Konzervatismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Edmund Burke, zakladatel konzervativního myšlení

Konzervatismus nebo konzervativismus (z lat. conservare, uchovávat) je vedle liberalismu a socialismu jednou ze tří hlavních politických ideologií. Během času se termín vyvíjel a získal celou řadu často odlišných, ba i protichůdných významů.

Obecně lze říci, že charakteristikou konzervatismu je otevřená tendence bránit se (rychlým) změnám a podporovat tradiční normy. Těmi mohou v různých kontextech být: řád, autorita, tradice, vlast, rodina, náboženství, soukromé vlastnictví, hierarchizace společnosti a morálka.[1] Protějškem konzervativců jsou revolucionáři a novátoři.

Vývoj významu termínu[editovat | editovat zdroj]

Počátek užívání termínu se datuje do první poloviny 19. století, často rok 1820, kdy konzervatismus popisoval umírněné francouzské příznivce monarchie.[1] První politická strana s tímto názvem byla britská Konzervativní strana. Její hlavní hodnoty byly monarchie, aristokracie, církev a obrana tradičních uspořádání.[1]

Myšlenky konzervatismu se však u odborné veřejnosti začaly objevovat již v 18. století. Nejznámějším autorem je původem irský politik a myslitel Edmund Burke, který však zasedal v britském parlamentu za stranu Whigů, kteří byli oproti Toryům "liberálnější". Sám Burke vycházel z děl střídmě liberálního autora Adama Smithe.[1] Své myšlenky popsal v díle z roku 1790 Úvahy o revoluci ve Francii.

V 20. století získal konzervatismus velmi široké uplatnění. Konzervativními jsou nazývány vlády politiky appeasementu z 30. let, frankismus, "salazarismus" a perónismus z období 30.-70. let, ale také později neostalinisté či neogaullisté. Mimo ně samozřejmě i nadále britská Konzervativní strana apod.[1]

Konzervativce nelze automaticky ztotožňovat s politickou pravicí; zejména německá a rakouská konzervativní politika má tradičně nakročeno do politického středu. Také britští toryové v 18. století se vymezovali jak proti "ničivé svobodě" whigů, tak i proti ortodoxním proudům. I pro konzervativce byl důležitý důraz na svobodu, kterou však chápali jinak než jejich whigovští konkurenti. Konzervativní antropologie úzce souvisela s antropologií křesťanskou, s vědomím lidské hříšnosti, ale i svobody vůle a mravního konání. Britští konzervativci (Burke, Hume) nedůvěřují velkým racionalistickým systémům a kladou důraz na pozvolnou tradici, empirii a personalitu.

Charakteristika[editovat | editovat zdroj]

Roger Scruton píše, že konzervativci obhajují kontinuitu společenského vývoje, nebrání se pokroku, ale odmítají revoluce. Dříve chránili monarchii, jako symbol přirozené nadvlády ctnostných a ušlechtilých. Také brání právo na soukromé vlastnictví. Politolog Andrew Heywood vychází z uvědomění si nedokonalosti člověka a za základy konzervatismu považuje dodržování tradic, organickou společnost, hierarchii, přirozenou autoritu a právo na majetek. Dalším znakem je obhajoba stávajícího společenského řádu, která však není nekritická. Konzervativci obhajují jen funkční, léty prověřené funkce a instituce, které mají být zachovány, tudíž nemůžou být nahrazeny něčím údajně lepším. Na základě této skepse odmítají utopie. Proto upřednostňují jen malé změny, a to pouze pokud jsou opravdu nutné. Konzervativci oponují socialismu i liberalismu, hlavními body svárů je v případě socialismu otázka soukromého vlastnictví a v případě liberalismu otázka uchování tradičních hodnot. Liberalismus navíc odsuzují pro jeho snahu o individualizaci a chápání majetku jako nástroje ke konzumu. Konzervativci dále zastávají ideu silného státu, ne však všemocného. Obhajují hierarchickou strukturu společnosti a odmítají představu rovnocenné společnosti v otázkách majetku, postavení či váženosti. Dle tohoto smýšlení by občané měli být státu loajální a ten by jim měl zase zajistit existenční jistotu. Stát musí především dbát o stabilitu.[2]

Roger Scruton dále charakterizuje konzervatismus jako „obhajobu sociální ekologie“ a „politiku odloženého účinku, jejímž cílem je zachování života a zdraví společenského organismu na co nejdelší dobu“. Konzervativci věří, že radikální změny a dlouhou praxí neprokázané domněnky nemohou býti zavedeny bez předchozího testování. (Upozorňují, že socialisté a liberálové nejsou při formulování svých tezí připraveni na „možnost nechtěných důsledků“. Jako příklad může posloužit sexuální revoluce, která se oháněla i mnohými tzv. vědeckými fakty, aby ruku v ruce s tzv. osvobozením sexuality přinesla i obrovskou epidemii AIDS, rozvodů, interrupcí a dalších negativních dopadů.)

Konzervativci preferují hodnoty vyplývající z náboženských, kulturních a národních zkušeností a zvyků. Někteří konzervativci se snaží zachovat ve společnosti status quo nebo prosazovat pozvolné změny, jiní volají po návratu osvědčených pořádků z dřívějška. Konzervativci věří, že nejdůležitějším rysem společnosti jsou hodnoty nedotknutelného, svobodného, důstojného a sebezodpovědného lidského života, v právu vidí nutný nástroj garance těchto svobod. Různí konzervativci zastávají různé podoby konzervatismu či v různé míře kladou odlišný důraz na jednotlivé složky, jejich postoje se také razantně vyvíjely v čase. Je nutné rozlišovat zastánce politické doktríny či ideologie a konzervativního životního stylu nebo názorů.

Politická filosofie[editovat | editovat zdroj]

Z hlediska politické filosofie se klasické konzervativní smýšlení zakládalo na filosofii Thomase Hobbese a teorii Edmunda Burkea. Ve filosofii konzervatismu jde o popření relativismu, a to například v chápání demokracie. Za nutné považují akceptování celého souboru norem demokracie, a to především zvykových, založených na zkušenosti. Například nepřipouštějí myšlenku rovnostářství, jelikož obhajují normu demokracie - vládu většiny. Dále odmítají mechanické pojetí státu a společnosti, a také sociální determinismus. Svévolné sociální a etické změny chápou jako sociologické pokusy, a proto je neschvalují. Základem také je antisocialismus, ve smyslu politické filosofie. Jsou zastánci silného státu (jako autority), avšak se striktně vymezenými a omezenými intervenčními možnostmi. Jsou tedy obhájci státu (tj. proti anarchismu), ale neuznávají jeho rozhodčí roli v otázce etiky ani chování. Vztah občanů ke státu chápou jako nezávislý, tj. občané se přirozeně nespoléhají na pomoc státu. Z toho plyne, že neuznávají sociální stát. Velký důraz kladou na řád a pořádek, který však neslouží k represím, ale jako návod, aby obyvatelé jednali prozíravě. Z výše uvedeného vyplývá, že za důležité normy považují nezávislou svobodu a svobodnou vůli, které však nejsou primárně řízeny touhami a anarchií. Z toho plyne, že nesouhlasí s asociacionistickou psychologií osobnosti.[3]

Tradice konzervativního myšlení[editovat | editovat zdroj]

Britská[editovat | editovat zdroj]

Tento směr se projevuje skepticismem. Původním teoretikem směru byl Edmund Burke, jehož následovali Robert Southey a Samuel Taylor Coleridge. Později se tento směr rozštěpil na křídla zastávající intervencionismus a naopak "Laissez faire".[1] V 19. století se vytvořilo křídlo paternalistických konzervativců, jejichž hlavním představitelem byl Benjamin Disraeli.[1]

Britský konzervatismus, původně chápaný jako "toryismus", vznikl v sedmnáctém století během restaurace Stuartovců. Vyvinul se z roajalismu, jehož zastánci hájili vládu králů z milosti Boží. Po Slavné revoluci svůj postoj však pozměnili, kdy nově za původce moci chápali lid. Nově dělili společnost na tři stavy, a to královský, panský a poddanský. Základy konzervativní ideologie položili kněz a teolog Richard Hooker, pragmatik George Savile, markýz z Halifaxu, filosof David Hume a teoretik Edmund Burke, a to i přesto, že žádný z nich nebyl členem strany Toryů. V 30. letech 19. století se strana přejmenovala na Konzervativní stranu a sdružila paternalistické aristokraty s kapitalisty chtějícími volný trh. Postupně se strana stala zastupitelem obchodníků a podnikatelů.

Francouzská[editovat | editovat zdroj]

Nábožensky zaměřený směr obhajující křesťanský řád a morálku v době Velké francouzské revoluce, ale i později. Hlavními zastánci byli Joseph de Maistre a Louis de Bonald. Ve 20. století Charles Maurras vycházel z této tradice při sestavení svého hnutí "Francouzská akce", které se projevovalo roajalismem, nacionalismem a antisemitismem.[1]

Kontinentální konzervatismus vznikal souběžně s britským, kdy se objevoval především v dílech odpůrců osvícenství. Na rozdíl od britského nepodporoval sekularizaci ve státní správě. Francouzská tradice kladla důraz na nové ideje, jako patriotismus nebo nacionalismus.

