení opery.")
  7. Černušák (1963), s. 276 ("...setrval v orch. do 1871")
  8. Černušák (1963), s. 276 ("Přesto pilně skládal již 1861 smyčc. kvintet, 1862 smyčc. kvartet")
  9. Černušák (1963), s. 277 ("Tyto skladby ... tvoří D. přípravné období bez ohlasu na veřejnosti.")
  10. Burghauser (2006), s. 22 ("... u sv. Vojtěcha na Novém Městě pražském, kde byl ředitelem kůru Josef Förster, otec Josefa Bohuslava Foerstera.")
  11. Burghauser (2006), s. 35 ("Došlo k němu z podnětu Eduarda Hanslicka ... a sděluje mu, že se Brahms jako člen poroty o jeho díla velmi zajímá.")
  12. De Lerma, Dominique-Rene. "African Heritage Symphonic Series". Liner note essay. Cedille Records CDR055.
  13. Burghauser, Antonín Dvořák Thematický Katalog (2006), s. 105 ("Dvořákův pohřeb je opět i národní manifestací.")
  14. Černušák (1963), s. 278 ("... nastoupil opět jako prof. pražské kons. [od X. 1895]")
  15. Černušák (1963), s. 278 ("... zakotvilo jeho dílo ve Vídni zásluhou H. Richtra i G. Mahlera, v Německu vlivem H. Bülowa a Jos. Joachima; v Anglii se o ně zasloužil Jos. Barnby a Alex. Mackenzie.")
  16. Černušák (1963), s. 279 ("Premiéra Rusalky ... a D. šedesátka byly počátkem rozsáhlých oslav v cizině i doma ...")
  17. Černušák (1963), s. 278–279 ("... s Jar. Vrchlickým byl jmenován členem panské sněmovny ve Vídni [IV. 1901]")
  18. Honolka (2004), s. 108
  19. Černušák (1963), s. 279 ("Zemřel, raněn mozkovou mrtvicí ...")
  20. Schönzeler, s. 194
  21. *Glóbus Antonína Dvořáka Video z archivu České televize, pořad Příběhy předmětů, 2011

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • DÖGE, Klaus. Antonín Dvořák. Život - dílo - dokumenty. Praha: Vyšehrad 2013. 358 str. Nová kniha německého muzikologa Klause Dögeho, věnovaná Antonínu Dvořákovi Záznam z archivu Českého rozhlasu, pořad Studio D, 14.2.2013
  • ŠOUREK, Otakar. Život a dílo Antonína Dvořáka. 4 sv. Praha : Hudební Matice Umělecké besedy, 1922–1933
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 273–275.  
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Antonín Dvořák (1841–1904). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22(3-4), s. 86–89. ISSN 1210-6097.
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 15. sešit : Dvořák–Enz. Praha : Libri, 2012. 467–610 s. ISBN 978-80-7277-504-0. S. 468–469.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]