Romantismus (literatura)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Romantismus je široké umělecké hnutí především první poloviny 19. století, které vzniklo jako umělecký protiklad klasicismu a jako reakce na hluboký rozpor mezi realitou a humanistickými ideály, které proklamovala Velká francouzská revoluce. Své jméno dostalo od románu, tehdy moderního slovesného útvaru, v němž obraznost a citovost převládala nad rozumovostí.

Romantismus vznikl koncem 18. století a jako výraz nových sociálně ekonomických skutečností v Evropě odrážel prohlubování protikladů mezi individuem a společností, ideálem a skutečností, uměním a životem. Za kolébku literárního romantismu je považována Anglie (tzv. jezerní básníci), ale jeho počátky lze vystopovat již v polovině 18. století, kdy nastupující sociální třída měšťanstva začala vyjadřovat svůj protest proti chladnému rozumářství klasicismu (jako uměleckého směru aristokracie) a proti stavovskému feudálnímu zřízení, které jí neposkytovalo možnost plného uplatnění a všestranného svobodného rozvoje. V literatuře se toto období často označuje jako preromantismus nebo sentimentalismus (pro jeho orientaci na posílení emocionální působivosti uměleckých děl).

Související informace naleznete také v článku Preromantismus.

Romantická literární díla vznikala i v druhé polovině 19. století, kdy se stal vůdčím literárním proudem kritický realismus. Často se v této souvislosti hovoří o pozdním romantismu nebo o novoromantismu.[1] Používání termínu novoromantismus není však ustálené, neboť se také používá pro označení literárního proudu na přelomu 19. a 20. století[1], jehož představitelé většinou epigonsky a vyumělkovaně napodobovali složitý a archaistický sloh pozdního romantismu a obnovili tím v literatuře romantickou tajemnost, zešeřelost a světobol, konzervativní kult minulosti a katolictví, ale také mystiku a morbidnost.

Související informace naleznete také v článku Novoromantismus.

Znaky literárního romantismu[editovat | editovat zdroj]

Rozpor mezi snem a skutečností[editovat | editovat zdroj]

Svoboda vede lid na barikády, obraz Eugèna Delacroixe z roku 1830.

Jádrem romantismu je konflikt mezi vnitřním a reálným světem, jenž vyúsťuje ke vzpouře vůči reálnému světu, která nemůže uspět. Tento konflikt se projevuje jako rozpor mezi snem a historicky nebo osudově danou skutečností. Ideály osvícenství a francouzské revoluce naplnily Evropu nadějí na osvobození. Vznešené myšlenky volnosti, rovnosti a bratrství dávaly naději na lepší život. Feudalismus padl, nebo se přetvořil v osvícenský feudalismus, ale nové společenské vztahy, vyznačující se honbou za majetkem, přinesly zklamání. Člověk, toužící po uplatnění svých schopností, tak stojí proti necitelnému světu, je ve sporu se svou dobou, ale jeho vzpoura musí skončit nezdarem.

Tento rozpor se snaží romantikové řešit v zásadě dvojím způsobem:

  • tzv. konzervativní romantismus jej řeší únikem do fantazie (často s prvky tajemnosti i hrůzy), do idealizované minulosti (obliba středověku), do náboženských představ (mnohdy i mystických) a mýtů, do vzdálených exotických zemí, ale také do dětství či k přírodě.
  • revoluční romantismus se snaží romantický rozpor vyřešit přetvořením světa, přičemž i tato snaha může být založena na zálibě v minulosti, na náboženských představách atp. (v tomto případě však nejde o únik, ale o myšlenkovou podporu těchto snah).

Romantismus proto zdůrazňuje individualitu, subjektivnost, iracionalitu, imaginaci, osobnost, spontánnost, emotivnost, vizionářství a transcendentalitu, obdiv k přírodě, k folklóru a ke středověku. Romantická literární díla obsahují často tajemné, osudové, někdy i mystické, hrůzné a fantastické motivy (návaznost na gotický román), často jsou popisovány staré hrady, osamělé stromy a skály, tajemná jezera i lodě v bouři. Důraz je kladen na nitro člověka a v něm zvláště na cit, smysly a vůli.

Romantický hrdina[editovat | editovat zdroj]

Hrdinové romantických literárních děl se bouří proti společenským konvencím a nechtějí se podřídit zákonům a svému pokryteckému okolí. Stávají se proto společenskými vyděděnci, zbojníky, vězni, žebráky, tuláky, poutníky nebo již stojí na okraji společnosti od samého počátku jako cikáni nebo lidé odlišující se od svého okolí zjevem, např. tělesným postižením (s tím souvisí tzv. harmonie kontrastu, kdy například hrbáč má duši anděla a tělesně krásný člověk duši ďábla). Obvykle to jsou ale silní a výjimeční jedinci, vyznačující se vášnivou citovostí a trpící pocitem osamocení. Proto se obrací do svého nitra a většinou končí tragicky. Často také prožívají osudovou lásku, ale protože milují buď vysněný ideál, nebo již zadanou ženu, musí jejich láska skončit nešťastně. Rozpor mezi krásným osobním snem, vidinou, představou, touhou nebo ideálem na jedné straně a zdrcující skutečností na straně druhé jim přináší rozčarování a zklamání, které obrací do svého nitra, čímž se jejich duševní trýzeň jen zvyšuje (rozpor mezi představou a skutečností může být tak silný, že jej hrdina často nemusí přežít).