Německá[editovat | editovat zdroj]

Směr původně zaměřený na kulturní jednotnost a silný byrokratický stát. Hlavním ideologem byl Georg Wilhelm Friedrich Hegel.[4][5] Ideologicky vyzdvihuje silná práva církve, aristokracie a tradiční rodiny. Člověk má v prvé řadě jednat ve prospěch státu.[1] Představiteli další generace, která se soustředila na národní pospolitost a zachování kulturních hodnot, byli Justus Möser a Adam Müller.

Moderní směry konzervatismu[editovat | editovat zdroj]

Proekonomické a decentralistické[editovat | editovat zdroj]

Fiskální konzervatismus[editovat | editovat zdroj]

Fiskální konzervatismus je směr ekonomické filosofie zastávající úspory a šetření státních financí.[6] Často je spojován s ekonomickými postoji, jako jsou volný trh, deregulace a snižování daní. V USA v 19. století fiskální konzervatismus zastávaly Demokraticky-republikánská strana Thomase Jeffersona a později nová Republikánská strana. Toto pojetí však bylo také ovlivněno paleokonzervatismem, který prosazoval hlavně protekcionismus. Ve 20. století byl směr prosazován prezidenty USA Ronaldem Reaganem a Billem Clintonem, ve Spojeném království předsedkyní vlády Margaret Thatcher.

Libertariánský[editovat | editovat zdroj]

Ekonomicky je libertarianismus tržně orientovaný konzervatismus. Konzervativní je tento směr jednak v náledu na evoluci jako nejstaršího a tedy již prověřeného principu pro oprávněnost obhajoby konkurence a tedy hospodářské soutěže, dále je konzervativní v náhledu na intervencionismus Státu, kdy raději volí umírněnost při zasahování do ekonomiky, až od zasahování úplně upouští.

Politicky se s původními konzervativci v jistých otázkách rozcházejí, jsou zastánci liberalismu. Političtí libertariáni odmítali válku ve Vietnamu či zdanění, naopak zastávali myšlenky privatizace.[1]

Morálně-náboženské a společenské[editovat | editovat zdroj]

Neokonzervatismus[editovat | editovat zdroj]

Neokonzervatismus se zrodil v USA v 60. letech jako reakce na Novou levici. Vedoucími představiteli byli Irving Kristol a Daniel Bell, kteří se sdružili okolo časopisu The Public Interest. Jde jim hlavně o obranu tradičních hodnot. Kritizují úpadek mravů a vlivu autority. Vycházejí z Burkeho. Mezi další zastánce patří Seymour Martin Lipset, Samuel Huntington či James Q. Wilson.[1]

Nový konzervatismus[editovat | editovat zdroj]

Je odnoží moderních konzervativců, kteří mají mnoho společného s neokonzervativci. Tento směr se však více soustředí na náboženství a morálku.

Centralistické a nacionální[editovat | editovat zdroj]

Kulturní konzervatismus[editovat | editovat zdroj]

Kulturní konzervatismus je směr snažící se uchovat kulturní dědictví národa nebo sdílené kultury. V USA termín znamená konzervativní postoj ve "válce kultur", kdy takoví zastánci prosazují uchování svých tradic a kultury před importovanými trendy. Toto druhé pojetí je spojeno i s nacionalismem.

Zelený konzervatismus[editovat | editovat zdroj]

Zelený konzervatismus je označení směru, který slučuje konzervatismus a zelenou politiku. Takovou politiku například prosazuje britský konzervativní premiér David Cameron, kdy se snaží prosadit větší zpoplatnění užívání automobilů či průmyslového znečišťování. V USA tuto politiku zastával republikán Newt Gingrich.

Sociální konzervatismus[editovat | editovat zdroj]

Sociální konzervatismus v tradičním slova smyslu označuje směr, který prosazuje právo státu zachovávat společenské status quo. Skrze zákony se snaží uchovat tradiční společenské postoje. V druhém významu, který je typický pro kontinentální Evropu, se jedná o postoj současných liberálních konzervativců, kteří podporují rysy sociálního státu.

