Kontrabas

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Kontrabas
ital.: contrabbasso
něm.: Kontrabass
angl.: double bass
fr.: contrebasse
AGK bass1 full.jpg
Klasifikace
Podle orchestrální praxe:
Smyčcové nástroje
Podle způsobu vzniku tónu:
Chordofony
Tónový rozsah
Written range double bass.png
Kontrabas zní o oktávu níže
než v notovém zápise
Příbuzné nástroje
Housle, Viola, Violoncello, Violon

Kontrabas je strunný smyčcový nástroj se strunami laděnými v čistých kvartách: (C/D), E1, A1, D, G (na rozdíl od většiny moderních smyčcových nástrojů, které jsou laděny v kvintách). Má široké využití v klasické hudbě – je nedílnou součástí symfonických i komorních orchestrů a mnoha smyčcových komorních souborů. Velice důležitou roli hraje i v dalších hudebních stylech: jazz, blues, folk, bluegrass nebo rock and roll. V poslední době se prosazuje také kontrabasový kvartet, což je ansámbl složený pouze ze čtyř kontrabasů.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Kontrabas vznikl na začátku 16. století, kdy se formovala a hlasově rozmnožovala nástrojová skupina viola da gamba. Tehdy se kontrabas nazýval jako violon, či kontrabasová viola da gamba. Také počet strun a ladění byly odlišné. U violonů bylo běžné šesti i sedmistrunné ostrunění. Jako klasické a oficiální ladění, vycházející z ladění viol da gamba je ladění D1-G-C-E-A-d. V klasicismu pak měl violon především čtyř nebo pětistrunné ostrunění a užívalo se také tzv. vídeňského ladění F1-A1-D-Fis-A. V době romantismu ztratil violon pražce a užívalo se označení kontrabas. Existovaly také třístrunné kontrabasy, které však svou nepoužitelností brzy zkrachovaly. Dnes je běžné používat čtyř nebo pětistrunné kontrabasy. Vyjímky tvoří kontrabasy šestistrunné.

Popis[editovat | editovat zdroj]

Zařazení[editovat | editovat zdroj]

Dodnes panuje nejednotnost, zda kontrabas patří do houslové, nebo violové rodiny smyčcových nástrojů (violová rodina je odvozena od renesančního nástroje viola da gamba; moderní viola patří do houslové rodiny). Kontrabas má velmi podobnou stavbu jako viola da gamba (například horní část je výrazně užší než u houslí) a stejně jako ona je laděn v kvartách (housle a příbuzné nástroje jsou laděny v kvintách). Oproti viole da gamba ale nemá na hmatníku pražce, má méně strun a jeho výřezy na horní desce (efa) jsou více podobné houslovým. Z historického hlediska ho však můžeme jednoznačně řadit do violové rodiny. Prvky analogické prvkům houslové rodiny vznikaly vlivem houslových nástrojů v hudbě, kdy se kontrabas svou podobou snažil více připodobnit houslím. Také mnohé snahy houslařů jakkoli násilně změnit konstrukci kontrabasu na "houslovou" dopadly neúspěšně.

Stavba[editovat | editovat zdroj]

Na rozdíl od jiných smyčcových nástrojů nebyla stavba kontrabasů standardizována; stavba víceméně osciluje mezi houslemi a gambou. Například spodní deska může být klenutá jako u houslí, rovná jako u gamb nebo jen lehce prohnutá. Stejně jako u ostatních smyčcových nástrojů jsou luby a spodní deska vyráběny z javorového dřeva a horní deska ze dřeva smrkového. Hmatník je nejčastěji zhotoven z ebenového dřeva, ale existují také levnější druhy kontrabasů s lacinějšími druhy dřeva obarvenými na černo. Některé moderní [[Hudební nástroj|nástroje]├ se stejně jako moderní violoncella vyrábějí z uhlíkových vláken, což značně usnadňuje přepravu (nástroj je tak lehčí a odolnější nárazům), naopak zvukové vlastnosti těchto modelů jsou horší než u tradičních dřevěných variant.

Struny mají oproti jiným smyčcovým nástrojům velmi silné pnutí znesnadňující ladění, proto kontrabas nemá tradiční kolíčky, jeho ladicí mechanika spíše připomíná kytarovou.

Stejně jako u houslí existují půlové nebo čtvrteční varianty kontrabasů určené pro výuku dětí. Kontrabas měří v průměru 195 cm, půlová varianta 168 cm a čtvrteční 152 cm.

Smyčec[editovat | editovat zdroj]

Při hře na kontrabas se používají dva typy kontrabasových smyčců: německý a francouzský. Liší se v konstrukci i herní technice, v českých zemích se tradičně hraje německým smyčcem. Francouzský smyčec je těžší a kratší varianta houslového smyčce, technika hry je prakticky stejná jako u violoncella. Německý smyčec má větší žabku (tu část, za kterou se smyčec drží) a na rozdíl od francouzského úchopu dlaň směřuje nahoru. Držení německého smyčce vychází z držení smyčců starých viol - vil da gamba.

