Heinrich Heine

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Harry Heine

Christian Johann Heinrich Heine (13. prosince 1797 Düsseldorf17. února 1856 Paříž), vlastním jménem Harry Heine, byl německý prozaik, básník, publicista a esejista, představitel hnutí Junges Deutschland v období romantismu.

Pocházel ze zámožné židovské rodiny, studoval práva v Bonnu a v Göttingenu. Židovství opustil a stal se protestantem. Od roku 1831 žil v pařížské emigraci (snažil se sblížit francouzskou a německou kulturu), jeho díla byla v Německu zakázána. Zde se roku 1843 seznámil a spřátelil s Karlem Marxem, s nímž vedl během jeho pařížského období rozsáhlé politické diskuse.[1] Heine sympatizoval se socialistickými myšlenkami, obával se však nebezpečného vlivu komunistických idejí pro kulturu. Měl sklony k pesimismu, cynismu a ironii; od roku 1848 byl těžce nemocen.

Jeho styl vyhovoval českým obrozeneckým básníkům, inspiroval zejména Jana Nerudu, J.V. Friče, Sládka, Sabinu, Karla Havlíčka Borovského a Františka Gellnera.

Další informace[editovat | editovat zdroj]

Heine byl nejcenzurovanější autor na světě[zdroj?] - byl velmi kritický k tehdejší společnosti. Brojil proti feudalismu, poměrům v tehdejším Německu, náboženství. Jeho tvorba je prosycena erotikou, což byl jeden z dalších důvodů cenzury. Jeho díla, pokud vyšla, byla upravována, zkracována nebo zakazována. Cenzura a zákaz vydávání se vztahoval i na díla, která ještě nebyla napsána. Objevovaly se i heinovské podvrhy.

Mnoho jeho básní bylo zhudebněno známými skladateli (například Dva grenadýři - R. Schumann).

Za éry nacismu byly jeho básně v čítankách uváděny jako výtvory anonymního génia (kvůli židovskému původu)[zdroj?]. Za této éry se plně stal skutkem jeho výrok, že pokud jsou lidé schopni pálit knihy, jsou schopni pálit i lidi.

Slavná jsou i jeho poslední slova "Bůh mi odpustí. Je to jeho zaměstnání."[2][3] Jako jeho epitaf bývá často uváděno:

Hier liegen meine Gebeine --
Wenn wären sie nur deine!
Heine.

("Zde leží moje kosti - kéž by tak byly tvoje! Heine."[4]), avšak jedná se o mýtus. Skutečné verše na náhrobku jsou zcela jiné (Kde znaveného poutníka / místo posledního odpočinku bude? etc.[5])

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Almansor, 1823
  • Anglické fragmenty (Englische Fragmente), 1831
  • Atta Troll: Sen noci svatojánské (Atta Troll: Ein Sommernachtstraum), 1842
  • Bimini, 1910
  • Cesta Harcem (Die Harzreise), 1826
  • Cesta z Mnichova do Janova (Reise von München nach Genua), 1828
  • Časové básně (Zeitgedichte), 18431844
  • Der Doctor Faust, 1851
  • Doktrína (Die Doktrin), 1844
  • Dva granátníci (Die beiden Grenadiere), 1844
  • Enfant perdu, 1844
  • Flétny a dýky, 1949
  • Florentinské noci. Fragment novely. Listy z Helgolandu, 1910
  • Francouzské poměry (Französische Zustände), 1833
  • Hebrejské melodie. Princezna Sabat. Jehuda ben Halevy. Disputace, 1911
  • Ideje: Kniha Le Grand (Ideen: Das Buch Le Grand), 1827
  • K dějinám náboženství a filosofie v Německu (Zur Geschichte der Religion und Philosophie in Deutschland), 1834
  • K Lazarovi (Zum Lazarus), 1854
  • Kniha písní (Buch der Lieder), 1827 - lyrická sbírka, nešťastná láska, báseň Lorelei
  • Korespondence Heinricha Heineho s Karlem Marxem, 1936
  • Lorelei - slavná báseň
  • Lutetia, 1854
  • Lyrické intermezzo (Lyrisches Intermezzo), 18221823
  • Meč a plamen, 1962
  • Návrat (Heimkehr), 18231824
  • Německo: Zimní pohádka (Deutschland: Ein Wintermärchen), 1844 - silně kritická vůči tehdejšímu Německu
  • Nové básně, 1844
  • O Ludwigovi Börnemu (Über Ludwig Börne: Eine Denkschrift), 1840
  • O Německu (De l'Allemagne), 1835
  • Obrazy z cest (Reisebildern), 18261831 (4 díly)
  • Paměti, 1911
  • Passionál, 1925
  • Písně a lamentace, 1966
  • Písně lásky a hněvu, 1980
  • Písně o tvoření, 1932
  • Plamen a květy, 1976
  • Poslední básně (Letzte Gedichte), 1854
  • Potulné krysy (Die Wanderratten), 1844
  • První básnický leták: Jindřich Heine, 1904
  • Rabín z Bacherachu (Der Rabbi von Bacherach), 1840
  • Ratcliff, 1823
  • Romantická škola (Die Romantische Schule), 1836
  • Romanzero, 1851 - Jedno z nejerotičtějších děl
  • Různé (Verschiedene), 1844
  • Salón (Der Salon), 18341840 (4 díly)
  • Severní moře (Nordsee), 18251826
  • Slezští tkalci (Die schlesischen Weber), 1844
  • Spisy, 19511967 (7 dílů)
  • Toť starý pohádkový les, 1955
  • Über den Denunzianten, 1837
  • Výbor básní, 1924
  • Výbor z díla, 1951 (2 díly)
  • Werke und Briefe, 19611964 (10 dílů)
  • Z básní Heinricha Heineho, 1930
  • Z pamětí pana von Schnabelewopski (Aus den Memoiren des Herrn von Schnabelewopski), 1834

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Jost Hermand: Heinrich Heine, Köln – Weimar 2007, kap. „Heine und Marx“, s 85n.
  2. Poslední slova
  3. Poslední slova
  4. Epitaf
  5. Find a Grave
  • Balajka Bohuš: Přehledné dějiny literatury /I/, SPN, Praha 1992
  • Kolektiv autorů: Encyklopédia spisovatelov sveta, Obzor, Bratislava 1987
  • Kolektiv autorů: Encyklopedický slovník, Odeon, Praha 1993
  • Kolektiv autorů: Slovník spisovatelů německého jazyka a spisovatelů lužickosrbských, Odeon, Praha 1987
  • Kolektiv autorů: Universallexikon, Bibliographisches Institut, Leipzig 1988
  • Sochrová Marie: Literatura v kostce, Fragment, Praha 1995

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu

Literatura[editovat | editovat zdroj]