Ludvík XVIII.

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie

Ludvík XVIII.
král Francie a Navarry

Doba vlády	de jure 8. červen 1795 – 16. září 1824 de facto 6. duben 1814 – 20. březen 1815, 8. červenec 1815 – 16. září 1824
Korunovace	neproběhla
Úplné jméno	Louis-Stanislas-Xavier de France
Tituly	Hrabě z Provence (1755-95) Vévoda z Anjou (1771-95) Vévoda z Vendôme (1771-1789)
Narození	17. listopad 1755
	palác ve Versailles
Úmrtí	16. září 1824 (68)
	Paříž
Pochován	Bazilika Saint-Denis, Paříž
Přechůdce	de jure Ludvík XVII. de facto Napoleon I.
Následník	Karel X.
Královna	Marie-Joséphine-Louise Savojská
Potomci	žádní
Rod	Bourbon
Otec	Louis-Ferdinand Francouzský
Matka	Maria Josepha Carolina Saská

Ludvík XVIII. (17. listopadu 1755 – 16. září 1824) byl francouzský král, vnuk Ludvíka XV., bratr popraveného Ludvíka XVI. a jeho nástupce Karla X., příslušník královského rodu Bourbonů.

Vyrůstal ve Versailles na dvoře Ludvíka XV. ve stínu svého bratra, následníka trůnu, Ludvíka XVI. Po narození dostal titul vévoda z Provence a po smrti svého dědečka Ludvíka XV. dostal titul „Monsieur“, příslušející nejstaršímu královu bratrovi. Patřil ke konzervativní skupině monarchistů, kteří si nepřáli, aby Ludvík XVI. ustupoval zastáncům ústavy. V roce 1789 se dokonce zapletl do přípravy státního spiknutí, které chtělo sesadit umírněného Ludvíka XVI. z královského trůnu. Vévoda z Provence měl následně vládnout Francii jako regent. Spiknutí však bylo odhaleno. Vévoda uprchl v roce 1791 z Francie a cestoval po celé Evropě, kde hledal spojence v boji proti revoluci. Pobýval ve Vestfálsku, Veroně, ale i v Rusku a v Anglii. Po smrti svého královského bratra se nejprve prohlásil za následníka trůnu a uznal nárok králova syna, desetiletého Ludvíka XVII. na trůn, a po jeho smrti v roce 1795 se prohlásil za krále Ludvíka XVIII. Republikánská vláda Francie však jeho nároky neuznala.

Diplomatickými cestami se zapojil do boje proti Francouzské republice a následně proti Napoleonu Bonapartovi. Po první porážce císaře Napoleona I. se stal oficiálně na několik měsíců králem. Následně se Bonaparte vrátil z Elby a Ludvík uprchl do Gentu. Po Napoleonově porážce v bitvě u Waterloo se vrátil na svůj toužebně očekávaný trůn.

Během své vlády v letech 1815–1824 nejprve nevystupoval jako konzervativní monarchista. Do svých služeb povolal například bývalého Napoleonova ministra zahraničí Talleyranda. Následně však restauroval monarchii do podoby před revolucí v roce 1789. Politiky, kteří v Konventu hlasovali v roce 1793 pro smrt krále, poslal do vyhnanství. Opustit vlast museli například bývalí konzulové J. E. Sieyes nebo R. Ducos.

Po jeho smrti v roce 1824 se vlády ujal jeho bratr Karel X.