Základní lidská práva
Základní lidská práva jsou subjektivní veřejná práva, která jsou v České republice zaručena především ústavní Listinou základních práv a svobod.[1] Základní lidská práva jsou přisuzována každé lidské bytosti.
Obsah |
Lidská práva v dějinách[editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Dějiny lidských práv.
Lidská práva lze sledovat k listině Magna charta libertatum, jejíž podpis si na anglickém králi Janovi vymohli angličtí šlechtici již roku 1215. V době vzniku sloužil především pro záruky šlechtické vrstvě proti svévoli krále, průběhem staletí však značně ovlivnil rozvoj anglického obyčejového práva a dochází k rozšíření různých práv i na další poddané.
Ve druhé polovině 18. století osvícenství teorií přirozených lidských práv a novými teoriemi o státu připravuje[zdroj?] prostor pro buržoazní revoluce a vznik konstitucionalismu v Evropě. V jeho rámci vzniká snaha o rozšíření hlavních práv na široké vrstvy obyvatelstva. Jsou formulovány Listiny práv, které mají význam politický pro aktivizaci politické podpory, ale i pro ústavní právo. Nejvýznamnějšími dokumenty této epochy jsou Listiny práv vydávané některými státy ve vznikajících Spojených státech amerických, použitý způsob argumentace v Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických a Deklarace práv člověka a občana během francouzské revoluce, které byly v několika verzích.
Navzdory četným vyhlášením lidských práv nedochází automaticky k jejich přijetí v praxi, nebo i právní úprava je jen omezená. Například ani v USA nebyla lidská práva zpočátku přiznávána otrokům. Po válce Severu proti Jihu sice bylo zrušeno otroctví, prosazení všeobecné rovnosti v lidských právech pro černošské obyvatelstvo ale trvalo až do druhé poloviny 20. století. Ještě před několika málo desetiletími museli američtí černoši usilovat o rovnoprávnost (Martin Luther King).
V rámci mnoha evropských zemí bylo zavedeno plné hlasovací právo pro všechny muže až na přelomu 19. a 20. století, po první světové válce i pro ženy. Jako reakce na druhou světovou válku je v OSN přijata Všeobecná deklarace lidských práv, která označila všechny lidské bytosti za svobodné a rovnoprávné bez ohledu na pohlaví, rasu, národnost a náboženství. Deklarace není právně závazná, nicméně inspirovala rozvoj dalších listin lidských práv a součástí ústav různých států.
Na jedné straně došlo v průběhu posledních dvou staletí k rozvoji lidských práv. Hovoří se o 3 až 4 generacích úprav lidských práv. Na straně druhé mimo euroatlantickou civilizaci existují ve světě rozsáhlé civilizační oblasti, které odmítají koncepci lidských práv uznat principiálně vůbec a označují ji za kulturně podmíněnou a pro ně nevhodnou.
V praxi jsou proto stále v mnoha zemích lidská práva právně nezaručena nebo ignorována. Některé kultury přiznávají například ženám méně práv než mužům, v totalitních režimech jsou občanům upírána některá nebo všechna lidská práva (mimo jiné i politická práva jako právo svobodné volby).
Významnou roli v oblasti obrany a propagace lidských práv ve světě dnes hrají i spolky na ochranu lidských práv. Po roce 1989 začala podobná sdružení působit i v Česku. K celosvětově největším patří Human Rights Watch, Amnesty International, v Česku například dále Člověk v tísni, Nesehnutí a Liga lidských práv.
Dodržování lidských práv ve státech, které se hlásí k dodržování lidských práv, je právní cestou zajišťováno nyní nejúčinněji[zdroj?] přes evropskou Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášenou v roce 1950 pod záštitou Rady Evropy. V rámci této mezinárodní smlouvy je možné v oblasti lidských práv žalovat státy, které dohodu ratifikovaly, u Mezinárodního soudu pro lidská práva ve Štrasburku, pokud jejich vnitrostátní právní mechanismy zajišťování lidských práv, přijatých úmluvou, selžou. Československo smlouvu ratifikovalo až 18. března 1992.
V posledních desetiletích 20. století vznikají i diskuse o dalším zvyšování rozsahu politických práv. Prohlášeným cílem je třeba dosáhnout větší participace občanů v politice, včetně iniciativ a referend. Tato diskuze vedla k založení množství spolků po celém světě, jedním z prvních je například německá „Více demokracie“. Vedle universitních, jak specializovaných tak multidisciplinárních, komparativních studií na vědeckých institutech po celém světě, vznikly i instituty, které se věnují realizaci těchto poznatků v praxi. Naproti tomu vznikají i nové iniciativy, například práva dítěte, práva otců, jazyková práva, práva na fungující justici, právo na integritu (omezení korupce), právo na řešení konfliktů bez násilí, práva homosexuálů, práva zvířat.
Lidská práva v Česku[editovat]
- Podrobnější informace naleznete v článku Lidská práva v Česku.
Česká a Slovenská Federativní Republika vyhlásila ústavním zákonem č. 23/1991 Sb. Listinu základních práv a svobod. Listina základních práv a svobod je podle Ústavy České republiky[2] součástí ústavního pořádku České republiky a byla vyhlášena ve Sbírce zákonů pod číslem 2/1993 Sb.
Základní lidská práva jsou v Česku garantována jednak Ústavou České republiky a Listinou základních práv a svobod, jednak řadou mezinárodních smluv, například Úmluvou proti mučení, Úmluvou o právech dítěte a zejména evropskou Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (tuto úmluvu vykládá a aplikuje Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku).
Odkazy[editovat]
Reference[editovat]
- ↑ Listina základních práv a svobod (ústavní zákon 2/1993 Sb.)
- ↑ čl. 3 a čl. 112 Ústavy České republiky, (Ústava České republiky, Wikizdroje)
Související články[editovat]
- Listina základních práv a svobod
- Liga pro lidská práva
- Občanská práva
- Přirozené právo
- Lidskoprávní klinika Právnické fakulty Univerzity Palackého
Literatura[editovat]
- Krejčí, Oskar, (2011) Lidská práva. Praha: Professional Publishing, 175 s. ISBN 978-80-7431-056-0
Externí odkazy[editovat]
- (anglicky) Stanford encyclopedia of philosophy, heslo Civil rights
- (anglicky) Civil Rights Digital Library
- (rusky) Základní lidská práva – Rusko
- Josef Vít: Lidská práva - kritika dodržování lidských práv
