Neokonzervatismus

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Neokonzervatismus (angl. „neoconservativism”) je politický směr, který se prosadil v USA a v Republikánské straně v posledních zhruba 20 - 30 letech jako reakce na levicový radikalismus šedesátých let. Samotné označení neokonzervativci pochází od jejich  ideových oponentů. Autorem termínu je americký socialistický politik Michael Harrington.[1] Za  zakladatele neokonservatismu bývají označování newyorští intelektuálové, kteří v té době navštěvovali City College of New York.[2] Jednalo se o levicově smýšlející antikomunisty, kteří byli vystupovali proti liberalizaci společnosti v 60. letech a vzestupu tzv. counter culture, stavějící se nepřátelsky vůči západní civilizaci. Irving Kristol, další čelní představitel tohoto hnutí, charakterizoval neokonzervativce jako liberála, který byl přemožen realitou.[3]

Přestože byla řada neokonzervativců židovského původu, rozhodně však nelze tvrdit, že se jedná se o čistě židovský fenomén.  Mezi jeho významnými představiteli se najdou křesťané  jak z katolického (Michael Novak, Richard Neuhaus či George Weigel), tak z protestantského prostředí (Jeanne Kickpatrick a Peter Berger).[4]

  Hlavní body neokozervativního myšlení vymezil na konci 70. let Irving Kristol ve své eseji Confessions of aTrue, Self Confessed-Perhaps the Only Neoconservative. Přiznává zde sice, že vztahy s otatními konzervativci jsou zde nelehké, nicméně nemusí být nutně nepřátelské. V osmi bodech vyzdvihuje jednak důležitou roli tržní ekonomiky, rodiny a náboženství ve společnosti. Vedle toho kritizuje politický utopismus coby mor pro společnost a naopak vyzdvihuje pragmatismus. Vytýká liberalismu neustálé zasahování do ekonomiky a naopak benevolenci v morálních otázkách.[5]

 S klasickými konzervativci mají tedy neokonzervativci společné důrazy na tradiční hodnoty jako rodina, vzdělání, tradiční morálka apod., ovšem neodmítají ani státní zásahy přinášející podporu těchto hodnot. Důležitým prvkem jejich úvah je právě hledání optimálního bodu státní podpory „pozitivních vlastností”. Tedy například určení podpory státu v nezaměstnanosti tak, aby nebyla příliš vysoká a stimulovala tak občana k hledání zaměstnání, přitom ho ovšem nenechávala „na pospas”. Nebo nacházení bodu, kdy přerozdělování státních příspěvků začíná narušovat hospodářský růst. Jako základní hnací prvek úspěšné společnosti vnímá prosperitu, která má však být pouze prostředkem k rozvíjení vyšších cílů jako kultura, vzdělání, osobní rozvoj či náboženství.

Neokonzervativci v době studené války[editovat | editovat zdroj]

Jeden ze zakladatelů a čelní představitel tohoto směru, Norman Podhoretz však upozorňuje, že myšlenkové podhoubí původně tvořili spíše členové Demokratické strany. V politice bývá za otce neokonzervativců považován demokratický senátor Henry Scoop Jackson, který byl zastáncem tvrdé linie vůči Sovětskému svazu a kritikem politiky deténte. Řada z těchto někdejších demokratů však zejména po nástupu Ronalda Reagana postupně přešla k republikánům.

 Směřování Demokratické strany v 70. letech však znamenalo pro neokonzervativce zklamání. Nejprve v roce 1972 kandidoval v prezidentských volbách za demokraty ultraliberál a izolacionista George McGovern, který byl odpůrcem pomoci Jižnímu Vietnamu a požadoval jednostranné stažení všech amerických jednotek ze zahraničí. Další zklamáním pro ně bylo i období vlády dalšího demokrata Jimmyho Cartera.  Na jeho politice nejvíce kritizovali jeho toleranci počínání totalitních komunistických států na straně jedné a naopak tvrdě vystupování vůči nedemokratickým režimům nakloněným Americe na straně druhé. Zmíněná deziluze měla za následek, že většina lidí označovaných za neokonzervativce se postupně přešla k republikánům a podporovala politiku republikána Ronalda Reagana. Spolu s ostatními konzervativci sice sdíleli neokonzervativci společný cíl zničení komunismu.  Neokonzervativci ale spojovali svůj boj proti komunismu s šířením demokracie a lidských práv, což je zákonitě řadilo spíše nalevo od ostatních konzervativců. Rok 1989 přinesl splnění cíle neokonzervativců a konec studené války znamenal tak konec první generace neokonzervativců, která poté postupně splynula s konzervativním mainstreamem.

