Alexandr Sergejevič Puškin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o ruském básníku. Další významy jsou uvedeny v článku Puškin (rozcestník).
portrét od Vasilije Tropinina, 1827
Puškin na poštovní známce z roku 1937

Alexandr Sergejevič Puškin (rusky:zvuk Александр Сергеевич Пушкин) (26. května / 6. června 1799 Moskva – 29. ledna / 10. února 1837 Petrohrad, data podle juliánského / gregoriánského kalendáře), byl ruský básník, prozaik a dramatik. Bývá považován za zakladatele moderní ruské literatury. Představitel revolučního romantismu.

Život[editovat | editovat zdroj]

Puškinův pradědeček Ibrahim Petrovič Hannibal

Jeho otec Sergej Lvovič Puškin pocházel ze starého ruského šlechtického rodu; dědečkem jeho matky, tedy Puškinovým pradědečkem, byl Abram Petrovič Gannibal, který pocházel z domorodé šlechtické rodiny v oblasti moderní Eritrei, odkud byl v sedmi letech byl odveden jako rukojmí do Konstantinopole, kde měl sloužit jako pojistka věrnosti svojí šlechtické rodiny Osmanské říši. O pouhý rok později, tedy v osmi letech, byl vykoupen ruskými vyslanci a odveden k carskému dvoru Petra Velikého, který si Gannibala oblíbil a ten u dvora vybudoval úspěšnou kariéru a byl přijat do řad ruské šlechty.

Puškin studoval v Carském Selu lyceum pro šlechtice. Zde se začal politicky angažovat (sympatizoval s děkabristy). Byl členem literárního spolku Zelená lampa a Arzamas.

Roku 1820 odchází do vyhnanství do jižního Ruska a v r. 1823 do Oděsy. Roku 1825 je mu povolen volný pohyb.

Puškin odešel do Moskvy, kde založil časopis Moskovskij Věstnik.

Roku 1831 se odstěhoval do Petrohradu, kde se oženil s Natalií Nikolajevnou Gončarovovou. Téhož roku se stal úředníkem ministerstva zahraničí.

Dne 8. února 1837 se Puškin utkal v souboji s pistolemi s milencem své ženy a pozdějším francouzským diplomatem Georgesem d'Anthèsem. Ten byl rychlejší a střelil Puškina do břicha. V hrozných bolestech byl odvezen domů, kde prohlásil carův osobní lékař Puškinův stav za beznadějný. Zemřel o dva dny později.

O jeho rodinu se s doživotní penzí postaral car.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Lyrika[editovat | editovat zdroj]

Zde je uvedena výběrová bibliografie nejznámějších Puškinových lyrických básní:

  • Mnich (1813, Монах)
  • Vzpomínky v Carském Selu (1814, Воспоминания в Царском Селе),
  • Volnost (1817, Вольность), óda,
  • K Čaadejovi (1818, К Чаадаеву),
  • Rusalka (1819, Русалка),
  • Vesnice (1819, Деревня),
  • Kinžál (1821, Кинжал ),
  • Zimní večer (1825, Зимний вечер ),
  • Ženich (1825, Жених),
  • Slavík a růže (1827, Соловей и роза),
  • V hlubině sibiřských dolů (1827, Во глубине сибирских руд),
  • Talisman (1827, Талисман),
  • Ančar (1828, Анчар),
  • Arion (1828, Арион),
  • Z písní západních Slovanů (1834, Песни западных славян),
  • Památník (1836, Я памятник себе воздвиг).

Poemy[editovat | editovat zdroj]

  • Ruslan a Ludmila (18171820, Руслан и Людмила), poema s pohádkovým námětem z bájného ruského středověku, líčící příběh lásky bohatýra Ruslana a dcery knížete Vladimíra, krásné Ludmily. Podle poemy složil roku 1842 ruský skladatel Michail Ivanovič Glinka stejnojmennou operu.
  • Kavkazský zajatec (1821, Кавказский пленник), poema, jejímž hlavním hrdinou je mladý kozácký důstojník, který je na Kavkaze zraněn a přivlečen do čerkeské vesnice. Zde se do něj zamiluje jedna z dívek, on však její lásku odmítá. Dívka ho přesto vysvobodí a pak spáchá sebevraždu. Mladík se dostane šťastně do ruského tábora, ale v jeho srdci zůstává trpká bolest ze ztracené lásky. Podle poemy složil ruský skladatel César Antonovič Kjuj (1835 - 1918) roku 1883 stejnojmennou operu.
  • Gabrieliáda (1821, Гавриилиада), politická poema s jasným proticírkevním zaměřením, parodující evangelický text o zvěstování Panny Marie a biblickou legendu o prvním hříchu Adama a Evy.
  • Vadim (18211822, Вадим), nedokončená poema, oslavující svobodymilovnost ruského národa,
  • Bratři loupežníci (1822, Братья разбойники), poema o lidovém buřičství a o protestu nevolnických rolníků proti sociální nespravedlnosti.
  • Bachčisarajská fontána (1823, Бахчисарайский фонтан), poema vyprávějící příběh nenaplněné lásky krymského chána Gireje, který nechal na počest své mrtvé milenky postavit ve městě Bachčisaraj tzv. Fontánu slz. Podle poemy složil roku 1934 ruský skladatel Boris Asafjev stejnojmenný balet.
  • Cikáni (1824, Цыганы), poema jejíž hlavní hrdina Aleko chce žít svobodně a bez společenských předpisů. Zakotví proto u besarabských Cikánů, kde se zamiluje do místní cikánky. Ona ale slíbí lásku jinému muži. Aleko, který pro sebe chtěl neomezenou svobodu, nedokáže stejnou svobodu poskytnout ženě, kterou miluje, rozzuří se a zabije jí i jejího milence. Cikáni ho za tento čin zavrhnou a ze svého společenství vyhostí. Podle poemy složil roku 1893 ruský skladatel Sergej Vasiljevič Rachmaninov operu Aleko.
  • Hrabě Nulin (1825, Граф Нулин), satirická poema z ruského venkova,
  • Poltava (Puškin) (1829, Полтава), historická poema, která je oslavou velikého ruského panovníka cara Petra Velikého, který svými činy, vítězstvím nad Švédy i nad povstalcem Mazepou uvedl Rusko na cestu slávy. Podle poemy složil roku 1884 ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij operu Mazepa.
  • Tazit (1830, Тазит), poema řešící otázky spravedlnosti a křivdy i konflikt lidské bytosti s prostředím, jež není schopno pochopit velikost jejího charakteru.
  • Domek v Kolomně (1830, Домик в Коломне), poema s humorným námětem o muži, který sloužil u jedné stařeny a její dcery v převleku jako kuchařka.
  • Jezerskij (1832, Езерский), poema z doby cara Petra Velikého.
  • Angelo (1833, Анджело), poema odehrávající se v Itálii, ve které autor vyjádřil názor nutného vítězství spravedlnosti nad křivdou. Podle poemy složil ruský skladatel César Antonovič Kjuj (1835 - 1918) roku 1876 stejnojmennou operu.
  • Měděný jezdec (1833, Медный всадник), poema odehrávající se v Petrohradu v době velké záplavy, která toto město postihla. Mladý Jevgenij s hrůzou zjistí, že velká voda odnesla dům jeho milenky, která zmizela společně s ním. Nešťastný a pološílený se toulá ulicemi a prokleje měděného jezdce – pomník velkého reformátora cara Petra Velikého. Jezdec začne Jevgenije pronásledovat a ten je nakonec nalezen mrtvý na jednom ostrůvku, kam voda odnesla dům jeho milenky.

Román ve verších[editovat | editovat zdroj]

Prózy[editovat | editovat zdroj]

