François René de Chateaubriand

François René de Chateaubriand

François-Auguste-René de Chateaubriand [šatobriján] (4. září 1768 Saint-Malo – 4. července 1848 Paříž) byl francouzský konzervativec, diplomat a spisovatel. Je považován za jednoho z nejvýznačnějších představitelů romantismu ve francouzské literatuře.

Pochází ze staré rodové šlechty, v roce 1791 podnikl cestu do Severní Ameriky, která měla pro jeho tvorbu zásadní význam. Po návratu do Francie v roce 1800 působil krátce ve službách císařské diplomacie. Období revolučního teroru strávil v exilu. Za restaurace se vrátil do diplomatických služeb; v roce 1815 a 1822–24 působil jako ministr zahraničí Francie. Ve 30. letech dvakrát s diplomatickým posláním v Praze u exilového francouzského krále Karla X. Byl milencem Juliette Récamierové. Proslavil se i jako kuchař, po němž je nazván biftek Chateaubriand.

Do francouzské literatury vnesl témata, která předznamenala nástup romantismu (někdy označován jako nejvyznamnější představitel francouzského preromantismu. Jeho dílo mělo obrovský vliv nejen na francouzskou literaturu 19. století (zejména na tvorbu Victora Huga), ale na evropskou a severoamerickou prózu vůbec.

V Česku je znám především svou novelou Atala aneb Láska dvou divochů na poušti, kterou přeložil Josef Jungmann (1805) ve snaze dokázat, že čeština je schopna vyjadřovat i nejmodernější umělecké obsahy.

Biografie

Dětství a manželství

Chateaubriand se narodil v přímořském městečku Saint-Malo v bývalé ulici Židů (dnešní Chateaubriandova ulice), v domě číslo 3, který je dnes využíván jako hotel La Gicquelais.

Vikomt Francois-René Chateaubriand pochází z velmi staré aristokratické zkrachovalé rodiny ze Saint-Mala. Rodina Chateaubriandů se zde usadila v roce 1757. Svojí tehdejší důstojnost a váženost získala díky finančním úspěchům Chateaubriandova otce, hraběte René-Augusta (René Auguste de Chateaubriand, rytíře, hraběte z Combourgu, pána z Gaugres, le Plessis- l´Epine, Boulet, Malestroit-en-Dol a jiných míst). René-Auguste Chateaubriand zbohatl především díky obchodu s koloniemi kde během válek sloužil na válečné lodi a v období míru lovil tresky a obchodoval s černošskými otroky. Nejmladší z deseti dětí, z nichž čtyři umírají v nízkém věku, mladý Francois je donucen žít daleko od svých rodičů, v Plancoët, u své babičky Madame de Bédée, která ho často bere s sebou na návštěvu k jeho prastrýci na panství v Monchoix. Jsou mu tři roky když si jeho otec může díky svým finančním ziskům dovolit znovu koupit zámek v Combourgu v Bretani, do kterého se malý Chateaubriand nastěhuje v roce 1777. Prožívá zde své dětství, které později popisuje jako neradostné kvůli svému zamlklému otci a pověrčivé, churavé, ale veselé a kultivované matce, Apolline Jeanne Suzanne de Bédée, dceři pána de La Bouëtardaye.

Poté úspěšně absolvuje studium v Dol (1777-1781) v Rennes (1782) a v Dinanu (1783). V sedmnácti letech obdrží z nařízení svého bratra Jeana-Baptisty hodnost podporučíka navarského regimentu a o dva roky později se stává kapitánem. Roku 1788 přijíždí do Paříže, kde se dostává do kontaktu s Jeanem-Françoisem de La Harpe, Jeanem –Pierrem Louisem de Fontanes a jinými spisovateli té doby. Zde začíná psát. Jeho prvním literárním příspěvkem jsou verše pro l’Almanach des Muses (Almanach můz). V literární tvorbě ho inspiruje Corneille a poznamenává četba Rousseaua.

V lednu 1789 je přítomen na shromáždění bretaňských stavů a v červnu toho samého roku se společně se svými sestrami Julií a Lucile účastní Dobytí Bastily.

Tři roky poté se ožení s Céleste de La Vigne-Buisson (Céleste de Chateaubriand), sedmnáctiletou dívkou pocházející z rodiny loďařů v Saint-Malu. S Céleste zůstanou bez dětí.

Exil

V období Francouzské revoluce, v roce 1791, se vzdaluje Francii a vydává se lodí do Nového světa. Jak sám píše, potuluje se zde jeden rok v lesích Severní Ameriky, kde ho setkání s divochy a soužití s domorodci inspiruje k napsání Les Natchez. Tímto dílem rozesmívá Američany, protože při vyprávění o pobřeží Mississippi zmiňuje také banánovníky a opice. V této krajině nachází odraz svých pocitů z vynhanství a ze samoty.

