Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
E. T. A. Hoffmann

Ernst Theodor Wilhelm Hoffmann, známější jako E. T. A. Hoffmann, (24. ledna 1776 Königsberg25. června 1822 Berlín) byl německý spisovatel, hudební skladatel, právník, karikaturista, kritik, dirigent a malíř, představitel německého pozdního romantismu.

Mezi autory, které Hoffmann svým literárním dílem ovlivnil, patří mj. Nikolaj Vasiljevič Gogol, Charles Dickens a Edgar Allan Poe. V centru jeho tvorby stojí šílenství a zločin, rozštěpení osobnosti a ztráta identity a reality. Hlavní hrdinové se nedokáží integrovat do společnosti a mnohdy se vše vyřeší buď pohádkově (Zlatý hrnec) nebo vraždami (Slečna ze Scuderie).

Život[editovat | editovat zdroj]

Hoffmann studoval na gymnáziu ve svém rodném městě Královci (Königsbergu) v tehdejším Východním Prusku. Vystudoval právo na tamější univerzitě. Poté pracoval v několika městech jako úředník, až se usadil v oblasti dnešního Polska, odkud byl roku 1805 vypovězen jako špión pruského krále. Po svém vypovězení se přestěhoval do Berlína, kde se věnoval umění. Pseudonym E. T. A. Hoffmann začal používat pravděpodobně roku 1813, přičemž tvrdil, že ono „A“ je od slova Amadeus a má být vyjádřením jeho obdivu k W. A. Mozartovi.

Hoffmann zemřel na následky tehdy neléčitelné syfilidy.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Zasáhl do několika oblastí umění, za nejvýraznější lze považovat jeho vliv na literaturu a hudbu.

Literární dílo[editovat | editovat zdroj]

Psal romány a novely. Za nejúspěšnější lze však označit jeho povídkovou tvorbu. Pro jeho prózu je typický hrůzostrašný děj a využívání satiry, také politické. Toto spojení z něj dělá jednoho z průkopníků fantasy literatury. Tímto literárním pojetím ovlivnil řadu významných spisovatelů jako byli Edgar Allan Poe, Charles Baudelaire nebo Franz Kafka.

Některá jeho díla ilustroval Hugo Steiner-Prag.

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Ďáblův elixír
  • Životní názory kocoura Moura
  • Louskáček a myší král (Nußknacker und Mausekönig), 1816; toto dílo se stalo známé díky baletu Louskáček P. I. Čajkovského.
  • Slečna ze Scuderie (Das Fräulein von Scuderie) - Zlatník vyrábí šperky a vždy, když si někdo nějaký koupí, zlatník ho zabije – vše, co prodá, dostane tak zase zpět. Román posloužil za námět opeře Paula Hindemitha Cardillac.

Povídky[editovat | editovat zdroj]

  • Zlatý hrnec (Der goldne Topf)
  • Rytíř Gluck (1809) - Mysteriózní povídka, jejíž tématem je podivuhodné setkání s dávno zemřelým hudebním skladatelem.
  • Mistr Blecha - Hoffmannem povídka označena za nejpodivnější z pohádek. Vyznačuje se originální výstavbou příběhu, prolínáním nadpřirozeného s přirozeným. Příběh vyprávěn cyklicky - příběh se neustále opakuje, pouze se mění postava, z jejíž hlediska je příběh vyprávěn. Díky některým pasážím se uvažuje o budoucí inspiraci Franzem Kafkou.
  • Don Juan - Další z mysteriózních povídek, jejíž tématem je nadpřirozené setkání.
  • Martin, mistr bednářský, a jeho tovaryši - Formou se jedná o pohádkový, alegorický příběh. Martin, bednářský mistr, je přesvědčen, že vyslechl proroctví, které říká, že jeho dcera Rosa se musí provdat pouze za bednáře. Z tohoto důvodu se v Martinově dílně objeví tři cizí tovaryši, všichni usilující o Rosinu ruku. Povídka je příběhem o přátelství, sebeobětování, o snaze změnit svůj osud. Ze všech tří tovaryšů se vyklubou talentovaní umělci, kteří se dočasně zřekli svého nadání, ale láska k umění nakonec převáží.
  • Bratrancovo okno - Povídka má povahu až divadelního dialogu. Svět je sledován z perspektivy nemohoucího spisovatele, který je odkázán na lůžko a pozoruje dění pouze prostřednictvím okna vedoucího na městský trh. Spisovatel si domýšlí příběhy návštěvníků trhu, někdy lehce žertovné, mnohdy krutě kritické.
  • Der Sandmann („písečný muž“) - Nathanael utrpěl v dětství trauma, neboť často musel poslouchat brutální povídky o Sandmannovi, který dětem sype do očí písek, který způsobí, že jim oči vypadnou. Sandmann pak oči sebere a krmí jimi svá mláďata. Nathanael ztotožňuje Sandmanna nejprve s advokátem Coppeliem, později s optikem Coppela (coppa italsky znamená oční důlek). Nathanael váhá mezi dvěma ženami – mezi Klárou a Olympií, zároveň také mezi realitou a fantazií. Klára je jeho snoubenka, která si myslí, že je tak trošku blázen. Nathanael pak pozná Olympii, loutku, jíž vyrobil Coppelius, která umí říct jen pár stereotypních vět. Zamiluje se do ní díky její mlčenlivosti a chybějící duši. Již dospělý Nathanael Coppelia znovu uvidí a to způsobí jeho životní krizi. Coppelius Olympii zničí a Nathanael propadá záchvatům šílenství. Žije však pak přesto šťastně s Klárou, dokud nevystoupí na věž, kde znovu spatří Coppelia. Po tomto třetím setkání se Nathanael pokusí zabít Kláru, sám nakonec spáchá sebevraždu.

Námět této povídky tvoří první dějství opery Jacquese Offenbacha Hoffmannovy povídky (Les Contes d´Hoffmann), uvedené poprvé v roce 1881 v Paříži. V libretu, které vzniklo podle divadelní hry napsané autory Michelem CarréJulesem Paulem Barbierem, jsou uplatněny čtyři další Hoffmannovy povídky. Provedení této opery, která se celkově inspirovala Hoffmannovou osobností a dílem, patří k nejčastějším na světových jevištích.

Na námět povídky Der Sandmann zkomponoval Léo Delibes hudbu pro balet Coppélia (1870) podle libreta Arthura Saint-Léona. Touto povídkou se inspirovala také opera Adolpha Adama Norimberská loutka.

Hudební dílo[editovat | editovat zdroj]

Ovlivnil i hudbu a to především prostřednictvím svých recenzí, které ovlivnily styl psaní hudebních recenzí na poměrně dlouhou dobu. Tyto recenze v r. 1963 souborně vydal Friedrich Schnapp pod názvem E.T.A. Hoffmann: Schriften zur Musik; Nachlese.

Rozhlasové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]