Josef Kajetán Tyl

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Josef Kajetán Tyl
Portrét J. K. Tyla od Jana Vilímka
Portrét J. K. Tyla od Jana Vilímka
Narození 4. února 1808
Kutná Hora, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 11. července 1856 (ve věku 48 roků)
Plzeň, Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Povolání dramatik, spisovatel
Národnost česká
Stát Rakouské císařství
Alma mater Univerzita Karlova (nedostudoval)
Žánr Biedermeier
Významná díla Fidlovačka aneb Žádný hněv a žádná rvačka,
Strakonický dudák aneb Hody divých žen,
Paličova dcera
Ocenění Zlatý prsten za literaturu
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Josef Kajetán Tyl (4. února 1808 Kutná Hora11. července 1856 Plzeň) byl český dramatik, novinář a spisovatel.

Rodiče[editovat | editovat zdroj]

Jeho otec Jiří, který byl v úřed. záznamech psán též jako Till,[1] Tille, Tylli nebo Týl, byl hudebníkem u 28. pěšího pluku[2], matka Barbora byla dcerou mlynáře Ignáce Králíka, vzali se 15. listopadu 1807. Otec odešel od vojska v roce 1809 a pracoval jako krejčí. Rodné jméno Josef Kajetán Till změnil na „Týl“ roku 1825 a na „Tyl“ až roku 1838.[3]

Život[editovat | editovat zdroj]

Vystudoval staroměstské gymnázium v Praze (od roku 1822), roku 1827 odešel pokračovat ve studiu na gymnáziu do Hradce Králové, kde se seznámil s Václavem Klimentem Klicperou. Po ukončení gymnázia (1828) odešel studovat Filozofickou fakultu Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Studium nedokončil.

Stal se členem Hilmerovy kočovné společnosti, kde se blíže seznámil s Magdalenou Forchheimovou (1803–1870), herečkou a operní zpěvačkou, se kterou se pak v roce 1839 oženil. Po dvou letech působení u této společnosti se vrátil do Prahy. V Praze získal místo účetního (fourier) ve vojenské kanceláři 28. pěšího pluku, kde pracoval až do roku 1842.[4] Ve volném čase se dále věnoval divadlu a novinařině. Od roku 1833 prakticky vedl redakci časopisu Jindy a nyní, tento časopis se po roce 1834 změnil na Květy české a až roku  1835 se název zřejmě na podnět Františka Palackého zjednodušil na Květy. Redigoval jej do roku 1836 a v letech 1840–1845. Dále vydával časopis Vlastimil (1840–1842), v letech 1846–1849 vydával Pražského Posla. Roku 1849 se pokusil založit noviny pro vesnice – Sedlské noviny, ale tento pokus brzy ztroskotal.

V roce 1833, společně s Karlem Slavojem Amerlingem, F. Dittrichem, skupinou literátů z okruhu Květů V. Filípkem, F. Hejnišem, Karlem Hynkem Máchou atd., založil Kajetánské divadlo, které hrálo na pražské Malé Straně v domě pana Arbeita. Bylo zaměřeno na vzdělanější vrstvy a během své čtyřleté existence se zde konalo 25 představení především domácích dramatiků (Klicpera, Štěpánek ad.). Od roku 1842 působil jako režisér a dramaturg v Novém divadle v Růžové ulici. Dne 21. prosince 1834 byla uvedena na scéně Stavovského divadla jeho divadelní hra Fidlovačka, kde byla poprvé zpívána píseň Kde domov můj.[5] V roce 1835 dal dohromady ochotnickou společnost, která hrála české hry ve Stavovském divadle. Roku 1846 odešel do Stavovského divadla, kde působil jako dramatik. Ředitelem Hofmanem byl pověřen řízením českých představení (do roku 1851). V této době se dostal na vrchol kariéry, byly vydány všechny jeho spisy, obdržel cenu Matice české a zlatý prsten za literaturu, byl nazýván miláčkem českého národa. V této době působí také jako organizátor českého kulturního života (organizuje plesy atp.).

