Viola

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Skočit na: Navigace, Hledání

Viola

ital.: viola
něm.: Bratsche, Viola
angl.: viola
fr.: alto

Klasifikace

Podle orchestrální praxe:

Smyčcové nástroje

Podle způsobu vzniku tónu:

Chordofony

Tónový rozsah

Příbuzné nástroje

Housle, Violoncello

Tento článek pojednává o hudebním nástroji. Další významy jsou uvedeny v článku Viola (rozcestník).

Viola je strunný smyčcový nástroj se čtyřmi strunami laděnými v čistých kvintách: c, g, d¹, a¹. V orchestru a smyčcových souborech slouží jako střední altový hlas, přičemž vyšší hlasy hrají housle a nižší violoncella a kontrabasy.

[editovat] Charakteristika

Viola má velmi podobnou stavbu jako housle, je jen o málo větší. Její struny jsou laděné o kvintu níže než houslové.

Zvuk violy je plný a poněkud temný a melancholický. Na nejvyšší struně a svým tónem částečně připomíná housle, chybí jí ale jejich světlost a brilantnost, zvukem tedy spíše připomíná hoboj. Naopak hrou na nejnižší struně c (zvláště ve forte) vydává viola divoký, téměř výhrůžný zvuk, čehož se často využívá například ve filmové hudbě nebo operách.

Vlastnosti barvy tónu violy mají souvislost s její velikostí. Jelikož je laděna o kvintu níže než housle (čili poměr příslušných frekvencí violových a houslových strun je 2:3), aby měla stejný zvuk jako housle, musela by být o stejný poměr větší – při délce trupu houslí 36 cm by tedy musela mít trup o délce cca. 54 cm. Protože je viola menší, než by z akustického hlediska měla být, vyšší harmonické frekvence jsou u ní utlumeny, což je důvodem pro jiné tónové charakteristiky, než mají housle.

Trup violy měří nejčastěji 42 cm, protože člověk o průměrné velikosti by měl potíže hrát na větší nástroj (například jen s obtížemi by dosáhl na začátek hmatníku). Vyrábí se i menší varianty viol, které ale mají nižší kvalitu zvuku. Violový smyčec je o něco kratší a mohutnější než houslový. Smyčcové techniky jsou podstatě totožné s houslovými, ale pro rozezvučení strun je zapotřebí větší síly.

Viola je notována ve violovém klíči; zápis v houslovém klíči by měl za následek mnoho pomocných linek a tím i menší přehlednost. Houslový klíč se obvykle používá jen pro zápis těch pasáží, kde viola hraje delší dobu vysoké tóny.

[editovat] Využití v hudbě

Viola je jen o málo větší než housle

[editovat] Sólová hra

K nejdůležitějším violovým koncertům patří:

Johann Sebastian Bach: 6. Braniborský koncert B-Dur BWV 1051
Georg Philipp Telemann: Violový koncert G-Dur
Karel Stamic: Violový koncert č. 1 D-Dur
Wolfgang Amadeus Mozart: Sinfonia concertante KV 364 (housle a viola)
Niccoló Paganini: Sonata per La Gran' Viola ed Orchestra
Hector Berlioz: Harold en Italie, Symphonie mit konzertanter Viola (1834)
William Walton: Koncert pro violu a orchestr
Paul Hindemith: Der Schwanendreher
Paul Hindemith: Kammermusik Nr.5
Béla Bartók: Koncert pro violu a orchestr
Alfred Schnittke: Koncert pro violu a orchestr
Toru Takemitsu: Koncert pro violu a orchestr
Richard Strauss: „Don Quixote“, op. 35 (violoncello a viola)
Carl Friedrich Zelter: Koncert pro violu a orchestr Es-Dur

[editovat] Komorní hudba

Viola je nedílnou součástí každého smyčcového kvartetu i kvintetu (spolu s houslemi a violoncellem, popř. také kontrabasem). Existují také skladby pro neobvyklejší obsazení, např.:

Claude Debussy: Sonáta pro flétnu, violu a harfu
Wolfgang Amadeus Mozart: Trio pro klarinet, violu a klavír
Ludwig van Beethoven: Serenáda pro flétnu, housle a violu

[editovat] Orchestr

V symfonických orchestrech sedí nejčastěji 12 violistů. Viola má často v orchestru důležitou, ale pouze doplňující funkci – její part se omezuje na vyplňování harmonie mezi druhými houslemi a violoncellem. Přesto existuje několik výjimek, kdy skladatelé přidělili viole samostatnou melodii; nejvýznamnější pasáže pro violu se nachází v orchestrálních dílech Antona Brucknera (4. symfonie), Gustava Mahlera (Adagio v 10. symfonii) a v symfonické básní Richarda Strausse: Don Quixote.