  • Mouřenín Petra Velikého (1827, Арап Петра Великого), povídka o autorově pradědovi z matčiny strany, synovi jednoho etiopského vladaře Ibrahimovi Hannibalovi, kterého jako chlapce přivezli do Ruska a který se stal pomocníkem cara Petra Velikého.
  • Román v dopisech (1829, Роман в письмах), nedokončený román psaný formou dopisů mezi dvěma přítelkyněmi, z nichž jedna žije na vesnici a druhá v Petrohradě.
  • Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina (1830, Повести покойного Ивана Петровича Белкина), soubor pěti nevelkých povídek, kterým předchází vydavatelská poznámka s portrétem Bělkina, jejich údajného autora).
  • Historie vesnice Gorjuchina (1830, История села Горюхина), povídka popisující ironickým a sarkastickým tónem život v ruské nevolnické vesnici, kde páni, kterým jde jen o peníze, dřou ze sedláků kůži.
  • Roslavlev (1831 Рославлев), povídka, jejímž vypravěčem je dívka líčící příběh své přítelkyně a náramné vlastenky Poliny na pozadí napoleonských válek.
  • Dubrovskij (1833, Дубровский), nedokončený román, zajímavá psychologická sonda do vztahu dvou starých přátel, důstojníků a šlechticů, kteří se znesváří a kvůli uštěpačné poznámce nevolníka spustící ničivou lavinu nenávisti doslova jdoucí přes mrtvoly. Podle románu složil roku 1895 český skladatel Eduard Nápravník stejnojmennou operu.
  • Historie Pugačova (1833, Istorija Pugačova), historická práce,
  • Cesta z Moskvy do Petrohradu (1834, Путешествие из Москвы в Петербург), parodie na knihu Alexandra Nikolajeviče Radiščeva Cesta z Petrohradu do Moskvy, ve které Puškin porovnal životní podmínky ruských nevolníků s životními podmínkami anglických továrních dělníků a život ruského nevolníka mu připadal šťastnější. Také poukázal na to, že již Fonvizinovi který koncem 18. století cestoval po Francii, připadalo postavení ruského rolníka lepší než situace francouzského sedláka.
  • Piková dáma (1834, Пиковая дама), novela o důstojníkovi a hráči Heřmanovi, který je posedlý touhou zmocnit se tajemství tří vyhrávajících karet a který skončí jako šílenec. Podle novely složil roku 1890 ruský skladatel Petr Iljič Čajkovskij stejnojmennou operu.
  • Egyptské noci (1835, Египетские ночи), nedokončená povídka,
  • Putování do Arzrumu (1835, Путешествие в Арзрум), cestopisná próza, ve které Puškin popisuje své putování do tureckého Arzrumu, na kterém se připojil k ruské armádě, aby mohl bezpečně projít Zakavkazskem. Líčí nejen krásy přírody a pohostinnost místních obyvatel, ale také napjatou atmosféru Ruskem okupovaných oblastí i nebezpečné situace, do kterých se on i armáda dostávají díky divoké přírodě nebo útokům tureckých kmenů.
  • Kapitánská dcerka (1836, Капитанская дочка) historická novela odehrávající se na pozadí rolnického povstání z let 1773- 1775, vedeného Jemeljanem Pugačovem. Podle novely složil ruský skladatel César Antonovič Kjuj (1835 - 1918) roku 1911 stejnojmennou operu.

Dramata[editovat | editovat zdroj]

Pohádky ve verších[editovat | editovat zdroj]

  • Pohádka o popovi a jeho dělníku Baldovi (1830, Сказка о попе и о работнике его Балде), pohádka o tom, jak si pop najme siláka Baldu. Ten se chce za svou práci jen pořádně se najíst a v případě nespravedlivého propuštění dát popovi tři pohlavky.
  • Pohádka o medvědici (1830-1831, Сказка о медведихе), nedokončeno,
  • Pohádka o caru Saltánovi, o jeho synu, slavném a mohutném bohatýru Vítu Saltánoviči a o čarokrásné carevně Labuti (1831, Сказка о царе Салтане, о сыне его славном и могучем богатыре князе Гвидоне Салтановиче и о прекрасной царевне Лебеди), podle pohádky složil roku 1900 ruský skladatel Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov stejnojmennou operu.
  • Pohádka o rybáři a rybce (1833, Сказка о рыбаке и рыбке), pohádka podává obraz toho, jak se lidé mění, když nabývají ve společnosti moci a chtějí stále víc a víc. Dílo, napsané nerýmovaným veršem starých lidových ruských zpěvů, vypráví o svárlivé stařeně, kterou neuspokojí žádný z ohromných darů zlaté rybky-královny moří. Ve své touze po stále větším bohatství a moci je nakonec potrestána a stane se zas tím, čím byla: chudou ženou rybáře v rozbité hliněné chatrči.
  • Pohádka o mrtvé princezně a sedmi bohatýrech (1833, Сказка о мёртвой царевне и семи богатырях), do této pohádky vložil autor své vroucí přesvědčení, že žádná křivda se neudrží navždy.
  • Pohádka o zlatém kohoutkovi (1834, Сказка о золотом петушке), v pohádce, podle které složil roku 1907 ruský skladatel Nikolaj Andrejevič Rimskij-Korsakov stejnojmennou operu, vypráví autor o věrolomnosti cara Dadona.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

  • Traduje se, že když Puškin umíral, prohlásil: „Sbohem, mí přátelé.“ Mělo to být adresováno knížkám v knihovně.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]