César Antonovič Kjui

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Portrét Césara Kjue od Repina (1890).

César Antonovič Kjui, známý také pod anglickým jménem César Cui (rusky: Цезарь Антонович Кюи) (6. ledna 1835 (podle juliánského kalendáře), Vilnius - 13. března 1918, Petrohrad) byl Rus s francouzským a litevským původem, který vynikl především jako přední skladatel hudebního romantismu a významný člen tzv. Ruské pětky, skupiny ruských skladatelů pod vedením Milija Balakireva, která se oddala specificky ruské hudbě. Výrazně se zapsal do dějin hudby i svou výraznou činností hudebního kritika a je znám i jako armádní důstojník.

Život[editovat | editovat zdroj]

Dětství a vojenská kariéra[editovat | editovat zdroj]

Kjui se narodil ve Vilniusu v římsko-katolické rodině, jako nejmladší z pěti dětí. Jeho otec Antoine byl francouzského původu (v ruštině se jmenoval Anton Leonardovič) a do Ruska se dostal jako člen Napoleonovy armády v roce 1812. Po porážce Napoleona se usadil ve Vilniusu a oženil se zde s Julií Gucewiczovou. V tomto prostředí se naučil několika jazykům včetně francouzštiny, ruštiny a litevštiny. V roce 1850 byl Kjui poslán do Petrohradu, aby se připravil na studia na stavební škole. V roce 1855 absolvoval studia na Akademii a v roce 1857 započal svou úspěšnou vojenskou kariéru jako instruktor. Mezi jeho studenty patřilo i několik členů císařské rodiny, jako například Mikuláš II.. Nakonec získal v roce 1880 titul profesora a v roce 1906 hodnost generála a začal učit ve třech vojenských akademií v Petrohradě. Velký vliv na něj měla i rusko-turecká válka v letech 1877-1878 a během níž napsal několik spisů, které dosáhly několika vydání.

Hudební kariéra[editovat | editovat zdroj]

I přes jeho obdivuhodné úspěchy jako profesionálního vojenského akademika, je Kjui nejznámější pro svou hudební činnost. Už jako chlapec se ve Vilniusu učil na klavír, studoval Chopinova díla a už ve čtrnácti letech začal skládat své první skladby. Než odcestoval do Petrohradu studoval i u polského skladatele Stanisława Moniuszko, který v té době ve Vilnisu bydlel. Své hudební záměry změnil v roce 1856, kdy se setkal s Milijem Balakirevem, který ho přiměl k tomu, že se vážně zabýval hudbou.

Ačkoliv hudbu skládal a psal hudební kritiky jen ve svém volném čase, ukázal se zanedlouho jako velice plodný a uznávaný skladatel a kritik. Zlom v jeho životě nastal dne 26. prosince 1859 kdy bylo uvedeno v Petrohradě jeho orchestrální dílo Scherzo, pod taktovkou Antona Rubinsteina. V roce 1869 se konalo první veřejné představení Kjuiovi opery William Ratcliff (podle tragédie od Heinricha Heina). S tímto dílem sklidil také obdivuhodný úspěch a Kjuiho to významně povzbudilo k dalšímu komponování.

Všechny jeho opery vznikly na podkladě děl ruských umělců, s výjimkou opery Le Flibustier, která byla komponována podle hry od Jeana Richepina. Poprvé byla uvedena v Opéra-Comique v Paříži v roce 1894. S tímto dílem však ani po čtyřech uvedení příliš úspěchů nesklidil, což bylo způsobeno rostoucí oblíbeností Verdiho a Richarda Wagnera. Větší úspěch sklidil po premiéře komické opery Mandarínský syn (1878), po třech uvedeních opery Vězeň z Kavkazu (podle básně Alexandra Sergejeviče Puškina 1883) a po premiéře Mademoiselle Fifi ( podle Gue de Maupassanta, 1903). Kromě opery Flibustier se mimo Rusko hrála jen dvě Kjuiova díla: Vězeň z Kavkazu (v Liège, 1886) a dětská opera Kocour v botách (v Římě, 1915).

