Viola
| Viola | |
|---|---|
| ital.: viola něm.: Bratsche, Viola angl.: viola fr.: alto |
|
 |
|
| Klasifikace | |
Podle orchestrální praxe:
|
|
Podle způsobu vzniku tónu:
|
|
| Tónový rozsah | |
 |
|
| Příbuzné nástroje | |
| Housle, Violoncello |
Viola je strunný smyčcový hudební nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintách: c, g, d¹, a¹. V orchestru a smyčcových souborech slouží jako střední altový hlas, přičemž vyšší hlasy hrají housle a nižší violoncella a kontrabasy.
Obsah |
Charakteristika [editovat]
Viola má velmi podobnou stavbu jako housle, je jen o málo větší. Její struny jsou laděné o kvintu níže než houslové. Zvuk violy je plný a poněkud temný a melancholický. Na nejvyšší struně a svým tónem částečně připomíná housle, chybí jí ale jejich světlost a brilantnost, zvukem tedy spíše připomíná hoboj. Naopak hrou na nejnižší struně c (zvláště ve forte) vydává viola divoký, téměř výhružný zvuk, čehož se často využívá například ve filmové hudbě nebo operách. Vlastnosti barvy tónu violy mají souvislost s její velikostí. Jelikož je laděna o kvintu níže než housle (čili poměr příslušných frekvencí violových a houslových strun je 2:3), aby měla stejný zvuk jako housle, musela by být o stejný poměr větší – při délce trupu houslí 36 cm by tedy musela mít trup o délce cca. 54 cm. Protože je viola menší, než by z akustického hlediska měla být, vyšší harmonické frekvence jsou u ní utlumeny, což je důvodem pro jiné tónové charakteristiky, než mají housle. Trup violy měří nejčastěji 42 cm, protože člověk o průměrné velikosti by měl potíže hrát na větší nástroj (například jen s obtížemi by dosáhl na začátek hmatníku). Vyrábí se i menší varianty viol, které ale mají nižší kvalitu zvuku. Violový smyčec je o něco kratší a mohutnější než houslový. Smyčcové techniky jsou v podstatě totožné s houslovými, ale pro rozezvučení strun je zapotřebí větší síly. Viola je notována ve violovém klíči; zápis v houslovém klíči by měl za následek mnoho pomocných linek a tím i menší přehlednost. Houslový klíč se obvykle používá jen pro zápis těch pasáží, kde viola hraje delší dobu vysoké tóny.
Typy viol [editovat]
- kvinton – pětistrunná viola s laděním C - G - D´- A´- E´
Využití v hudbě [editovat]
Sólová hra [editovat]
K nejdůležitějším violovým koncertům patří:
- Johann Sebastian Bach: 6. Braniborský koncert B-Dur BWV 1051
- Georg Philipp Telemann: Violový koncert G-Dur
- Karel Stamic: Violový koncert č. 1 D-Dur
- Wolfgang Amadeus Mozart: Sinfonia concertante KV 364 (housle a viola)
- Niccoló Paganini: Sonata per La Gran' Viola ed Orchestra
- Hector Berlioz: Harold en Italie, Symphonie mit konzertanter Viola (1834)
- William Walton: Koncert pro violu a orchestr
- Paul Hindemith: Der Schwanendreher
- Paul Hindemith: Kammermusik Nr.5
- Béla Bartók: Koncert pro violu a orchestr
- Alfred Schnittke: Koncert pro violu a orchestr
- Toru Takemitsu: Koncert pro violu a orchestr
- Richard Strauss: „Don Quixote“, op. 35 (violoncello a viola)
- Carl Friedrich Zelter: Koncert pro violu a orchestr Es-Dur
Komorní hudba [editovat]
Viola je nedílnou součástí každého smyčcového kvartetu i kvintetu (spolu s houslemi a violoncellem, popř. také kontrabasem). Existují také skladby pro neobvyklejší obsazení, např.:
- Claude Debussy: Sonáta pro flétnu, violu a harfu
- Wolfgang Amadeus Mozart: Trio pro klarinet, violu a klavír
- Ludwig van Beethoven: Serenáda pro flétnu, housle a violu
Orchestr [editovat]
V symfonických orchestrech sedí nejčastěji 12 violistů. Viola má často v orchestru důležitou, ale pouze doplňující funkci – její part se omezuje na vyplňování harmonie mezi druhými houslemi a violoncellem. Přesto existuje několik výjimek, kdy skladatelé přidělili viole samostatnou melodii; nejvýznamnější pasáže pro violu se nachází v orchestrálních dílech Antona Brucknera (4. symfonie), Gustava Mahlera (Adagio v 10. symfonii) a v symfonické básní Richarda Strausse: Don Quixote.
Zvuková ukázka [editovat]
 |
|
