Silvio Pellico

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Silvio Pellico
Silvio Pellico.jpg
Narození 24. červen 1789
Saluzzo
Úmrtí 31. leden 1854
Turín
Povolání Spisovatel
Národnost Italská
Státní příslušnost Itálie
Vzdělání Profesor francouzštiny
Žánr Preromantismus
Témata Vlastenectví
Významná díla Francesca z Rimini
Nuvola apps bookcase.svg seznam titulů v katalogu NK ČR

Silvio Pellico ['silvjo 'pelːiko] (24. června 1789 Saluzzo - 31. ledna 1854 Turín) byl italský spisovatel a dramatik.

Narodil se v italském městě Saluzzo v Piemontu. Jeho rodina se brzy přestěhovala do Turína, kde také Pellico strávil své dětství. Už tehdy byl veden k lásce k literatuře a k vlasti, v čemž ho podporoval hlavně jeho otec Onorato, sám vzdělaný spisovatel a vlastenec. Pellico už jako mladý pilně a se zájmem studoval. Svá vysokoškolská studia strávil v Lyonu, kam ho pozval jeho zámožný strýc. Na své mládí Pellico rád vzpomínal, jak ukazuje jeho kniha pamětí, která se však více zabývá jeho vězněním a další persekucí ze strany rakouské vlády.

Díla tohoto autora byla přeložena českým překladatelem Matějem Netvalem.

Konec studia a první úspěchy[editovat | editovat zdroj]

Po studiích se Pellico opět vrátil do Itálie, konkrétně do Milána, kde opět žil u svých rodičů, kteří se mezitím přestěhovali. V Miláně z počátku dále studoval a po studiích se stal profesorem francouzštiny na místní universitě. našel si zde dobré a vlivné přátele, jako byli Don Pietro Borsieri, hrabě Federico Confalonieri nebo hrabě Luigi Porro Lamberthengi, u něhož dokonce pracoval jako vychovatel jeho dětí. V Porrově domě se také scházel s místními vzdělanci a umělci, ale i s umělci z ciziny (například s Georgem G. Byronem).

V roce 1818 byla v Miláně uvedena Pellicova hra Francesca z Rimini. Francesca z Rimini je tragédií, jejíž děj se odehrává v italském městě Rimini a jde o příběh nešťastné lásky mezi Francescou a jejím švagrem Paolem. Hra je pojata ve vlasteneckém duchu a vlastenecké myšlenky jsou často citovány v textech postav, nejvíce se však projevují v monologu hrdiny Paola. Hra se setkala u publika s velkým úspěchem.

Časopis Conciliatore[editovat | editovat zdroj]

V roce 1818 stál u zrodu časopisu Conciliatore, který byl z počátku ryze literární, později se v něm začaly projevovat vlastenecké názory a dokonce požadavky na sjednocení Itálie. Asi touto dobou vstoupil Pellico do ilegální karbonářské organizace. Karbonáři byli členové tajných revolučních spolků, které vznikaly na počátku 19. století v Itálii a ve Francii pod myšlenkovým vlivem svobodných zednářů. Činnost karbonářů směřovala proti systému Svaté aliance a panství Rakouska v severní Itálii. Karbonáři se účastnili revoluce roku 1820 v Neapoli a v roce 1821 v Piemontu. Mezi karbonáře patřil i mladý Mazzini, který však byl rozčarován výsledky jejich činnosti a založil hnutí Mladá Itálie, k němuž se později připojila většina karbonářů. Jejím úkolem bylo osvobodit Itálii od cizí nadvlády a sjednotit jí na republikánském základě. Tím se stala trnem v oku rakouské vládě, která ovládala část severní Itálie (Benátsko-lombardské království) a další severoitalské státy na ní byly závislé (Parma, Modena, Toskánsko). Časopis Conciliatore byl rakouskou vládou zakázán a jeho představitelé perzekvováni a později, od roku 1820, zatýkáni.

Věznění[editovat | editovat zdroj]

Pellico byl nejdříve vězněn v bývalém klášteře svaté Markéty v Miláně, odkud byl převezen do benátského žaláře, kde si čas krátil psaním divadelních her. 21. 2. 1820 byl Silvio Pellico odsouzen k trestu smrti oběšením. Absolutní trest byl zmírněn císařskou milostí na patnáctiletý těžký žalář na brněnském Špilberku. Tam byl vězněn od 18. 2. 1822 do 1. 8. 1830 (trest mu byl ještě o několik let zkrácen). Život ve špilberském žaláři byl těžký a během věznění se Pellicovi prudce zhoršilo zdraví. Proto musel být dokonce přesunut do jiné cely s lepšími podmínkami. Pellico měl ale štěstí na přívětivé dozorce, kteří mu vycházeli vstříc v jeho přáních. Například mu nosili četbu. Pellico ve vězení na Špilberku dokonce „napsal“ hru, tu se ale musel naučit nazpaměť, protože v cele nesměl mít tužku ani papír. Pellico je autorem celkem jedenácti tragédií, ale pouze sedm z nich bylo vydáno.

Stáří[editovat | editovat zdroj]

Z vězení byl propuštěn s podlomeným zdravím v roce 1830. Odešel zpátky do Turína, kde žil po zbytek života v ústraní. Tam také napsal jedno ze svých nejlepších děl, paměti Z mých žalářů. V tomto díle vzpomíná nejen na své věznění, ale i na své dětství a studia. Kniha měla obrovský úspěch a byla přeložena do mnoha jazyků, podle slov knížete Metternicha: „Tato kniha zasadila Rakousku větší ránu než vojenská porážka“. Silvio Pellico zemřel v Turíně 31. 1. 1854 v paláci markýze G. Di Barolo.

Pellico byl významným autorem nejen ve své rodné Itálii, ale jeho dílo zasáhlo i mnohé čtenáře z jiných národů. V květnu roku 1922 se dokonce konala vzpomínková akce v Brně, během níž byla za účasti italské delegace v čele s ministrem obrany knížetem Di Scaleou odhalena Pellicovi pamětní deska. Ku příležitosti této oslavy vydal Matěj Netval Pellicův životopis Silvio Pellico, slavný básník italský, vězeň špilberský. Téhož roku byla v Brně hrána jeho Francesca z Rimini.

Dnes se po tomto muži jmenuje ulice pod hradem Špilberk (ulice Pellicova).

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Zdroje[editovat | editovat zdroj]

  • PEČENKA, M., LUŇÁK, P., kol., Encyklopedie moderní historie. Praha: Libri, 1995. ISBN 80-85983-01-X.
  • ZEDNÍK, Pavel: Rozhlasový projev ke 110 výročí narození JUDr. Matěje Netvala
  • NETVAL, M., Silvio Pellico, slavný básník italský, vězeň špilberský. Humpolec: vlastním nákladem, 1922.
  • Vytvořeno na podkladě a se souhlasem Jiřího Honzla a jeho práce SOČ v oboru historie : SOČ-historie-Matěj Netval