Neokonzervativci po skončení studené války[editovat | editovat zdroj]

Po skončení studené války můžeme hovořit o "neokonzervativcích druhé generace." Zkušenost s první válkou v Perském zálivu měla za následek, že se pozornost neokonzervativců začala přesouvat na Blízký východ. V lednu 1998 vyzvali nejvlivnější neokonzervativci tehdejšího prezidenta Billa Clintona v otevřeném dopise k tvrdšímu postupu vůči Iráku porušujícímu podmínky OSN a svržení Saddáma Husajna. Tehdejší politika uplatňováná vúči iráckému diktátorovi, podle nich selhala, protože neumožňovala efektivní kontrolu zbraní chemických a biologických hromadného ničení. Jejich vlastnictví mělo mít destabilizující vliv na celou oblast Blízkého východu, zvláště Izraele a americké spojence v regionu. Pod výzvou byli podepsáni mj. Elliott Abrams, John Bolton, Francis Fukuyama, Robert Kagan, William Kristol, Richard Perle, Donald Rumsfeld, Paul Wolfowitz R. a Robert B. Zoellick.[6] Jejich volání po útoku se nedočkalo kladné odezvy. 

Ani jeho nástupce George Bush mladší neměl původně v úmyslu vést příliš intervencionistickou zahraniční politiku.Ve své předvolební rétorice se dokonce vymezoval vůči nadměrnému počtu tzv. „humanitárních misí“ za vlády Billa Clintona, a sliboval proto více "pokornou" zahraniční politiku. Obrat nastal po událostech 11. září v roce 2001. S mnohem příznivější odezvou se setkal další dopis od nekonzervativních intelektuálů v čele Williamem Kristolem, v němž kromě dopadení Usámy bin Ládina, boji s Hizballáhem a podporou Izraele nechyběla ani výzva k podpoře irácké opozice a svržení iráckého diktátora.[7]

V roce 2003 se podařilo neokonzervativcům dosáhnout svržení Saddáma Hussajna. Nicméně nepopularita této války v očích americké veřejnosti se projevila postupnou ztrátou jejich vlivu v Bushově administrativě zejména po kongresových volbách v roce 2006, které republikáni prohráli, což vyústilo v odstoupení jednoho z jejich hlavních představitelů, Donalda Rumsfelda, z čela resortu obrany.

Kritika neokonzervatismu[editovat | editovat zdroj]

Vlivem důsledného antikomunismu a odmítání politiky ústupků Sovětskému svazu získali především v některých levicových kruzích pověst podporovatelů zbrojení a americké hegemonie vůbec a kritizováni byli v posledních několika letech především za vyvolání války v Iráku. Z podobných důvodů jsou kritizováni také na pravici, a to zejména z řad paleokonzervativců, kteří prosazují spíše zdrženlivou či dokonce izolacionistickou zahraniční politiku. Mezi další prominentní kritiky lze zařadit i libertariany v čele s Ronem Paulem, které k jejich postojům vede jednak všeobecný odpor k jakémukoli státnímu intervencionismu, ať v ekonomice, společenských otázkách či zahraniční politice, ale také jejich deklarovaný pacifismus.

Představitelé[editovat | editovat zdroj]

Politici[editovat | editovat zdroj]

Akademici[editovat | editovat zdroj]

Veřejně činní intelektuálové[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Pravda a mýty o neokonzervativcích
  2. FUKUYAMA Francis, After Neoconservatism , New York Times, 19.2.2006.
  3. Reflections of a Neoconservative: Looking Back, Looking Ahead (1983)
  4. JOCH Roman, Neokonzervatívci, Občanský institut, 8.11.2006
  5. KRISTOL Irving, Confessions of a True, Self Confessed-Perhaps the Only Neoconservative, Public Opinion, October/Nvember 1979
  6. http://www.informationclearinghouse.info/article5527.htm
  7. http://globalresearch.ca/articles/NAC304A.html