Další formy konzervatismu[editovat | editovat zdroj]

Další zastánci konzervatismu[editovat | editovat zdroj]

Francie
François René de Chateaubriand a Alexis de Tocqueville[7] (Tocqueville je často řazen i k liberalistům)[1]
Anglie
Christopher Dawson, T. S. Eliot[8] a Roger Scruton
USA
John Adams a Russell Kirk
Německo
Wilhelm von Humboldt a Oswald Spengler

Konzervatismus v ČR[editovat | editovat zdroj]

V České republice lze za významnou konzervativní stranu považovat KDU-ČSL, kde vykazuje konzervativní myšlení většina členů, nově se mezi české konzervativní resp. liberálně konzervativní strany zařadila i TOP 09, která konzervatismus a důraz na tradice ohlásila ústy svého předsedy Karla Schwarzenbergra při svém vzniku v červnu 2009.

Částečně se k tomuto proudu (přesněji k liberálnímu konzervatismu) hlásí i ODS. Podstatná část strany se však hlásí ke klasickému liberalismu.

Další českou konzervativní stranou je Občanská konzervativní strana, prosazující hodnoty jako stejná práva pro poctivé pracující občany, osobní zodpovědnost, právo na sebeobranu, legální vlastnictví střelných zbraní a sebeobranných prostředků a udržení kulturních tradic České republiky.

Za konzervativní se také považují malé nacionalistické strany jako je Národní strana, NE Bruselu – Národní demokracie nebo Národní sjednocení. Konzervativní hodnoty ve svém programu zastává také Koruna Česká a už svým názvem se k nim hlásí Konzervativní strana. V době bezprostředně porevoluční byla významnou konzervativní silou Křesťanskodemokratická strana (KDS) Václava Bendy, která navazovala na tradice disentu a později se sloučila s ODS, kde její členové podpořili konzervativní proud (Marek Benda, Václav Benda). Znatelný konzervativní étos měla i Občanská demokratická aliance.

Libertarianismus a fiskální konzervatismus v ČR hájí Strana svobodných občanů, vzniklá v roce 2009.

Americký konzervatismus[editovat | editovat zdroj]

Ve Spojených státech je konzervatismus mnohem více liberální než v Evropě a klade větší důraz na svobodu podnikání a v případě neokonzervatismu na mezinárodní iniciativu a morální hodnoty. Americký konzervatismus je tedy obecně spojený s následujícími hodnotami a postoji:[zdroj?]

  • upřednostňování pořádku nad chaosem
  • zdůrazňování osobní odpovědnosti
  • obecná opozice vůči “velkým vládním” politikám
  • podpora náboženských a mravních hodnot
  • redukce sociálních programů na minimum
  • odpor k politice pozitivní diskriminace
  • národní hrdost

Klasickému (evropskému) konzervatismu se v USA říká tradicionalismus. V USA se částečně objevují směry jako "růstový konzervatismus" a "nefalšovaný konzervatismus" a tzv. Paleokonzervatismus, který touží po návratu jižanských agrárních tradic.[1]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b c d e f g h i j k l m CABADA, Ladislav; KUBÁT, Michal. Úvod do studia politické vědy. Plzeň : Aleš Čeněk, 2007. 455 s. ISBN 978-80-7380-076-5. Kapitola Politické ideologie. Konzervatismus, s. 132-139.  
  2. ŠMÍD, Jan. Charakteristika konzervatismu jako ideového směru [online]. euportal.parlamentnilisty.cz, 9-21-2010, [cit. 2012-04-07]. Dostupné online.  
  3. STANKIEWICZ, W. J.. Hledání politické filosofie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2006. 463 s. ISBN 80-7325-086-1. Kapitola Prozíravý konzervatismus, s. 23-111. (česky) 
  4. http://www.imagining-other.net/pp19conservatismburkeandhegel.htm
  5. http://www.jstor.org/discover/10.2307/3228340?uid=3737856&uid=2129&uid=2&uid=70&uid=4&sid=21102559862653
  6. http://books.google.cz/books?id=B10JkvO82x8C&pg=PA109&redir_esc=y#v=onepage&q&f=false
  7. Alexis de Tocqueville
  8. T. S. Eliot as Conservative Mentor (anglicky)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Roger Scruton: Smysl konzervatismu.
  • Russell Kirk: Konzervativní smýšlení. [1]
  • Robert Nisbet: Konzervatismus: sen a realita. Občanský institut, Praha 1993.
  • Žegklitz J. (ed.), Velké postavy politické filosofie, Občanský institut, Praha 1996
  • Jan Fingerland: Český konzervatismus. [2]
  • Edmund Burke, Úvahy o revoluci ve Francii, CDK Brno 1997.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]