Během revolučního roku 1848 se zapojil i do politického dění. Byl členem Svatováclavského výboru, účastníkem Slovanského sjezdu a účastnil se založení Slovanské lípy. Ve volbách roku 1848 byl zvolen na rakouský ústavodárný Říšský sněm. Zastupoval volební obvod Unhošť v Čechách. Uvádí se jako spisovatel.[6] Patřil ke sněmovní pravici.[7]

Aby uživil početnou rodinu, snažil se úřadům zavděčit oslavnými texty na mocnáře – v roce 1853 například napsal oslavné díkuvzdání za nezdařený atentát na Františka Josefa I. (atentát z 18. února 1853)[8]. Nic mu to však nepomohlo a dluhy nadále narůstaly. V této době si udělal spoustu nepřátel a byl propuštěn z divadla. Poté odešel k Zollnerově kočovné společnosti, těžce onemocněl a nakonec zemřel v Plzni v bídě.

Cílem jeho tvorby bylo vytvořit české drama. Nejprve hry pouze překládal, ale pak je začal i psát. V 50. letech 20. století byla Tylova díla aktualizována pod vlivem dobové ideologie a koncepcí Zdeňka Nejedlého. Tylova dramata byla dávána za příklad pro svou lidovost, realismus a společenskou angažovanost.

Soukromý život[editovat | editovat zdroj]

V roce 1839 se oženil s herečkou a zpěvačkou Magdalenou Forchheimovou, se kterou čekal dítě. Dítě se ale narodilo mrtvé a Magdalena již po tomto těžkém porodu další děti mít nemohla. Záhy navázal intimní poměr s Magdaleninou mladší sestrou Annou Forchheimovou-Rajskou (1824–1903)[9]. Tak vznikl podivný manželský trojúhelník se dvěma sestrami. Se svou milenkou Annou nakonec zplodil devět dětí[10]), které vychovávala manželka Magdalena. J. K. Tyl měl v době svého úmrtí čtyři nezletilé dcery,[11] tři syny (Josef Otakar 1843–1907, Jan Stanislav 1845–1890, František 1853–1902)[12] a nejmladší syn Josef Kajetán se narodil v roce 1856 krátce po Tylově smrti.[13] Dvě z dcer, nejstarší Marie Eleonora (16. března 1848 – 14. října 1868) a Eliška (1850–1909) byly též herečky. Po jeho smrti se Anna Forcheimová-Rajská provdala za spisovatele a žurnalistu Josefa Ladislava Turnovského (1837–1901), pozdějšího ředitele Ústřední Matice Školské, který vedl divadelní společnost po řediteli Prokopovi.[14]

Tyl jako divadelní kritik[editovat | editovat zdroj]

Josef Kajetán vystupoval také jako divadelní kritik, ve třicátých letech negativně hodnotil kvalitu inscenací uváděných ve Stavovském divadle. Nelíbil se mu výběr jednotlivých her, který podléhal komerčním cílům. Odsuzoval také nízkou estetickou hodnotu hraných kusů. Tyl postrádal v českém divadle původní hry psané v českém jazyce. Kritizoval, že se na programech vyskytují zejména překlady cizojazyčných děl. Sám však také hojně překládal z němčiny do češtiny. V roce 1933 založil v časopise Jindy a Nyní kritickou rubriku, ve které analyzoval tehdejší divadelní poměry.[15]

Tylovy překlady divadelních her[editovat | editovat zdroj]

Během svého života přeložil nebo adaptoval přes 50 her.[16] Od roku 1831 působil Tyl jako překladatel ve Stavovském divadle. V začátcích tlumočil především romantické hry, později se orientoval na repertoár vídeňského divadla. Jedny z prvních děl, která Tyl přeložil, byly Dvě šelmy od Ignanze Franze Castelliho nebo Domácí rozepře od Augusta von Kotzebueho.[17] Tento německý dramatik patřil spolu s Ferdinandem Raimundem a Johannem Nepomukem Nestroyem mezi autory, jež Tyl překládal nejčastěji. Tyl se snažil vídeňské frašky zbavovat nevkusu, obohacoval hry o nové zápletky nebo je naopak zkracoval. Často překlady her lokalizoval do českého prostředí a snažil se je přiblížit domácímu obecenstvu a poměrům, které mezi ním panovaly.