Protože se romantická díla vyznačují velkou subjektivností, romantický hrdina často splývá s jejich autorem, který nejen že vyjadřuje v díle svůj názor, ale mnohdy vstupuje přímo i do děje.

Romantismus a kritický realismus[editovat | editovat zdroj]

Romantičtí spisovatelé patří k nejvýraznějším autorům národních literatur 19. století, v jejich dílech se však často romantické prvky prolínají s prvky jiných literárních proudů (nejčastěji jde o kritický realismus). Vztah romantismu‚ preromantismu a kritického realismu velmi dobře charakterizoval zejména ruský literární vědec Gennadij Nikolajevič Pospelov ve svém díle Problémy historického vývoje literatury.[2] Pospelov definuje slova preromantismus a romantismus jako označení pro literární proudy. Za základní znak preromantismu (sentimentalismu) považuje Pospelov schopnost vnitřní reflexe, tedy schopnost zkoumat vlastní city, zatímco romantismus podle něho znamená schopnost podřídit tyto city dosažení vyšších cílů. Realismus je podle Pospelova primárně tvůrčí metoda, která znamená, že se literární postava chová podle své sociální podstaty, a to na rozdíl od druhé, tzv. normativní tvůrčí metody, kdy se postava chová podle norem chování definovaných spisovatelem (tyto normy chování jsou pro sociální prostředí, ze kterého postava pochází, neobvyklé, a je velmi nepravděpodobné, že by se ve skutečnosti postava takto chovala, nic to však neubírá jejich případné vznešenosti a umělecké přesvědčivosti).

Na základě takto vytvořených definic pak Pospelov dochází k názoru, že pro preromantismus a romantismus je typická normativní tvůrčí metoda, zatímco kritický realismus je literární proud, který dostal své označení podle toho, že v něm převládá tvůrčí metoda realistická (sloužící ke kritickému zobrazení společnosti), přičemž se tyto dvě metody mohou v jednotlivých dílech pochopitelně prolínat.

Žánry romantické literatury[editovat | editovat zdroj]

Childe Haroldova pouť, obraz Josepha Mallorda Williama Turnera z roku 1823 inspirovaná poemou lorda Byrona.

Významným rysem romantické literatury je stírání hranic tradičních žánrů, které vyplynulo ze snahy romantiků získat zrušením předpisů dostatek prostoru k projevení své invence, originality a absolutní umělecké svobody a k vyjádření svých pocitů a které se projevilo především v lyrizaci epických a dramatických útvarů (lyrická poezie nejlépe vyjadřuje pocity autora). Takto nově vzniklé lyricko-epické žánry (poema, moderní epos a dramatická báseň) se těšily obzvláštní oblibě, neboť umožňovaly vyprávět příběh a současně promítat hrdinovy duševní stavy a pocity do vnějších přírodních kulis, neboť příroda je ve srovnání s ostatním světem ideální. Dalším projevem žánrového míšení bylo například uvádění groteskních prvků do tragédie a rozbití tradičního dělení na tragédii a komedii vůbec.

K základním žánrům romantické literatury patří:

Romantismus v národních literaturách[editovat | editovat zdroj]

Anglická literatura[editovat | editovat zdroj]

Za místo zrodu romantismu je považována Anglie, kde první generace anglických romantiků bezprostředně navázala na předcházející preromantické autory. Jedná se především o tzv. jezerní básníky, skupinu umělců, které spojoval život uprostřed nádherné přírody v Jezerním okrsku na severozápadě Anglie. K nejvýznamnějším z nich patří:

  • William Wordsworth (17701850) a Samuel Taylor Coleridge (17721834), kteří roku 1798 společně vydali básnickou sbírku Lyrické balady (Lyrical Ballads), považovanou za první romantické dílo anglické literatury. Ve sbírce je mimo jiné obsažena slavná Coleridgova balada Píseň o starém námořníkovi (The Rime of the Ancient Mariner), jejíž hrdina se proviní tím, že na moři zabije bezdůvodně albatrosa.
  • Robert Southey (17741843), básník a literární badatel.
Jezerní básníci


K následující (druhé) generaci anglických romantiků patří:

George Gordon Byron
Percy Bysshe Shelley
John Keats

Spojnicí mezi druhou generací anglických romantiků a představiteli pozdního anglického romantismu tvoří dílo sester Brontëových. Nejstarší z nich Charlotte Brontëová (18161855) se celosvětově proslavila románem Jana Eyrová (1847, Jane Eyre) líčícím dramatické vztahy neurozené hrdinky k byronovsky hrdému a tajemnému šlechtici. Prostřední Emily Brontëová (18181848) je autorkou originálního románu Vichrné návrší (1847, Wuthering Heights), ve kterém se symbolické pojetí severoanglické přírody slučuje s baladickým, goticky tajuplným a mnohdy až surrealisticky snovým příběhem. Nejmladší z nich, Anne Brontëová (18201849), se zaměřila na zobrazování strastiplných osudů žen, ale uměleckých kvalit svých sester nedosáhla.

Angličtí romantičtí spisovatelé


Za představitele pozdní anglické romantiky je možno považovat:

Z romantismu vyšel i jeden ze zakladatelů modernismu, prozaik Joseph Conrad (18571924), jehož hluboké novely a romány se odehrávají v exotických krajích nebo na zámořských lodích a zachycují zhoubné rysy kolonialismu i psychologickou složitost lidského jednání člověka vyvázaného ze světa západní civilizace – např. Lord Jim (1900), Srdce temnoty (1902, The Heart of Darkness) a další.

Německá literatura[editovat | editovat zdroj]

Mostem mezi klasicismem a romantismem se v Německu stala tzv. německá klasika, reprezentovaná především dílem Johanna Wolfganga Goetha a Friedricha Schillera. Další její představitelé se však svým subjektivismem, přecházejícím někdy až v irealitu, již přiblížili k romantickému pojetí světa. Byl to zejména

Spisovatelé německé klasiky


První, tzv. starší romantický proud (Frühromantik) vznikl v Německu na přelomu 18. a 19. století souběžně s německou klasikou. Jeho centrum bylo v Jeně, kde bratři Karl Wilhelm Friedrich (17721829) a August Wilhelm Schlegel (17671845) soustředili jeho stoupence kolem časopisu Athenäum (v letech 17981800 vyšly tři svazky). Šlo svým způsobem o kriticko-vědecký uzavřený kroužek, prosazující náboženství jako půdou pro veškeré umění a mytologii jako jádro poezie. Patřili sem ještě:

Spisovatelé starší německé romantiky


Mladší, méně spekulativní a více iracionalistický romantický proud (Spätromantik) se zájmem o lidovou slovesnost měl své centrum v Heidelbergu. Do této skupiny patřili:

Spisovatelé mladší německé romantiky


K dalším představitelům německého romantismu patří

E. T. A. Hoffmann
Adalbert von Chamisso
Heinrich Heine
Němečtí romantičtí spisovatelé


Z představitelů německého pozdního romantismu lze jmenovat dramatika Huga von Hofmannsthala (18741929), autora lyrických veršovaných dramat Smrt Tizianova (1892, Der Tod des Tizian), Blázen a smrt (1894, Der Tor und der Tod), Elektra (1904) a libret k operám Richarda Strausse Elektra (1909), Růžový kavalír (1910, Der Rosenkavalier) a Ariadna na Naxu (1913, Ariadne auf Naxos).

Francouzská literatura[editovat | editovat zdroj]

Alphonse de Lamartine
Gérard de Nerval
Théophile Gautier
Victor Hugo
Stendhal

První fáze francouzského romantismu se datuje do let 18151830 (rok 1815, který je koncem vlády Napoleona I., je tradičně považován také za konec období pozdního klasicismu, tzv. empíru). Romantické tendence ve francouzské literatuře lze vystopovat sice již v díle preromantiků (především jde o Jeana-Jacquese Rousseaua a Françoise Reného de Chateaubrianda), ale teprve toto období se vyznačuje vášnivými spory mezi zastánci a odpůrci romantických snah. Postupné vítězství romantismu lze dokumentovat třemi základními událostmi:

  • vydání Básnických meditací (1820, Méditations poétiques) od Alphonsa de Lamartina (17901869), sbírky inspirované smrtí milované bytosti (Lamartine je tak považován za prvního francouzského romantického básníka),
  • vydání dramatu Victora Huga Cromwell (1827), jehož předmluva je dodnes chápána jako manifest francouzského romantismu,
  • „dobytí“ oficiální bašty francouzského klasicismu, scény Comédie-Française uvedením dramatu Victora Huga Hernani roku 1830, které zde sklidilo obrovský úspěch a znamenalo prakticky definitivní vítězství nového literárního proudu.

Významnou osobností tohoto období byl básník a prozaik Charles Nodier (17801844), který se významně zapsal do bojů o romantismus. Nodier vydal dvě sbírky básní, je autorem povídek s tajuplnými náměty a scházela se u něho společnost romantických básníků.

