Národ
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Národ (latinsky natio) je společenství lidí, kteří se hlásí ke stejné národnosti. Přesná a všeobecně uznávaná definice pojmu národ neexistuje. Tímto pojmem se v různých zemích a jazycích odlišují zcela rozdílné sociální organismy. Rozlišuje se tak zejména mezi politickým a etnickým národem.[1]
Obsah |
[editovat] Definice označení národ
V sociálních vědách převládá názor, že národ je sociální konstrukt. Tzv. konstruktivisté tvrdí, že národnost pak není objektivně daná vlastnost, kterou by bylo možno nezávisle určovat. Opačný názor zastávají primordialisté, kteří jsou v menšině. Národní příslušnost čili národnost lze dle konstruktivistického přístupu určit jen na základě proklamace jedinců (k jakému národu se hlásí). Často je však národnost přiřazována i dle objektivních kritérií - nejčastěji kombinace jazyka a státní příslušnosti.
Národní příslušnost je formována na základě působení různých faktorů, především geografických a jazykových, ale také politických, ekonomických a náboženských. Příslušníky národa většinou spojuje společná kultura, historie a jazyk, často i hospodářský život a obývané území.
Podle podobné definice Josifa Stalina „národ je historicky vyvinutým, stabilním společenstvím jazyka, území, hospodářského života a psychologické skladby, jež se projevují ve společenství kulturním“.[2]
Pojem národ se někdy překrývá s pojmem etnická skupina či etnikum, národnost s pojmem etnicita.
[editovat] Pojem národ
Slovo "národ" (a jeho protějšky v evropských jazycích) je na evropské půdě pojmem relativně starým, avšak v různých dobách a v různých podmínkách měl odlišnou náplň. V evropském kontextu existovaly například středověké národy, které ovšem byly charakteristické tím, že zahrnovaly jen politicky privilegované vrstvy státu. Mluví se proto někdy o národu politickém či stavovském. Jiné formulace, jako například v kvodlibetním proslovu Jeronýma Pražského (1409), který explicitně uvádí všechny složky obyvatelstva, jsou naprostými výjimkami. Národ v dnešním slova smyslu se označuje jako národ moderní a obecně se přijímá, že jeho pojetí vzniklo v 18. a 19. století v souvislosti s průmyslovou revolucí. Na vztahy a na otázku kontinutity mezi středověkými a moderními národy v Evropě nepanuje jednotný názor. Objektivně vzato mají rysy společné i diametrálně odlišné, a proto různé interpretace záleží na pojetí jednotlivých badatelů. Odborník na starší českou literaturu Alexandr Stich například poukazuje na skutečnost, že český jazykový nacionalismus má kořeny hluboko v době barokní.(BL) Na poli historickém s názory převážně sociologů a moderních hitoriků dlouhodobě polemizují medievisti, jejichž vymezení vůči čistě modernistickému pojetí národa je někdy označována jako "vzpoura medievistů." Z tohoto pohledu se tématem u nás zabýval nejvíc František Šmahel, který také shrnuje bohatou literaturu o předmoderních národech a nacionalizmech (Idea národa v husitských Čechách, Praha: Argo 2000). Další komplikace při vymezování pojmu národ je jeho zakotvenost v evropském kulturním okruhu. Jeho přenesení do jiného prostředí proto provázejí problémy. Novodobý nacionalismus byl navíc se zpožděním přejat na různých místech planety, například ve východní Asii původně jako reakce na agresi koloniálních mocností, a vytvořil tam specifické modifikace, odpovídající místním podmínkám.
V éře nacionalismu mohl pojem národa sloužit jako prostředek k prosazování zájmů skupin, které mimo společný jazyk spolu neměly mnoho společného, zpravidla však byla tato společenství více či méně přesně vymezena kombinací výše uvedených kritérií (etnikum, jazyk, kultura, území, stát). Dříve volněji chápaná a v nesmíšených oblastech nepříliš tematizovaná identita se během 19. století přetavila v ideologii nacionalismu, která vykládá smysl života společnosti i organizace jedinců v ní na základě příslušnosti k národu. V nejostřejší a zvláštní německé podobě se později nacionalismus přeměnil v nacionální socialismus, tj. nacismus. Podle některých sociálních vědců (např. Ernest Gellner) není národ zdrojem nacionalismu, ale naopak moderní národ vznikl pro potřeby nacionalismu a jen v jeho rámci může být definován.
Pojmy národ a stát označují dvě věci odlišného charakteru: více méně subjektivní kolektivní identitu v prvém případě a právně-politický objekt v druhém. Dnes ve světě existují národní státy, státy multinárodní, ale i národy, které svůj vlastní stát nemají.
V řadě jazyků pojem „národ“, splývá s pojmem „lid“. Ve staré češtině bylo prozměnu pro označení národa běžně užíváno slova "jazyk".
[editovat] Znaky národa
Za jeden ze znaků národa bývá považován společný jazyk. Pomocí zařazení jazyku do jazykových skupin nebo rodin můžeme zjistit příbuznost některých národů.
Za další znaky národa můžeme považovat společné národní zvyky a tradice. Praktikování tradic a zvyků je často ohroženo vlivem současným způsobem života.
Někdy bývá za znak národa považován stát, ale pouze některé státy vznikly jako národní, protože se většina obyvatel hlásí k jednomu národu. V jiných národně nehomogenních zemích žije mnoho různých národů společně.
[editovat] Citáty
- „Náš národ vznikl v 19. století jako jiné národy – tedy jako abstrakce, která měla logiku ve své době, ale neřekl bych, že ji má i dnes. Teď už to chce zase jinou, chytřejší abstrakci. Kdybychom se uměli nad pojem národ povznést, nemohlo by nám to neprospět. K čemu je nám dobré, že jsme národ? K ničemu. A jsme jím vůbec? Peroutka napsal, že jsme prostě obyvatelstvo, které tady zbylo. Je to špatná zpráva? Nejenom. Ukazuje, že konečně zas může být i něco lepšího než národ. Je mi přece jedno, k jakému národu patří člověk, co je mým sousedem v domě, ale chci mu rozumět v základních věcech, chci, abychom si navzájem byli vypočitatelní. S tím národ nemá co dělat. Ten pojem znamená pořád se vůči někomu vymezovat. To je nebezpečné.“
–Pavel Kosatík v rozhovoru s Reflexem 51/02 [1]
- "Myslím si, že demokracie bez národního státu je nemyslitelná. Je totiž založena na svobodné a intenzivní komunikaci, a ta je nemožná bez té zvláštní vazby, která spojuje navzájem lidi mluvící tímtéž jazykem. Národ je společenství přirozené řeči a já zatím neznám žádnou jinou přirozenou řeč než různé národní jazyky. Jen ve společenství přirozené řeči je možná ta komunikace, na níž stojí demokracie a jejímž smybolem je svobodná literatura: komunikace nekontrolovatelná, neplánovatelná a nemanažovatelná. Bez ní by se veřejný prostor brzy stal kořistí plánovačů a manažerů."
Václav Bělohradský, Kapitalismus perestrojka teprve čeká (rozhovor se Zdenko Pavelkou, Společnost nevolnosti, SLON 2007)