Tyl si během tohoto procesu ujasňoval svérázné rysy českého národa. Jeho překladatelská činnost tak postupně dospěla k tvorbě samostatných děl nazývaných dramatickými obrazy ze současnosti, jež jsou známé také jako hry o polepšení. První drama, které Tyl umístil do českého prostředí, byl překlad hry Fortunatus Abenteuer zu Wasser und zu Lande Johanna Wilhelma Lemberta. Roku 1834 byla uvedena pod názvem Václavík Outrata a podivné příhody jeho na zemi a pod vodou. [18]Tyl se v roce 1836 pokusil přebásnit také Krále Leara od Williama Shakespera. Jednalo se tehdy o první český veršovaný překlad ze Shakespearova díla.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Dědičná smlouva - drama s historickým námětem ve dvou jednáních (poprvé provedeno 17. dubna 1831)

Hry[editovat | editovat zdroj]

Dramatické obrazy ze současnosti[editovat | editovat zdroj]

Tyl se nechal inspirovat rakouskými divadelníky Johannem Nepomukem Nestoyem, Augustem von Kotzebuem a Ferdinandem Raimundem, jehož snahy spojit komerční záměr s výchovnými cíli byly Tylovi blízké. Hry se vyznačují střetem osobních ambicí hrdiny a pocitem zodpovědnosti. Zpravidla končí přivedením jedince k pokoře a skromnosti. Na rozdíl od vídeňských předloh, jejichž hlavním cílem bylo diváka pobavit, Tyl se směřoval pozornost k morálnímu a psychologickému aspektu.

  • Marjánka, matka pluku
  • Pražský flamendr
  • Bankrotář
  • Chudý kejklíř
  • Paličova dcera (1847) – Rozárka je dcera venkovského paliče Valenty. Valenta se ze zoufalství a zlosti dopustí žhářství. Rozárka bere vinu na sebe, protože nechce, aby její sourozenci měli otce paliče.

Dramatické báchorky[editovat | editovat zdroj]

  • Strakonický dudák aneb Hody divých žen (1847) – dudák Švanda odchází do ciziny za vyšším výdělkem, ale pak si uvědomuje, co pro něj domov znamená a vrací se zpět. Tyl chtěl odsoudit lidi, kteří odešli do ciziny. Pokouší se agitovat pro myšlenku, aby lidé pracovali doma – pro národ. Dostupné online.
  • Lesní panna aneb Cesta do Ameriky – objevuje se zde stejná myšlenka jako ve Strakonickém dudákovi.
  • Tvrdohlavá žena aneb Zamilovaný školní mládenec – reagovala na politickou situaci roku 1848, na tuto situaci zde je mnoho narážek. Hlavní hrdinkou je mlynářka, která nechce dát svou dceru školnímu mládenci. Horský duch ji za to spálí mlýn a nechá ji bloudit, až si uvědomí svou chybu a sebe i svou dceru provdá.
  • Jiříkovo vidění (1849). Dostupné online.
  • Čert na zemi (1850). Dostupné online.

Historické hry[editovat | editovat zdroj]

  • Krvavý soud aneb Kutnohorští havíři – zachycuje zde potlačení vzpoury kutnohorských havířů v 15. stol. Inspirací mu byla stávka dělníků smíchovské kartounky v roce 1844. Opat (hlavní hrdina), který se snaží vyřešit spory dohodou, je popraven.
  • Jan Hus – hra je namířena proti církvi. Je zde poměrně mnoho historických nepřesností, Hus se v Kostnici setkává s Janem Žižkou, který je pro Tyla ideálním lidovým vůdcem. Tyl udělal z Husa bojovníka za ideály roku 1848.
  • Žižka z Trocnova
  • Staré město a Malá Strana
  • Krvavé křtiny, aneb Drahomíra a její synové
  • Měšťané a študenti

Nedramatická tvorba (próza)[editovat | editovat zdroj]

  • Dekret kutnohorský (1841) – novela. Dostupné online.
  • Rozina Ruthardova (psáno 1838) – novela. Dostupné online.
  • Vojta chudý čeledín – adaptace románu švýcarského autora J. Gotthelfa. Vyšla za finanční podpory pojizerského vlastence a mecenáše Jana Krouského.
  • Poslední Čech (1844) – neúspěšný román, obrací se k odnárodněné šlechtě. Hrabě Velenský se považuje za posledního Čecha a chce pro národ získat svého syna, který se národu vzdálil. Nakonec se mu to podaří. Řeší zde generační problémy. V tomto díle převažují romantické prvky nad realistickými. Bylo terčem kritiky Havlíčka. Dostupné online.

Drobná díla[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://ebadatelna.soapraha.cz/d/7424/174 - Index matriky - odkaz na vojenskou matriku 28. pluku
  2. Tylův životopis, In: Spisy J. K. Tyla, Dekret kutnohorský, uspořádal Fr. Sekanina, vydal L. Mazáč, Praha, 1928, str. 31
  3. http://www.praguecityline.cz/osobnosti-prahy/josef-kajetan-tyl-%E2%80%93-kde-domov-muj - Josef Kajetán Tyl – Kde domov můj
  4. Tylův životopis, In: Spisy J. K. Tyla, Dekret kutnohorský, uspořádal Fr. Sekanina, vydal L. Mazáč, Praha, 1928, str. 38.
  5. Tylův životopis, In: Spisy J. K. Tyla, Dekret kutnohorský, uspořádal Fr. Sekanina, vydal L. Mazáč, Praha, 1928, str. 39
  6. Abgeordnete zum ersten Österreichischen Reichstag [online]. familia-austria.at, [cit. 2014-09-19]. Dostupné online. (německy) 
  7. Poslancové na sněmu říšském [online]. 19stoleti.cz, [cit. 2014-09-19]. Dostupné online. (česky) 
  8. Klasikové v nedbalkách, autor Jan Bauer, MOBA s.r.o. 2006, str. 73
  9. Tylův životopis, In: Spisy J. K. Tyla, Dekret kutnohorský, uspořádal Fr. Sekanina, vydal L. Mazáč, Praha, 1928, str. 40
  10. František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 48
  11. Vlad. Zapletal: Marie Tylová, In: Československé divadlo, roč.IV., sešit 10, 18. června 1926, nakl. F. Topič, Praha, str. 150–2
  12. Ferdinand Strejček: Český herec podle J.K.Tyla, In: Československé divadlo, roč. IV., sešit 11, 2. července 1926, F. Topič, Praha, str. 171
  13. Miloslav Novotný: Smysl ochotnického divadla, In: Československé divadlo, roč. IV., sešit 11, 2. července 1926, F. Topič, Praha, str. 175
  14. Jaroslav Petr: Několik čísel, In: Československé divadlo, roč.IV., sešit 11, 2. července 1926, F. Topič, Praha, str. 179, 184
  15. HÝSEK, Miloslav. J. K. Tyl. [s.l.] : Matice divadelní, 1926. S. 55.  
  16. FORST, Vladimír; OPELÍK, Jiří. Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 4. díl. 1. vyd. Praha : Academia, 2008. S. 1071.  
  17. HÝSEK, Miloslav. J. K. Tyl. [s.l.] : Matice divadelní, 1926. S. 62.  
  18. TUREČEK, Dalibor. Rozporuplná sounáležitost: německojazyčné kontexty obrozenského dramatu. 1. vyd. Praha : Divadelní ústav, 2001. S. 81.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • BLAHNÍK, Vojtěch Kristian. J. K. Tyla had z ráje. Praha : Prometheus, 1926. Monografie o pohnutém životě a díle J. K. Tyla z pera divadelního historika V. K. Blahníka. Dostupné online.  
  • FILÍPEK, Václav. Jos. Kaj. Tyl, jeho snažení a působení : životopisný nástin. Praha : Kober a Markgraf, 1859. Životopisný nástin o Josefu Kajetánu Tylovi, v němž autor vzpomíná na jeho působení v časopise Květy a v Divadle v Růžové ulici. Dostupné online.  
  • MERHAUT, Luboš, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 4/I. S–T. Praha : Academia, 2008. 1082 s. ISBN 978-80-200-1670-6. S. 1068–1078.  
  • ŠTECH, V. V. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969. s. 66
  • TURNOVSKÝ, Josef Ladislav. Život a doba Josefa Kajetana Tyla. Praha : Hynek, 1892. Dostupné online.  
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2011, 22 (5–6), s. 135–138. ISSN 1210-6097.
  • Československé divadlo, roč. IV., sešit 10, 18. června 1926 a sešit 11, 2. července 1926, nakl. F. Topič, Praha, s. 150–2, 165–194
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1982. S. 307–314.  
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 399–431.  
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 431–432.  
  • Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci. Praha: Academia, 1988. s. 536–8
  • HÝSEK, MILOSLAV. J. K. Tyl. Matice divadelní, 1926.
  • LEHÁR, Jan; STICH, Alexandr; JANÁČKOVÁ, Jaroslava; HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. 1. vyd. Praha: Lidové noviny, 1998, 1048 s. ISBN 80-710-6308-8.
  • OTRUBA,Mojmír a KAČER, Miroslav. Tvůrčí cesta J. K. Tyla. Praha: SNDKLHU, 1961.
  • TUREČEK, Dalibor. Rozporuplná sounáležitost: německojazyčné kontexty obrozenského dramatu. 1. vyd. V Praze: Divadelní ústav, 2001,České divadlo (Unnumbered). ISBN 80-700-8122.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]