Druhá fáze francouzského romantismu po roce 1830 se vyznačuje jednak určitým odklonem od problematiky jednotlivce k problematice sociální a jednak prolínáním romantických prvků s prvky kritického realismu. V boji proti nenáviděné měsťácké společnosti si nejbouřlivěji vedli příslušníci skupiny zvané Mladá Francie, kteří dovedli romantické požadavky svobody umění a autorského subjektu ke krajnosti. K vůdčím představitelům skupiny patřili:

Největší osobností francouzského romantismu byl básník, dramatik a prozaik Victor Hugo (18021885). Jeho vrcholným básnickým dílem je rozsáhlý trojdílný cyklus básní o smyslu lidských dějin Legenda věků (jednotlivé části 1859, 1877 a 1883, La Légende des siècles) podávající obraz vývoje lidstva k humanitě, z dramat je kromě již zmíněných her Cromwell a Hernani možno dále uvést Král se baví (1832, Le Roi s'amuse), Ruy Blas (1838) a Torquemada (1882).

Dnes je však Hugo znám především jako romanopisec. K jeho nejznámějším románům patří Chrám Matky Boží v Paříži (1831, Notre-Dame de Paris) založený na ostrých protikladech krásy a ošklivosti a lásky a zla umístěný do středověku do období vlády Ludvíka XI., Bídníci (1862, Les Misérables), líčící krutý osud nespravedlivě odsouzeného galejníka Jeana Valjana, Dělníci moře (1866, Les Travailleurs de la Mer), jejichž děj se odehrává v prostředí drsné přírody Normanských ostrovů a který oslavuje vítězný lidský zápas s mořským živlem, Muž, který se směje (1869, L'Homme qui rit), historický román z Anglie z přelomu 17. a 18. století a Devadesát tři (1874, Quatre-vingt-treize), ve kterém Hugo zobrazuje na osudu dvou revolucionářů, kteří tragicky hynou pro rozpory mezi věrností revoluci a osobními city, nejdramatičtější rok Velké francouzské revoluce.

K dalším představitelům francouzského romantismu patří:

  • písničkář Pierre-Jean de Béranger (17801857), jehož satirické písně proti zpátečnickým aristokratickým snahám doby byly nadšeně přijímány a kolovaly i po konfiskacích v nesčetných opisech.
  • Stendhal, vlastním jménem Henri Marie Beyle, (17831842), v jehož trojici velkých románů Červený a černý (1830, Le Rouge et le Noir), Lucien Leuwen (18321835) a Kartouza parmská (1839, La Chartreuse de Parme) se mísí prvky romantismu a kritického realismu (hrdinové jeho knih nejsou jen obětí vlastních ideálů a vášní, ale jsou to také pokrytci, kteří pohrdají společností a neštítí se využívat ostatní ke své kariéře).
  • básník a prozaik Alfred de Vigny (17971863) hluboce postihující rozpory jedince a odcizeného mu světa, antagonismus člověka a společnosti. Ve svém vrcholném díle, souboru novel Velikost a bída vojenského života (1835, Servitude et grandeur militaires) vyjádřil humanistický odpor k válce a ztvárnil zhoubné následky slepé poslušnosti.
  • Alexandre Dumas starší (18021870), který v mládí významně ovlivnil vývoj francouzského dramatu, neboť jeho historická hra z roku 1829 Jindřich III. a jeho dvůr (Henri III et sa cour) bylo první romantické drama úspěšně uvedené na jeviště. Dumas se ovšem proslavil jako tvůrce pseudohistorických dobrodružných románů, z nichž jsou nejznámější Tři mušketýři (1844, Les trois mousquetaires) a Hrabě Monte-Christo (18441845, Le comte de Monte-Cristo) napsané společně s profesorem historie Augustem Maquetem.
  • básník, dramatik a prozaik Alfred de Musset (18101857), autor historického dramatu Lorenzaccio (1834), které představuje vrchol francouzského romantického divadla (příběh o rozpadu osobnosti člověka, který přestal věřit v jakékoliv hodnoty, se odehrává v renesanční Florencii a jeho hrdina proto, aby zbavil zemi tyranského vévody, předstírá, že souhlasí s jeho jednáním, ale tato maska se postupně stane jeho pravou tváří), čtyřdílného lyrického cyklu Noci (18351837, Les Nuits), jehož verše jsou vystavěné jako dialog básníka se svou múzou, a autobiografického románu Zpověď dítěte svého věku (1836, Confession d'un enfant du siècle), který líčí postoj mladé generace uprostřed měšťácké společnosti a do kterého se promítla autorova nešťastná láska ke spisovatelce George Sandové.
  • spisovatelka a první velká feministka George Sandová (18041876), která se ve svých románech soustředila především na otázku společenského postavení žen a stala se tak bojovnicí za práva na jejich citový život – např. Valentina (1832, Valentine), Consuela (1842, Consuelo), Jana (1844, Jeanne) a další.
Francouzští romantičtí spisovatelé


Z romantismu vyšlo celé hnutí parnasistů, jehož vrcholným představitelem byl básník Leconte de Lisle (18181894), a také tzv. prokletí básníci počínaje Charlesem Baudelairem 18211867 a jeho sbírkou básní Květy zla (1857, Les Fleurs du mal).

Z představitelů pozdního francouzského romantismu je nutno jmenovat dramatika a básníka Edmonda Rostanda (18681918), autora slavného veršovaného dramatu Cyrano z Bergeracu (1897, Cyrano de Bergerac).

Italská literatura[editovat | editovat zdroj]

K iniciátorům italského romantismu patří např. prozaik, básník, kritik a publicista Ugo Foscolo (17781827), řazený často ještě k preromantikům, z jehož díla je nejznámější román Poslední dopisy Jakuba Ortise (1798, Ultime lettere di Jacopo Ortis), který je současně vlasteneckou elegií i psychologickou analýzou lásky.

Vrcholným představitelem italského romantismu je nejvýznamnější italský básník 19. století Giacomo Leopardi (17981837), jehož tvorba se vyznačuje pesimismem a tragickou osamělostí, současně však i hrdou titánskou výzvou odmítané soudobé realitě, nepřátelskému osudu i samotné přírodě. Jeho pesimismus (zprvu tzv. pesimismus historický, tj. rousseauovské přesvědčení, že civilizace vzdálila člověka od původně šťastného stavu), přešel později v tzv. pesimismus kosmický, tj. názor, že příčina lidského neštěstí tkví v samé podstatě přírody a vesmíru, netečných k lidským osudům) nevyúsťuje však v rezignaci, ale v požadavek lidské solidarity ve společném boji s macešskou přírodou. S touto jeho filozofií se setkáme např. v Morálních dílkách (Operette morali) započatých v roce 1824 a vydaných poprvé v roce 1827. Leopardiho celoživotní básnické dílo je uloženo ve sbírkách Písně, (1824, Canzoni), Verše (1826, Versi) a Zpěvy (18311837, I Canti).

K dalším představitelů italské romantiky patří:

Italští romantičtí spisovatelé


Ruská literatura[editovat | editovat zdroj]

Alexandr Sergejevič Puškin
Michail Jurjevič Lermontov
Nikolaj Vasiljevič Gogol

Romantismus přinesl ruské literatuře postavení jedné z nejvýznamnějších národních literatur v Evropě. Je tomu tak především díky tvorbě Alexandra Sergejeviče Puškina (17991837), považovaného za největšího ruského básníka vůbec. Puškin vyšel z preromantismu, postupně však stále více inklinoval k byronovským romantickým tématům a stal se zakladatelem novodobé ruské literatury. Ve své rozsáhlé tvorbě vytvářel zakladatelská díla ruského literárního romantismu ve všech žánrových oblastech. Psal lyricko-epické poemy – např. Ruslan a Ludmila (18171820, Руслан и Людмила), Kavkazský zajatec (1821, Кавказский пленник), Bachčisarajská fontána (1823, Бахчисарайский фонтан), Cikáni (1824, Цыганы), Poltava (1829, Полтава) a Měděný jezdec (1833, Медный всадник), divadelní hry – např. historické drama Boris Godunov (1825, Борис Годунов), povídky a novely – např. Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina (1831, Повести покойного Ивана Петровича Белкина), Piková dáma (1833, Пиковая дама) nebo Kapitánská dcerka (1836, Капитанская дочка), lyrickou poezii a veršované pohádky – např. Pohádka o caru Saltánovi (1831, Сказка о Царе Салтане). Jeho vrcholným dílem je román ve verších Evžen Oněgin (18251837, Евгений Онегин), jehož tragikomický hrdina poprvé v ruském písemnictví ztělesňuje tzv. zbytečného člověka.

Na Puškinovo dílo navázal druhý významný ruský romantický básník Michail Jurjevič Lermontov (18141841). První větší uznání získal za svou elegii Smrt básníka (Смерть поэта), kterou vydal roku 1837 poté, co byl Puškin smrtelně raněn v souboji (stejný osud pak postihl Lermontova o čtyři roky později). Lermontov je především autorem veršované tragédie lásky, žárlivosti a msty Maškaráda (1836, Mаскарад), románu Hrdina naší doby (1840, Герой нашего времени) o cynickém bohémovi bez jasného životního cíle (dalším typ tzv. zbytečného člověka v ruské literatuře) a poémy Démon (1842, Демон), považované za druhý největším počin ruského romantismu hned po Puškinově Oněginovi (Démon je padlý anděl, který musí pykat za svou vzpouru proti Bohu, ve své opuštěnosti se zamiluje do smrtelné gruzínské princezny Tamary, ta však po jeho polibku umírá).

Největším prozaikem ruského romantismu, zahajující však již i tvorbu realistickou, byl Nikolaj Vasiljevič Gogol (18091852) spojující ve svém díle reálný a fantaskní svět pro zobrazení odlidštěných společenských vztahů. Je autorem povídek s lidovými náměty z ukrajinské folklórní tvorby Večery na samotě u Dikaňky (18311832, Вечера на хуторе близ Диканькн) a Mirgorod (1835, Миргород), fantastických povídek s petrohradskou tematikou Petrohradské povídky (18351842, Петербургские повести), satirické komedie Revizor (1836, Ревизор) a románu Mrtvé duše (1842, Мёртвые души) s pikareskní kompozicí přerůstající v nadreálnou grotesku.

K dalším představitelů ruského romantismu patří:

Ruští romantičtí spisovatelé


Z představitelů pozdního ruského romantismu je možno jmenovat básníka Afanasie Afanasjeviče Feta (18201892), prozaika Vladimíra Alexandroviče Solloguba (18131882) a také sovětského spisovatele Alexandra Grina (18801932), autora exotických novel odehrávajících se ve vysněných krajích – např. Nachové plachty (1923, Алые паруса), Běžící po vlnách (1928, Бегyщая по волнaм) nebo Jessie a Morgiana (1929, Джесси и Моргиана).

Polská literatura[editovat | editovat zdroj]

Adam Mickiewicz
Juliusz Słowacki

Na počátku 19. století bylo Polsko rozděleno mezi tři okupační mocnosti: Rusko, Rakousko a Prusko. Proto se hlavním tématem představitelů polského romantismu, především pokrokové části polské šlechty, stal národně osvobozenecký boj za opětovné získání státní samostatnosti. Neúspěšné povstání z let 18301831 pak vedlo k těžkým represáliím, k emigraci nejlepších představitelů polské kultury a k jejich přesvědčení, že osud polského národa je vykoupením pro svobodu jiných slovanských národů (tzv. mesianismus).

Vrcholným představitelem polského romantismu je básník Adam Mickiewicz (17981855), od roku 1832 žijící v Paříži. Je autorem lyrických básní, cyklů sonetů, balad a romancí s folklórními motivy, lyricko-epických poem Gražina (1823, Grażyna) a Konrád Wallenrod (1828) s námětem boje za svobodu Polska a národního eposu Pan Tadeáš (1834, Pan Tadeusz), ve kterém se na pozadí napoleonských válek zobrazuje nejednotnost polského národa (epos vypráví o dvou zemanských rodinách, které znesvářela stará rodinná tradice a které usmířila až láska). Nedokončené zůstalo faustovské básnické drama Tryzny (1832, Dziady), ve kterém se Mickiewicz snažil zobrazit nejpalčivější problémy soudobé společnosti.

Druhým nejznámějším polským romantikem je Juliusz Słowacki (18091849), rovněž nucený žít v cizině. V básnickém dramau Kordian (1834) zobrazil hrdinu, který trpí nedostatkem vůle ke vzpouře proti nesvobodě a bezpráví. Jiné jeho divadelní hry – např. Balladyna (1839), Mazepa (1840) a další – vyjadřují prudkou společenskou revoltu a hluboké vlastenectví. Vrcholem jeho díla je básnická povídka Anhelli (1838), která biblickým slohem vypráví o utrpení polské emigrace, a rozsáhlý epos Beňovský (1841, Beniowski), líčící dobrodružné životní osudy uherského zemana.

K dalším představitelům polského romantismu patří:

Polští romantičtí spisovatelé


Z polských novoromantiků je nutno jmenovat Stefana Żeromskiho (18641925), autora rozsáhlého románu z období napoleonských válek Popely (1904, Popioly). Z romantismu vyšlo i modernistické hnutí Mladé Polsko, k jehož nejvýznamnějším představitelům patřil malíř, grafik, dramatik, básník, jevištní výtvarník a architekt Stanisław Wyspiański (18691907), autor řady dramat, ve kterých zpracoval náměty z mytologie a pověstí, ale též z polské historie i současnosti – např. Varšavanka (1898, Warszawianka), Veselka (1901, Wesele), Achiles (1903, Achilleis) a další.

Česká literatura[editovat | editovat zdroj]

Karel Hynek Mácha
Božena Němcová
Karel Jaromír Erben

Období romantismu v české literatuře odpovídá vyvrcholení českého národního obrození, které se stalo celonárodním hnutím, znamenalo definitivní vítězství nad germanizací, postupně nabylo politického charakteru a vnitřně se diferencovalo. V tomto období se česká národní kultura, zejména pak literatura, pozdvihla na vyšší úroveň.[4]

Přibližování se evropskému standardu je nejzřetelněji vidět na díle Karla Hynka Máchy (18101836), který je považován za prvního moderního českého básníka. Mácha je kromě lyrických básní autorem autobiografického cyklu Obrazy ze života mého (1834), ze kterého byly realizovány jen dvě prózy, Večer na Bezdězu s ohlasem cestovních dojmů a Marinka o tragické lásce k nemocné umírající dívce, povídky (či spíše básně v próze) Pouť krkonošská (1834), v níž zpracoval hrůzný snový zážitek a formuloval úzkost z neexistence posmrtného života, historické prózy Křivoklad (1834) z doby krále Václava IV. (šlo o první díl zamýšlené tetralogie Kat), románu Cikáni (1835), ve kterém vyjádřil tragický pocit marnosti života, a především poemy Máj (1836), obsahující závažné myšlenky o řádu světa a života, o síle osudu a o smyslu lidské existence a postihující rozpor mezi životem a smrtí, nesmrtelností a vědomím zániku.

K dalším představitelům českého romantismu patří

Z romantismu vyšla i generace tzv. Májovců, navazujících především na odkaz Karla Hynka Máchy a pojmenovaná podle almanachu Máj z roku 1858. K jejím nejvýznamnějším představitelům patřil Vítězslav Hálek (18351874), Jan Neruda (18341891), Karolína Světlá (18301899), Jakub Arbes (18401914) a další.

Čeští romantičtí spisovatelé


Mezi české pozdní romantiky řadíme především tzv. Lumírovce soustředěné kolem časopisu Lumír. Jejich vůdčím představitelem byl básník, dramatik a překladatel Jaroslav Vrchlický (18531912), který se ve svém epickém cyklu Zlomky epopeje (18781904) snažil po vzoru Victora Huga podat obraz myšlenkového vývoje lidstva. Kromě toho je Vrchlický autorem mnoha sbírek lyrické poezie a také divadelních her, z nichž nejznámější je komedie Noc na Karlštejně (1884) a trilogie Hippodamie (18901891).

Dalším významným novoromantikem byl básník a prozaik Julius Zeyer (18411901), jednak tvůrce básnických parafrází starých příběhů a mýtů – např. Vyšehrad (1880), Ossianův návrat (1885) nebo Karolínská epopeja (1896), jednak autor děl prozaických děl – např. Tři legendy o krucifixu (1895), novela Dům U tonoucí hvězdy (1894) nebo romány Román o věrném přátelství Amise a Amila (1877), Ondřej Černyšev (1876) a Jan Maria Plojhar (1888). Známé je i jeho pohádkové drama Radúz a Mahulena (1898).

Slovenská literatura[editovat | editovat zdroj]

Ľudovít Štúr
Samo Chalupka
Andrej Sládkovič

Romantismus ve slovenské literatuře je spojen se slovenským národním obrozením, jehož počátek se v době osvícenství realizoval v jazykové podobě české nebo v bernolákovské, neboť římsko-katolický kněz Anton Bernolák (17621813) podnikl roku 1787 první a ne zcela úspěšný pokus vytvořit na základě západoslovenského nářečí spisovnou slovenštinu. Později se stala středisky národního hnutí evangelická lycea, hlavně v Bratislavě, s dominující postavou Ľudovíta Štúra (18151856), který kolem roku 1843 vytvořil současný slovenský spisovný jazyk na základě středoslovenských nářečí (první tištěnou knihou v novém spisovném jazyce byl v roce 1844 druhý ročník almanachu Nitra). Se Štúrovým jménem je spojena generace talentovaných romantických básníků a prozaiků známých též jako štúrovci. Jejími vedoucími osobnostmi byli básníci:

Slovenští romantičtí spisovatelé


Ostatní evropské literatury[editovat | editovat zdroj]

Dánská literatura[editovat | editovat zdroj]

Hans Christian Andersen

Estonská literatura[editovat | editovat zdroj]

Finská literatura[editovat | editovat zdroj]

Maďarská literatura[editovat | editovat zdroj]

Maďarští romantičtí spisovatelé


Portugalská literatura[editovat | editovat zdroj]

Portugalští romantičtí spisovatelé


Rumunská literatura[editovat | editovat zdroj]

Slovinská literatura[editovat | editovat zdroj]

  • France Prešeren (18001849), tvůrce slovinského básnického jazyka, jímž vyjádřil velké ideje své doby, národní i společenské rozpory i nejniternější osobní city a myšlenky.

Srbská a chorvatská literatura[editovat | editovat zdroj]

Související informace naleznete také v článcích Srbská romantická literatura a Ilyrismus.

Španělská literatura[editovat | editovat zdroj]

José de Espronceda
Gustavo Adolfo Bécquer


Španělští romantičtí spisovatelé


Švédská literatura[editovat | editovat zdroj]

Ukrajinská literatura[editovat | editovat zdroj]

Evropští romantičtí spisovatelé


Americká literatura[editovat | editovat zdroj]

Edgar Allan Poe
James Fenimore Cooper
Nathaniel Hawthorne

Nástupem romantismu v 1. polovině 19. století vznikla v USA skutečná národní literatura, jejíž představitelé měli sice základ v evropské literatuře, ale nacházeli témata, která byla typická pro americkou kulturu a stali se tak americkými klasiky.

Jako první svým dílem přetvořil tradice evropské romantiky v duchu vznikajícího amerického národního vědomí prozaik a historik Washington Irving (17831859), který se zobrazováním slabůstek a nedostatků svých hrdinů stal jedním ze zakladatelů amerického humoru.

Nejvýraznější osobností tohoto období je zakladatel detektivního a hororového žánru, básník, prozaik, literární teoretik a esejista Edgar Allan Poe (18091847), autor básní vyznačujících se snovou obrazností a racionálním využitím formálních prostředků a efektů – např. Havran (1845, Raven), fantastických, mystických, groteskních a hrůzostrašných, ale i humoristických povídek – např. Zánik domu Usherů (1839, The Fall of the House Of Usher), Maska červené smrti (1842, The Masque of the Red Death) nebo Jáma a kyvadlo (1843, The Pit and the Pendulum), detektivních povídek s prvním „velkým detektivem“ Augustem Dupinem – např. Vraždy v ulici Morgue (1841, The Murders in the Rue Morgue) a ponurého románu s děsivým nevysvětlitelným koncem Příběhy Arthura Gordona Pyma (1838, The Narrative of Arthur Gordon Pym).

K dalším představitelům amerického romantismu patří:

Američtí romantičtí spisovatelé


Z amerických novoromantiků je nutno jmenovat prozaika Ambrose Bierceho (18421914), který proslul především svými povídkami hrůzy, v nichž navázal na tradici Edgara Allana Poea a ve kterých líčil i příběhy z války Severu proti Jihu, kde sám bojova – např. Případ na mostě přes Soví řeku (1891, An Occurrence at Owl Creek Bridge), Moxonúv pán (1909, Moxon's Master) a další. Kromě toho je považován za mistra černého humoru, stíhajícího cynismus a sadismus, a je znám také svou sbírkou aforistických definic Ďáblův slovník (1911, The Devil's Dictionary).

Literatury Latinské Ameriky[editovat | editovat zdroj]

Období romantismu je u většiny latinskoamerických zemí spjato s bojem za nezávislost (např. Mexiko a Chile vyhlásilo nezávislost roku 1810, Paraguay 1811, Argentina 1816, Peru a Kolumbie 1821, Ekvádor a Brazílie 1822, Bolívie a Uruguay 1825), což mělo za následek i prudký rozvoj národních literatur v těchto zemích.

Argentinská literatura[editovat | editovat zdroj]

Argentinčtí romantičtí spisovatelé

Brazilská literatura[editovat | editovat zdroj]

Domingos Borges de Barros
Antonio Gonçalves Dias
Brazilští romantičtí spisovatelé


Kolumbijská literatura[editovat | editovat zdroj]

José Maria Heredía y Campuzano

Kubánská literatura[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. a b Urbanec, Jiří: Novoromantismus v české poezii, Sborník referátů z konference Romantismus v české a polské literatuře 9. listopadu 1999 v Opavě, Slezská univerzita v Opavě 2000, s. 155–160
  2. Pospelov, G. N.: Problémy historického vývoje literatury, Československý spisovatel, Praha 1976
  3. Nerval, G.: Sylvie – Aurelie, Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1957, s. 92
  4. http://encyklopedie.seznam.cz/heslo/74017-ceske-a-slovenske-narodni-obrozeni

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Balajka, Bohuš: Přehledné dějiny literatury I. , Fortuna, Praha 1995,
  • Fischer, Jan Otokar: Dějiny francouzské literatury 19. a 20. století I. , Academia, Praha 1966,
  • Hrabák, Josef: Čtení o románu, SPN, Praha 1981,
  • Hrabák, Josef a kol.: Průvodce po dějinách české literatury, Panorama, Praha 1978,
  • Kočí, Josef: České národní obrození, Svoboda, Praha 1978,
  • NOVÁK, Arne. Stručné dějiny literatury české. Olomouc : R. Promberger, 1946. Dostupné online. Kapitola Starší romantika (1830-1848), Pozdní romantika (1848-1859), s. 198-249.  
  • Petráň, Josef a kol.: Počátky českého národního obrození: společnost a kultura v 70. až 90. letech 18. století, Academia, Praha 1990,
  • Pospelov, Gennadij Nikolajevič: Problémy historického vývoje literatury, Československý spisovatel, Praha 1976,
  • Pražák, Albert: Dějiny slovenské literatury 1, Melantrich, Praha 1950,
  • Rak, Bohumil: Preromantismus: o počátcích francouzského romantismu, Společnost pro individualisaci výchovy, Praha 1946,
  • Stříbrný, Zdeněk: Dějiny anglické literatury, Academia, Praha 1987,
  • Vlašín, Štěpán a kol.: Slovník literárních směrů a skupin, Panorama, Praha 1983,
  • Vlašín, Štěpán a kol.: Slovník literární teorie, Československý spisovatel, Praha 1984,
  • Vodička, Felix a kol.: Svět literatury I. , SPN, Praha 1969,