Do kontrabasového smyčce se připlétají tmavé žíně (oproti smyčcům ostatních nástrojů, které jsou vždy vyráběny ze světlých žíní). Tmavé žíně, které mají o něco hrubší povrch, umožňují hlasitější tón. Stejně jako u ostatních smyčcových nástrojů se smyčec natírá kalafunou, což zlepšuje přilnavost smyčce ke strunám. Kalafuna pro kontrabasy je měkčí a lepkavější než houslová, taktéž kvůli potřebě co nejsilnějšího tónu.

Ladění[editovat | editovat zdroj]

Basista hrající německým typem smyčce

Kontrabas zní vždy o oktávu níže než v notovém zápisu. Nejčastěji je vyráběn se čtyřmi strunami v kvartovém ladění E1, A1, D, G. Pro symfonické účely se používají také pětistrunné kontrabasy s přidanou nejnižší strunou C1 (kontra C), některé německé varianty mají místo něho H2 (subkontra H).

Při sólové hře je kontrabas často laděn o dva půltóny výše (tzv. sólové ladění): Fis1, H1, E, A, což mu dodá jasnější a brilantnější zvuk. Oproti standardnímu orchestrálnímu ladění se však změní tah strun natolik, že je nutné použít jinou sadu strun. Někteří (zvláště jazzoví) basisté používají kvintové ladění C1, G1, D, A, čili o oktávu níže než u violoncella, což má za následek vyšší hlasitost (struny vibrují v přirozenějších intervalech s menšími vyššími harmonickými frekvencemi a snáze se navzájem rozezvučí).

Mnohé kontrabasy mají nejnižší strunu laděnou na kontra C (místo kontra E). Toho se může dosáhnout buď prodloužením hmatníku (obrázek vpravo) nebo speciálním mechanickým zařízením vedle hmatníku. Je to velice výhodné zejména pro orchestrální hru, protože violoncellový part je velice často zdvojován s kontrabasovým (přičemž kontrabasy hrají o oktávu níže) a kontrabasy takto získají týž tónový rozsah jako violoncella.

Užíváno je také tzv. sólového ladění, tedy ladění o tón výše - Fis, H, E, A.

Herní technika[editovat | editovat zdroj]

Prodloužení hmatníku na kontra C

Hráč na kontrabas může buď sedět na speciální stoličce, nebo stát. Při hře ve stoje hráč podepírá nástroj levou nohou a nikoliv levou rukou, což mu dovoluje daleko větší volnost. V případě, že hráč sedí na stoličce, levou nohou se opírá o stoličku a pravou nohou o zem. Toto však vzniklo následkem zbytečného zvyšování kontrabasového bodce* a tím pádem hledání co nejvyšší stoličky. Pokud hráč zkrátí bodec kvůli rezonanci a sníží ho na minimum, není potřeba velká stolička hráč může hrát nohama pevně na zemi. *Podobně jako u violoncella je kontrabas zakončen vysouvatelným bodcem zakončeným gumovou špičkou zabraňující sklouznutí.

Herní techniky jsou v podstatě stejné jako u ostatních smyčcových nástrojů, stejně jako u violoncella se používá palcová technika, kdy jsou tóny hrány i palcem levé ruky. V jazzu se navíc používá tzv. slapování, což je forma pizzicata, které se zahraje tak, aby se struna dotkla hmatníku (tím se docílí perkusivního „bouchnutí“ struny). Na kontrabas je obecně těžší zahrát rychlé a technicky náročné pasáže než např. na housle, protože basové struny jsou silnější a vzdálenost mezi tóny na hmatníku je větší.

Kontrabasový repertoár[editovat | editovat zdroj]

V barokní hudbě měly kontrabasy a violoncella důležitou funkci vedení basového hlasu, tzv. basso continuo. V 17. a 18. století byla pro kontrabas s tehdy terc-kvartovým tzv. vídeňským systémem ladění (A1, D, Fis, A) napsáno mnoho koncertů, kupříkladu 21 jich napsal J. Sperger, dva od V. Pichla, atp. Také Joseph Haydn napsal kontrabasový koncert, který se ale ztratil. Zapomenuta nesmí být ani Mozartova árie KV 612 „Per questa bella mano“, kde má kontrabas sólo.

Nejdůležitější skladby pro sólový kontrabas[editovat | editovat zdroj]

Velice významnou úlohu má kontrabas v jazzu, je součástí takřka všech jazzových souborů. V poslední době se začal kontrabas v rockové i jazzové hudbě nahrazovat basovou kytarou, která má jiné tónové vlastnosti, ale zní ve stejné výšce a především je možné snadno zvyšovat její hlasitost.

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu