Franz Schubert

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Franz Schubert
litografie od C. Helferta
Rodné jméno Franz Peter Schubert
Narození 31. ledna 1797
Vídeň
Úmrtí 19. listopadu 1828 (ve věku 31 let)
Vídeň
Hnutí romantismus
Významná díla symfonie č. 7 h moll Nedokončená
cyklus písní Krásná mlynářka
cyklus písní Zimní cesta
smyčcový kvartet č. 14 d moll Smrt a dívka
Německá mše
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Franz Peter Schubert (31. ledna 179719. listopadu 1828) byl rakouský hudební skladatel období raného romantismu. Měl mimořádnou schopnost vystižení lyrických a romantických nálad a velký melodický talent; Ferenc Liszt o něm hovořil jako o „nejpoetičtějším ze všech hudebníků“ Je po něm pojmenován mezistátní vlak vyšší kvality eurocity Praha-Vídeň.

Schubertův největší význam spočívá v písňové a komorní tvorbě. Napsal kolem 600 písní i mnoho skladeb pro komorní obsazení a sólový klavír. Dále je autorem sedmi dokončených symfonií a slavné osmé (podle dnešního seznamu v pořadí sedmé) Nedokončené i jiné liturgické, scénickébaletní hudby.

Přes svou pracovitost si Schubert během svého krátkého života nebyl nikdy schopen opatřit odpovídající postavení a finanční zajištění. Žil většinou z podpory svých příbuzných, přátel a obdivovatelů a jeho hudba nebyla známa širší veřejnosti. Zájem o jeho dílo však narostl na samém sklonku jeho života a od své smrti až dodnes patří Franz Schubert ke stěžejním autorům romantického hudebního repertoáru.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Franz Peter Schubert se narodil ve vídeňské předměstské části Lichtental, dnes součásti obvodu Alsergrund, v chudé učitelské rodině jako třinácté z patnácti dětí. Deset z jeho sourozenců však zemřelo ještě před dovršením prvního roku života. Původ jeho otce, Franze Theodora Schuberta, i jeho matky Elisabeth rozené Vietzové sahá na české území: otec pocházel z rolnické rodiny z vesničky Neudorf (nyní Vysoká - část obce Malá Morava), okres Šumperk poblíž Králického Sněžníku, zatímco matka přišla do Vídně ze Zlatých Hor, okres Jeseník.

Rodný dům ve Vídni (Nußdorfer Straße 54)

Roku 1808 se mladý Franz pro svůj výborný hlas stal studentem císařského konviktu a zároveň členem chlapeckého sboru dvorní kaple. V konviktu si prohloubil své zatím spíše jen domácké hudební vzdělání mimo jiné i lekcemi u proslulého skladatele Salieriho. Kromě toho navázal některá ze svých celoživotních přátelství se spolužáky, která mu pak byla oporou po celý život. Svoji první kompozici, klavírní fantazii, zde složil v dubnu 1810, a školu roku 1813 ukončil s čerstvě dopsanou symfonií (D 82).

Schubert opustil konvikt předčasně, pravděpodobně následkem neúspěchů v matematice a latině, a aby se vyhnul vojenské službě, nastoupil jako pomocný učitel u svého otce. Tuto službu konal s nechutí a nevalným úspěchem, zato se intenzivně věnoval komponování. Z jeho dvou učitelských let pochází například první dokončená opera Des Teufels Lustschloss (D 84) a první mše (F dur, D 105). V této době již některé kompozice sedmnáctiletého mladíka dosahují mistrovské úrovně a objevují se na pódiích koncertních síní dodnes.

Dospělost[editovat | editovat zdroj]

Franz Schubert byl mimořádný společník a celý život měl velké množství přátel. Roku 1816 mu jeden z nich, bývalý spolužák Franz von Schober, nabídl ubytování v domě své rodiny, a od té doby až do konce života byl Schubert po většinu času hostem u různých přátel. I když byl sám zcela nemajetný, nebyl tak díky jejich pohostinnosti většinou nucen se starat o obživu a mohl se intenzivně věnovat skladatelské činnosti.

Julius Schmid: Schubertiáda (malováno po Schubertově smrti)

Jedinou významnější výjimkou, kdy si Schubert nalezl zaměstnání, byl rok 1818, v němž byl angažován u hraběte Johanna Esterházyho jako učitel hudby na jeho panství v obci Želiezovce na území dnešního Slovenska (tehdy se obec ovšem jmenovala Zselíz). Víme, že se zde zamiloval do své žákyně komtesy Caroliny, pravděpodobně stejně beznadějně jako bývaly beznadějné i jeho ostatní milostné touhy.

I když byl Schubert mimořádně talentovaný a pilný skladatel – seznam jeho děl čítá bezmála tisíc položek – nebylo mu za jeho života dopřáno příliš velkého uměleckého věhlasu. Příčin bylo pravděpodobně celá řada, od jeho nepraktické bohémskosti a neochoty samostatně koncertovat až po zdráhání vydavatelů publikovat s nejistým komerčním úspěchem díla poměrně neznámého mladého umělce.

Schubertovo vrcholné skladatelské období se datuje zhruba od roku 1820, kdy skladatel tvoří nedokončené velikonoční oratorium Lazar (D 689) a klavírní fantazii Poutník (D 760). Rokem 1821 také započala tradice slavných schubertiád, hudebních večírků okruhu Schubertových přátel, na nichž se hrála a zpívala skladatelova díla.

Wilhelm August Rieder: Franz Schubert, akvarel z května 1825

Brzy nato ovšem také Schubertův život dostal tragický rozměr: Lehkomyslný skladatel se pod vlivem některých přátel začal až příliš oddávat bohémskému hýření a někdy počátkem roku 1823 se nakazil syfilidou, v té době prakticky neléčitelnou pohlavní nemocí. Jeho zdraví se potom s několika výkyvy postupně zhoršovalo a pokračující nemoc se stále více promítala do jeho života a tvorby.

Mezi další vrcholná díla lze počítat symfonii h moll Nedokončenou (D 759), kterou začal komponovat roku 1822, cykly písní Krásná mlynářka (D 795) z roku 1823 a Zimní cesta (D 911) z roku 1827, smyčcový kvartet č. 14 d moll (D 810) Smrt a dívka (vznikal v letech 1824–1826) anebo Německou mši As dur z roku 1826 (D 872).

Franz Schubert zemřel zeslaben chronickou nemocí ve Vídni v domě svého bratra Ferdinanda. Bezprostřední příčinou mohla být tyfoidní horečka nebo otrava rtutí, která se tehdy podávala jako lék syfilitikům. Podle svého přání byl pohřben nedaleko hrobu svého celoživotního vzoru Ludwiga van Beethovena na währingenském hřbitově. Koncem devatenáctého století pak byly hroby obou hudebních géniů přeneseny na vídeňský Ústřední hřbitov.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Franz Schubert za sebou zanechal rozsáhlé dílo, z něhož jen poměrně malá část byla vydána za jeho života tiskem a opatřena opusovým číslem. První souhrnné vydání celé Schubertovy hudební pozůstalosti uskutečnilo vydavatelství Breitkopf und Härtel až roku 1884. Pro katalogizaci se proto používá seznam, který vypracoval hudební vědec Otto Erich Deutsch (1883–1967) a jeho první verzi uveřejnil pod titulem Franz Schubert – Thematic Catalogue of all his works in chronological order roku 1951. Díla se podle Deutschova seznamu uvádějí písmenem D a číslem v katalogu.

Kompoziční styl Franze Schuberta[editovat | editovat zdroj]

V červenci 1947 skladatel 20. století Ernst Krenek diskutoval o stylu Schuberta, kdy se studem přiznal, že zprvu měl na Schuberta tehdy dost rozšířený názor, že to byl múzou obdařený vynálezce potěšujících melodií... avšak postrádající dramatickou sílu a pátravou inteligenci, kterou se lišili skuteční mistři jako J. S. Bach nebo L. van Beethoven. Krenek dále napsal, že dosáhl úplně jiného úsudku po podrobném studiu Schubertových písní, do něhož se pustil na naléhání přítele a kolegy, skladatele Eduarda Erdmanna. Krenek poukazuje na klavírní sonáty jako na dostatečný důkaz, že Schubert byl mnohem více, než jen bezstarostný kovář melodie, který by neznal a nestaral se o řemeslo kompozice. Každá Schubertova klavírní sonáta pak šla do tisku. A to díky Krenkovi, jenž vystavil velké množství jeho technických fines a poodhalil Schuberta jako umělce, který je smýšlením daleko od spokojenosti s pouhým litím svých mazlivých myšlenek do tradičních forem, ale naopak jako umělce s horlivou chutí experimentovat. Ta se ukazuje v Schubertově díle několikrát v široké paletě forem a žánrů, operách, liturgické hudbě, komorní a sólové hudbě a i na jeho symfonických pracích. Snad nejvíce familiérně se jeho dobrodružnost projevuje především originálním smyslem pro modulaci. Jako například v druhé části smyčcového kvintetu, kde moduluje z C dur přes E dur aby dosáhl Cis dur. Dále se objevuje také v neobvyklé instrumentaci, což můžeme vidět třeba v jeho arpédžové sonátě, či v netradiční notaci kvintetu Pstruh. Byl velmi ovlivňován klasickými sonátovými formami Beethovena a Mozarta (jeho raná díla, mezi nimi zvláště 5. symfonie, jsou výrazně mozartovská), jeho formální struktura a chod jeho skladeb inklinují k tomu vzbudit dojem spíše melodického vývoje než harmonického dramatu. Kombinace klasické formy a táhlé romantické melodie propůjčuje jeho tvorbě jakýsi upovídaný styl: jeho 9. symfonie byla popsaná Robertem Schumannem jako běh k “nebeským délkám”. Schubertovy harmonické inovace zahrnují harmonické pohyby, kdy první část skončí v subdominantní tónině spíše, než v dominantní (jako například v posledním části Trout Quintet - Pstruh). Schubert byl svými praktikami předchůdcem běžné romantické uvolněné techniky, namísto zvyšování napětí uprostřed pohybu, s vyvrcholením odloženým na samý konec.

Schubertův kompoziční styl se během jeho krátkého života rychle vyvíjel. Ztráta potenciálních mistrovských děl způsobených jeho brzkou smrtí v 31 letech byla asi nejlépe vyjádřena epitafem na jeho náhrobním kameni napsaném básníkem Franzem Grillparzerem. Zní asi takto: Tady hudba pohřbila poklad, však zvláště své naděje. (Here music has buried a treasure, but even fairer hopes.)

Písně[editovat | editovat zdroj]

Písňová tvorba Schuberta provázela celý tvůrčí život a byla oblastí, kde se jako autor prosadil nejdříve a zapsal nejhlouběji. Jeho písně s doprovodem klavíru provozovali amatérští hudebníci pro vídeňské domácí společnosti i velké pěvecké hvězdy. Celkem jich složil asi 600. Mezi významné písňové opusy patří mimo jiné:

  • raná mistrovská díla Gretchen am Spinnrade (Markétka u přeslice, D 118, op. 2) a Erlkönig (Král duchů, D 328, op. 1, na Goethův text)
  • písňový cyklus Die schöne Müllerin (Krásná mlynářka, D 795), texty Wilhelm Müller
  • písňový cyklus Winterreise (Zimní cesta, D 911), texty opět Wilhelm Müller

Komorní hudba[editovat | editovat zdroj]

Autograf Oktetu F dur

Druhou klíčovou oblastí Schubertova působení je komorní hudba, především klavírní kompozice. Schubert složil opravdovou záplavu klavírních děl, z nichž mnohá byla jen příležitostnými tanečními skladbičkami, ale právě zde najdeme i některé z nejhlubších a nejpromyšlenějších Schubertových kompozic. V oblasti komorní tvorby stojí za poslech například:

  • Forellenquintett (Kvintet A dur Pstruh, D 667)
  • Smyčcový kvartet d moll (D 810) známý pod názvem Smrt a dívka (Der Tod und das Mädchen)
  • Poslední tři klavírní sonáty (D 958, D 959, D 960, zkomponovány krátce před smrtí)
  • Virtuózní fantazie Poutník (Der Wanderer) pro klavír (D 760)
  • Klavírní Valses Sentimentales (Sentimentální valčíky, D 779, op. 50)
  • Impromptus a Moments musicaux různých katalogových čísel pro sólový klavír; i když Schubert tyto skladby už názvem jako by odkazoval do říše příležitostné lehké hudby, ve skutečnosti se zejména u některých Impromptus jedná o bohaté a dokonale vypracované kompozice charakteru sonátových vět
  • Fantazie pro dva klavíry f moll (D 940)

Jiné kompozice[editovat | editovat zdroj]

V oblasti orchestrální a jevištní tvorby byl Schubert jako tehdy nepříliš známý skladatel ve velké nevýhodě. Navíc mnohá z jeho děl byla prakticky už ve chvíli zrodu zabita podřadnými librety, na která komponoval. I zde však najdeme mimořádné kompozice, jako jsou kupříkladu:

  • Symfonie h moll zvaná Nedokončená, německy Unvollendete (D 759) – obvykle bývá počítána jako sedmá, někdy i jako osmá Schubertova symfonie; mezi autorovými symfoniemi je v pořadí předposlední. Schubert dokončil dvě věty této symfonie a zanechal nedokončený náčrt věty třetí, Scherza.
  • Deutsche Messe (Německá mše As dur, D 872)
  • hudba k baletu Rosamunde (Rosamunda, D 797)
  • nedokončené velikonoční oratorium Lazarus (Lazar, D 689)

Ukázky hudby[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Václav Holzknecht: Franz Schubert. Supraphon, Praha, 1972
  • Antonín Machát: Schubert – muzikant Boží. Topičova edice, Praha, 1941
  • Mirko Očadlík: Svět orchestru I. Klasikové a romantikové. Národní hudební vydavatelství Orbis, Praha, 3. vydání, 1951
Životopisy
  • Paul Stefan: Franz Schubert, Berlin 1928
  • Alfred Einstein: Schubert. Ein musikalisches Porträt, Zürich 1952
  • Walther Dürr und Arnold Feil: Reclams Musikführer Franz Schubert. Reclam, 1991 bzw. 2002 mit aktualisiertem Lit.-Verzeichnis. ISBN 3-379-20049-2
  • Friedrich Dieckmann: Franz Schubert / Eine Annäherung, Insel Frankfurt am Main und Leipzig 1996, ISBN 3-458-16804-4
  • Ernst Hilmar: Franz Schubert, Reinbek 1997
  • Harry Goldschmidt: Franz Schubert – Ein Lebensbild, 7. Auflage, Deutscher Verlag für Musik, Leipzig 1980
  • Peter Gülke: Franz Schubert und seine Zeit, Laaber-Verlag, Laaber 2002, ISBN 3-89007-537-1
  • Peter Härtling: Schubert. 12 moments musicaux und ein Roman, Dtv, München 2003, ISBN 3-423-13137-3
Monografie
  • Otto Erich Deutsch: Franz Schubert. Thematisches Verzeichnis seiner Werke in chronologischer Folge. Neuausgabe in deutscher Sprache bearbeitet und herausgegeben von der Editionsleitung der Neuen Schubert-Ausgabe und Werner Aderhold, Kassel u. a. 1978
  • Ernst Hilmar: Verzeichnis der Schubert-Handschriften in der Musiksammlung der Wiener Stadt- und Landesbibliothek. Kassel u. a. 1978 (Catalogus Musicus 8).
  • Christian Pollack (Hrsg.), Franz Schubert: Bühnenwerke. Kritische Gesamtausgabe der Texte. Tutzing 1988
  • Hans-Joachim Hinrichsen: Untersuchungen zur Entwicklung der Sonatenform in der Instrumentalmu­sik Franz Schuberts. Tutzing 1994
  • Walther Dürr/Andreas Krause (Hrsg.): Schubert-Handbuch, Metzler Verlag, Stuttgart 1997, ISBN 978-3-476-01418-4
  • Ernst Hilmar/Margret Jestremski (Hrsg.): Schubert-Enzyklopädie, Hans Schneider, Tutzing 2004
Dokumentace
  • Otto Erich Deutsch (Hrsg.): Schubert. Die Dokumente seines Lebens. Gesammelt und erläutert, Kassel u. a. 1964 (NGA VIII,5)
  • Otto Erich Deutsch (Hrsg.): Schubert. Die Erinnerungen seiner Freunde. Gesammelt und erläutert, Leipzig 1957 u. 1966
  • Ernst Hilmar und Otto Brusatti (Hrsg., mit einer Einleitung von Walter Obermaier): Franz Schubert. Ausstellung der Wiener Stadt- und Landesbibliothek zum 150. Todestag des Komponisten. Katalog. Wien 1978.
  • Ernst Hilmar: Schubert. Graz 1989 (Bildbiographie)
  • Till Gerrit Waidelich (Hrsg., Vorarbeiten von Renate Hilmar-Voit und Andreas Mayer): Franz Schubert. Dokumente 1817–1830. Erster Band: Texte. Programme, Rezensionen, Anzeigen, Nekrologe, Musikbeilagen und andere gedruckte Quellen (Veröffentlichungen des IFSI, 10/1), Tutzing 1993
  • Ernst Hilmar (Hrsg.): Franz Schubert. Dokumente 1801-1830. Erster Band. Addenda und Kommentar. (Veröffentlichungen des IFSI, 10/2), Tutzing 2003
Anglicky
  • Elizabeth Norman McKay: Franz Schubert's Music for the Theatre. Foreword by Claudio Abbado. (publikace IFSI, 5), Tutzing 1991

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]