César Kjui v roce 1913

Kjui se stal také významným členem operního výboru v Mariánském divadle. Odsud odešel spolu s Rimskim-Korsakovem v roce 1883 na protest proti odmítnutí Musorgského opery Chovanština. Mezi lety 1896-1904 působil jako ředitel Petrohradského oddělení Ruské hudební společnosti.

Kjuiův hrob v Petrohradě

César Kjuj udržoval přátelské vztahy se skladateli z celého světa. Mezi ně patřili i takoví velikáni jako např. Franz Liszt. Liszt si velice vážil ruských skladatelů a pro operu William Ratcliff složil Kjuiovi velikou poklonu. Kjui se mu za to také odvděčil. Svou knihu La musique en Russie, Soupravy skladeb pro klavír a orchestrální skladbu Tarantalle Lisztovi věnoval.

Velkou a nevyčerpatelnou inspirací byly pro skladatele také ženy, které byly zvláště oddané jeho hudbě. Např. v Belgii ho La Comtesse de Mercy-Argenteau (1837-1890) inspirovala k napsání jeho vrcholného díla Vězeň z Kavkazu. V roce 1896 založila Maria Kerzina a částečně i Arkadia Kerzin „Kruh milovníků ruské hudby“, kde od roku 1898 věnovali mimořádnou pozornost právě pracím Césara Kjue.

Za svůj dlouhý a aktivní hudební život získal Kjuj několik významných ocenění. V 80. a 90. letech ho poctilo několik cizích hudebních společenství členstvím a v roce 1894 byl na návrh Ambroise Thomase zvolen členem Académie française, kde nahradil Čajkovského, který v té době zemřel. Za svou operu Le Flibustier získal také Řád čestné legie. V roce 1896 mu bylo nabídnuto členství v Královské akademie literatury a umění.

Rodina[editovat | editovat zdroj]

Kjuj si v roce 1858 vzal Malvinu Rafailovnu Bambergovou (rus. Мальвина Рафаиловна Бамберг). Poprvé se setkali před domem Alexandra Sergejeviče Dargomyžského, u nějž Malvina studovala zpěv. I ona ho inspirovala v několika jeho dílech. Např. v jeho Scherzu (1857) se některá témata se podle ní jmenují (Bamberg) a inspirace se objevuje i v komické opeře Mandarínský syn. Malvina a César spolu měli dvě děti: Lidiu a Aleksandra. Lidia byla amatérskou zpěvačkou a Aleksandr působil před Říjnovou revolucí jako člen ruského senátu.

Pozdější léta a smrt[editovat | editovat zdroj]

Nešťastným okamžikem jeho života byl rok 1916, kdy skladatel zcela oslepl. I přesto, byl schopný do jisté míry skládat diktováním. Kjuj zemřel 13. března 1918 na mrtvici a byl pohřben vedle své manželky Malviny (která zemřela v roce 1899) v Lutheranském hřbitově ve Smolensku. V roce 1939 bylo jeho tělo převezeno na Tichvinský hřbitov u Kláštera Alexandra Něvského v Petrohradě, poblíž ostatních členů Mocné hrstky.

Hudební kritik[editovat | editovat zdroj]

Jako hudební kritik přispěl mezi lety 1864-1918 Kjui téměř 800 články do různých novin a jiných publikacích v celém Rusku a části Evropy. Po roce 1900 však již přispíval zřídka. Jeho rozsáhlé zpravodajství zahrnovalo od koncertů, recitálů, hudebního života, až po nové hudební publikace a osobnosti. Velkou pozornost věnoval především opeře, o které napsal na. 300 nejrůznějších článků. Několik desítek jeho významných článků bylo také často vydáváno jako monografie. Mezi ně patřily témata jako Wagnerův Prsten Nibelungů z roku 1876, vývoj ruských romancí, ruská hudba nebo klíčové přednášky Antona Rubinsteina o historii klavírní hudby z let 1888-1889. Mimojiné vydal mnoho ve své době oblíbených knih a článků s tematikou vojenství.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku César Cui na anglické Wikipedii.

Externí zdroje[editovat | editovat zdroj]