Po návratu z Ameriky v roce 1792 se přidává v Coblence k odboji, aby mohl tak bojovat proti vojskům Republiky; jeho mladá žena Céleste, která žije v Bretani, zanechána svým mužem bez jediné zprávy o něm, je zatčena. Příčinou k jejímu zatčení je skutečnost, že je ženou emigranta. Je poslána do vězení v Rennes, kde zůstane až do 9. Thermidoru. Chateaubriand je zraněn v sídle Thionville a je převezen do Jersey, kde se léčí. Toto zranění pro něj znamená konec jeho vojenské kariéry.

Poté, v roce 1792, odchází do Londýna. Zde žije zpočátku v bídě (přebývá na půdě v jednom z domů v Holbornu ), ale po čase si začne vydělávat hodinami francouzštiny a překládáním pro knihkupectví. Roku 1797 zde vydává své první dílo l’Essei historique, politique et moral sur les révolutions anciennes et modernes, considérées dans leurs rapports avec la Révolution francaise , ve kterém vyjadřuje své politické a náboženské idee, které jsou málo v souladu s tím, co bude později vyučovat, ale ve kterém se především opravdu projeví jeho spisovatelský talent. Toto dílo vychází bez toho aby mu kritici věnovali sebemenší komentář. Jediný Amable de Baudus se o něm zmíní ve svých novinách le Spectateur du Nord v květnu 1797.

Roku 1794 je v Paříži jeho bratr, jeho švagrová ( vnučka Malsherbese, advokáta Ludvíka XVI) a část jejich rodiny popravena gilotinou.

Návrat do Francie a první literární úspěchy

Dopis jeho umírající matky ho znovu přiměje k víře. Po návratu do Francie v roce 1800 se spolu Jeanem-Pierrem Louisem de Fontanesem ujme vedení časopisu Mercure de France. V této funkci setrvá několik let. Zde v roce 1801 publikuje své další dílo Atala. Atala vyvolá všeobecný obdiv.

V té samé době píše René, knihu která v sobě zanechává stopy snové melanchonie a stane se tak modelem pro básníky romantismu. V tomto románu vypráví o počestné, ale přitom vášnivé a horoucí lásce ke své sestře Lucile, která mu říká „okouzlující“. Jeho žena Céleste žije tak s Lucile na jejich zámku v Bretani, ale přestanou se bavit o François-Reném, jejich velkém muži kterého milují.

14 dubna 1802 vydává knihu Génie du christianisme (Duch křesťanství), kterou napsal částečně v Anglii. Atala a René jsou původně jen epizodami v tomto díle: chce zde ukázat, že křesťanství, převyšující svou neposkvrněnou morálkou paganismus, není o nic méně nakloněné umění a poezii než-li antika. Oslavuje zde svobodu, jež považuje za dceru křetanství a ne Revoluce.

Chateaubriand na sebe upoutá pozornost prvního konzula Napoleona Bonaparteho a roku 1830 je požádán aby doprovázel kardinála Fesche do Říma jako tajemník velvyslanectví. Během jednoho dne se François-René dostaví na svůj zámek, kde žádá Céleste aby odjela s ním. Céleste, která mezitím navázala vztah s komtesou Pauline de Beaumont tento pobyt v Římě ve třech odmítá.

Roku 1804 je Chateaubriand pověřen aby reprezentoval Francii ve Walliské republice. Zde se dozvídá o popravě vévody z Enghien: okmažitě podá demisi a postaví se do opozice vůči císařství. Během svěcení císaře odchází ke svému příteli Josephu Joubertovi do Villeneuve-sur- Yonne kde napíše několik kapitol z jeho díla Martyrs (Mučedníci) a pasáží z Mémoires d’outre tombe (Paměti ze záhrobí).

Cesta do Orientu

Chateaubriand se vrací na univerzitu, kde se vrhne na projekt křeťanské epopeje. Tímto dílem chce poukázat na slábnoucí paganismus a rodící se náboženství. Touží navštívit všechna místa na kterých se jeho projekt odehrává a odjíždí tak roku 1806 do Řecka, Malé Asie, Palestiny a Egypta.

Po svém návratu z Orientu je Napoléonem vyhnán z Paříže a nesmí se vyskytovat blíže než 3 míle od Paříže. Usadí se tak ve Vallée-aux-Loups spadajícím pod obec Châtenay-Malabry, poblíž Sceaux, kde se uchýlí ke skromnému životu na samotě. Jeho žena Céleste zde žije s ním a ve svých Vzpomínkách (Les souvenirs) s humorem vypráví o jejich malebné domácnosti. V této době se zrodí další Chateaubriandova epopej Les Martyrs, tentokrát ve verších. Vychází však až roku 1809.

Chateubriand také využije svých poznámek nasbíraných během své cesty do Orientu jako podkladového materiálu k napsání L’Itinéraire de Paris à Jérusalem (1811). Tohoto roku je Chateaubriand také zvolen jako člen Francouzské akademie. Jelikož však ve svém projevu během přijímacího ceremoniálu odsoudí několik činů, které se odehrály za Revoluce, není mu povoleno, aby se této funkce ujmul. Členem Francouzské akademie se stává tedy až po Restauraci.

Milost a nemilost

Chateaubriand přijme s nadšením návrat Bourbonů. Proti svrhnutému císaři vydáva 30 března roku 1814 ostrý pamflet De Buonaparte et des Bourbons, který je rozšířen na tisíce exemplářů a který, slovy Ludvíka XVIII, slouží tomuto princi stejně jako armáda. Jeho žena se angažuje po jeho boku v průběhu Sta dní v Paříži odehrávájících se za návratu Burbonů. Céleste nečekaně projeví přirozený talent pro politické záležitosti a stává se tak Chateaubriandovou důvěrnicí a spisovatel se jí v některých věcech nechává dokonce inpisrovat. Během Restaurace hraje roli Chateaubriandova rádce, kterému on naslouchá. Chateaubriand doprovází Ludvíka XVIII do Gandu a stává se jedním ze členů jeho kabinetu. Věnuje mu slavný Rapport sur l’état de la France. Je také jmenován velvyslancem ve Švédsku. Ještě než ale stihne opustit Paříž, vrací se do hlavního města Napoleon I. (1815)

Po Napoleonově porážce, se v prosinci 1815 Chateaubriand, natolik šokován popravou vévody z Enghienu (posledního potomka vítěze z Rocroi), méně rozpakuje nad hlasováním v senátu pro smrt maršála Neyeho. Je jmenován státním ministrem a vévodou Francie (pair de France). Jelikož však v La Monarchie selon la Charte kritizuje usnesení poslanecké sněmovny (nedostupné komory) z 5 září 1816, ztrácí post státního ministra. Od této chvíle se dává na stranu ultraroajalistů a stává se jedním z hlavních redaktorů časopisu le Conservateur, nejmocnější zbraní této strany. Podle Pascala Melky, autora Victor Hugo, un combat pour les opprimés. Etude de son évolution politique byl le Conservateur původním impulsem k vydávání literárního revue le Conservateur Littéraire bratří Abela a Vicžtora Huga.

Vražda vévody Berryho v roce 1820 ho spojuje víc a víc s královským dvorem: při této příležitosti napíše Mémoires sur la vie et la mort du duc. Toho samého roku je jmenován ministrem Francie v Berlíně a roku 1822 velvyslancem v Anglii (kde jeho kuchař bude podávat druh pečeně, která ponese Chateaubriandovo jméno).

Je jedním ze zplnomocněnců kongresu ve Veroně a rozhodne se, přes nesouhlas Anglie, k invazi do revolučního Španělska. Po svém návratu získává místo ministra zahraničí. Ve Španělsku zaznamenává úspěchy. Vítezstvím v bitvě u Trocadéra roku 1823 získává Cadix. Avšak kvůli neshodě s ministerským předsedou M.de Villèlem je 6 června hrubě vykázán.

V letech 1826-1828 se vrací do Paříže. Ihned se dává k opozici, ale tentokrát kvůli tomu, aby se přidal ke straně liberálů. Bojuje jak jen může s ministrem Villèlem ať už v poslanecké sněmovně nebo v deníku Journal des débats, kde naznačuje porážku: jeví se zde jako rytíř který brání svobodu tisku a nezávislost Řecka, čímž si získá velkou oblibu.

Po pádu ministra Villéleho je jmenován velvyslancem v Římě (1828), kam ho tentokrát doprovází Céleste, která se snadšením ujme postu velvyslankyně. S příchodem ministra Polignaca podává Chateabriand demisi a tím ukončuje svou politickou kariéru.

Dílo

• Essai sur les révolutions (Rozprava o revolucích, 1797)
• Atala, ou les Amours de deux sauvages dans le désert (Atala aneb Láska dvou divochů na poušti, 1801) - novela je tragickým příběhem lásky muže a ženy indiánského původu v severoamerické pustině; křesťanské ideály se zde spájejí s lyrickými popisy přírody a lidských vášní. Tímto dílem autor vnesl do evropské literatury vysněný obraz exotické americké krajiny.
• René (1802) - autobiografická novela, příběh romantického rozervance.
• Le génie du christianisme ou les Beautés de la religion chrétienne (Duch křesťanství aneb Krásy křesťanského náboženství, 1802) - historická epopej, v níž oslavuje ideály pokusil křesťanství a středověku.
• Les martyrs (Mučedníci, 1804) -v tomto díle se vrací do doby starověku, odehrává se v době pronásledování prvních křesťanů; první romantický historický román ve francouzské literatuře.
• Itinéraire de Paris à Jérusalem (1811)
• De Buonaparte et des Bourbons (1814)
• Les Natchez (1826)
• Mémoires d’outre-tombe (Paměti ze záhrobí, 1848-1850) - kniha autorových pamětí, mistovské dílo francouzské memoárové literatury, které přináší nejen popis doby, ale i ostrou kritiku napoleonského režimu.
• Vie de Rancé (1844)
• Mémoires d'outre-tombe, posthumes (1848)

Odkazy

V tomto článku je použit překlad textu z článku François-René de Chateaubriand na francouzské Wikipedii.

Literatura

• LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha : Garamond, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7407-026-6.  

Související články

• Francouzská literatura
• Seznam francouzských spisovatelů

19. křeslo Francouzské akademie
Předchůdce: Marie-Joseph Chénier	1811–1848 François René de Chateaubriand	Nástupce: Paul de Noailles