George Sandová

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
George Sandová na portrétu z roku 1838 od Auguste Charpentiera

George Sandová (přechýlená forma mužského pseudonymu George Sand), vlastním jménem Amantine Aurore Lucile Dupin de Francueil, baronka de Dudevant (1. července 1804, Paříž8. června 1876, Nohant-Vic), byla francouzská spisovatelka.

Život[editovat | editovat zdroj]

George Sandová pocházela ze šlechtického rodu. Její otec Maurice Dupin de Francueil byl důstojník Napoleonovy armády. Byl vnukem francouzského maršála Mořice hraběte ze Saska (známého jako Maréchal de Saxe), který byl nemanželským synem polského krále a saského kurfiřta Augusta II. Silného. Roku 1822, tedy ve věku 18 let, se Amandine Aurore Lucile Dupinová provdala za barona Françoise Casimira Dudevanta, se kterým měla dvě děti, Maurice a Solange. V roce 1835 ho pro jeho chování vůči ní i s dětmi opustila a roku 1836 se rozvedli. Brzy poté začala preferovat mužský styl oblékání, což zdůvodňovala ekonomickou situací. Tento způsob odívání neprosazovala nijak důsledně a při společenských příležitostech užívala dámské šaty.

George Sandová žila na zámku Nohant v departementu Indre. V roce 1836 pobývala na tomto zámku také její přítelkyně Marie d'Agoult společně se svým novým partnerem, proslulým klavírním virtuózem a skladatelem Franzem Lisztem.[1] O nikoliv bezkonfliktním vztahu obou přítelkyň podala George Sandová zprávu ve svém životopise.[2]

George Sandová se stala proslulou také svým sexuálním životem, který byl mnoha lidem známější než její dílo. Měla postupně vztah s Alfredem de Musset, Franzem Lisztem, Prosperem Mériméem a především s Fryderykem Chopinem, se kterým se rozešla až krátce před jeho smrtí (1849). Známým se stal i její poměr s herečkou Marií Dorvalovou. Byla také blízkou přítelkyní romanopisce Honoré de Balzaca.

Určitou zajímavostí je, že George Sandová patřila mezi kuřáky dýmky, což bylo u tehdejších žen (podobně jako dnes) poměrně výjimečné.

Spisovatelka zemřela 8. června 1876 na zámku Nohant.

George Sandová, foto: Nadar, 1864

Pseudonym[editovat | editovat zdroj]

Původně zněl autorský pseudonym Jules Sand. Vytvořil jej spisovatel Henri de Latouche pro román Rose et Blanche. Mladá autorka toto dílo pouze načrtla, zpracoval je však její tehdejší přítel, spisovatel Jules Sandeau. Aby mu nebyl přisuzován nový, výhradně autorkou napsaný román Indiana, a aby se přitom vyhovělo požadavku nakladatele na stejný pseudonym, navrhl Latouche kompromis: spisovatelka si zvolí jiné křestní jméno, oba autoři budou považováni za bratry či bratrance. Spisovatelka si pak zvolila mužské křestní jméno George. Pseudonym jí zajistil neplánovanou popularitu u německých příznivců popraveného studenta Karla Sanda, vraha spisovatele a nepřítele liberalismu Augusta von Kotzebue.[3]

Ačkoliv byl její pseudonym vědomě zvolen jako mužský, v češtině je běžně přechylován na Sandová.[4][5] Přechýlený tvar se objevuje již od 19. století,[pozn. 1] ale někdy je považován kvůli zženštění zvoleného mužského pseudonymu za nesprávný.[9]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ve svých románech se George Sandová soustředila především na otázku společenského postavení žen a stala se tak bojovnicí za jejich právo mít vlastní citový život. Dalším tématem, kterému se věnovala, je život na vesnici, který popisuje idealizovaným způsobem. Její dílo mělo výrazný vliv na řadu dalších spisovatelů. U českých autorů je její vliv nejpatrnější v díle Boženy NěmcovéKaroliny Světlé.

  • Valentina, 1832 – autobiografický román
  • Indiana, 1832 – autobiografický román
  • Lélie, 1833 – autobiografický román
  • Rodové tajemství, 1836
  • Jana, 1844
  • Ďáblův močál – téma venkova
  • Mistři dudáci – téma venkova
  • František Nalezenec – téma venkova
  • Horác, 1841 – utopicko-socialistický román o dělnické mládeži
  • Mauprat, 1837
  • Consuela, 1843 - část díla se odehrává v Čechách - na Šumavě
  • Le Meunier d'Angibault, 1845
  • Malá Fadetka

Sandová napsala také několik divadelních her. Zajímavostí je, že je autorkou i několika studií o slavných osobnostech české historiehusitského období (Jan Hus, Jan Žižka atp.). Toto období českých dějin nechápe jako náboženský střet, ale jako střet sociální, což je pojetí, které odpovídá představám utopického socialismu. Napsala rovněž několik politických a literárně kritických, nepříliš úspěšných pojednání. Mimo tato díla se zachovala i její rozsáhlá korespondence.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

  1. Riegrův Slovník naučný 1870,[6], Ilustrované dějiny literatury všeobecné 1881,[7] Ottův slovník naučný 1904[8]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://maison-george-sand.monuments-nationaux.fr/
  2. George Sand, Entretiens journaliers, Œuvres autobiographiques, Bibliothèque de la Pléiade, Paříž 1971, svazek II, str. 989.
  3. SAND, George. Histoire de ma vie. Paris : Calmann Lévy, 1902. Dostupné online. S. 107-108. (francouzsky) 
  4. KNAPPOVÁ, Miloslava. Přechylování příjmení jako problém kodifikační a legislativní (návrh doplňkové kodifikační úpravy). Naše řeč [online]. 1992, roč. 75, čís. 1 [cit. 2014-01-27]. Dostupné online. ISSN 0027-8203.  
  5. SEKVENT, Karel. Přechylování v překladech ze stylistického hlediska [online]. Jednota tlumočníků a překladatelů, [cit. 2014-01-27]. Dostupné online.  
  6. RIEGER, František Ladislav; MALÝ, Jakub. Slovník naučný. Díl 8. Praha, I. L. Kober, 1870. s. 90–92. Dostupné online.
  7. PETRŬ, Václav. Ilustrované dějiny literatury všeobecné. Díl první. Plzeň : Vendelín Steinhauser, 1881. s. 540–542. Dostupné online.
  8. Ottův slovník naučný. Díl 22. Praha : J. Otto, 1904. s. 592–595. Dostupné online.
  9. ŠIMÁK, Josef Vítězslav. Píšeme správně křestní jména cizinců? Naše řeč, 17, 1933, č. 6-7. Online: http://nase-rec.ujc.cas.cz/archiv.php?art=2707#_ftn1

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha : Garamond, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7407-026-6.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]