Máj (Karel Hynek Mácha)

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Pamětní deska na domě na Karlově náměstí, kde Máchovi žili od roku 1826 a kde v letech 18341836 Karel Hynek Mácha napsal Máj

Máj je lyrickoepická skladba Karla Hynka Máchy vydaná roku 1836. Bývá považována za vrcholné dílo českého literárního romantismu. Mácha v této skladbě zcela vybočil z obrozeneckého programu 1. poloviny 19. století a pojal ji jako osobní zpověď rozervaného romantického člověka plného nejistot a otázek po smyslu života.

Historie vzniku[editovat | editovat zdroj]

Příběh byl zřejmě inspirován skutečnou událostí: v roce 1774 byl poblíž Mladé Boleslavi na pahorku zvaném Na spravedlnosti popraven lámáním v kole Hynek (Ignác) Schiffner, který zavraždil v DubéDoks svého otce. Mácha toto vyprávění zaslechl o šedesát let později během některého ze svých pobytů u dnešního Máchova jezera od svého známého, hospodského Týce.

Rukopis Máje byl objeven během první světové válkyKatusicích u Mladé Boleslavi v pozůstalosti obrozence Jana Nepomuka Krouského.

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Obávaný vůdce loupežníků Vilém zabil svého soka v lásce, aniž však věděl, že je to jeho vlastní otec, který ho v dětství vyhnal z domu. Vězeň Vilém v noci před popravou přemýšlí o svém osudu, loučí se se životem a vzpomíná na svou milou Jarmilu. Svou vinu odmítá, sám sebe vidí jako oběť sobeckého, nemilujícího otce. S Vilémem soucítí též žalářník, zdrcený tím, co mu o sobě Vilém vyprávěl. Po hodinách plných samomluv, kde vystupuje smrt jako definitivní konec života, je nešťastný otcovrah brzy ráno odveden na popraviště, doprovázen modlícím se davem. Uprostřed májové přírody se v slzách loučí s milovanou zemí. Tomuto příběhu předchází v 1. zpěvu scéna, v níž Jarmila marně čeká za májového večera na Viléma a dozvídá se o jeho osudu. V závěrečném zpěvu přichází na místo popravy poutník Hynek (představující samotného Máchu), kterého zasáhne, když uvidí kostlivce v kole a ztotožňuje se s Vilémem („…na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal…'“).

Skladba[editovat | editovat zdroj]

Máj má 4 zpěvy a 2 intermezza. Celé skladbě předchází věnování – báseň Čechové jsou národ dobrý, která připomíná vlastenecké básně.

Základním metrem Máje je jamb. Dílo obsahuje velké množství metafor, časté řetězce oxymorón („…zbortěné harfy tón, ztrhané strůny zvuk, zašlého věku děj, umřelé hvězdy svit, zašlé bludice pouť, mrtvé milenky cit…“). Hojné jsou básnické přívlastky, spojování protikladných představ, kontrastů (světlo/tma, život/smrt), kombinace barev („růžové nebe, modré mlhy“), vyjádření pohybu a napětí dynamickými slovesy (zasvítnuto), metafory (bledá tvář luny), metonymie (hrdliččin zval ku lásce hlas), inverze (jak holoubátko sněhobílé), gradace (rychlý to člunek, blíže a blíže), kakofonie (vězení, 2. zpěv), eufonie a epizeuxis (3. zpěv). Hlavním literárním vzorem Máje je poesie polských romantiků, které Mácha velmi dobře znal.

Interpretace[editovat | editovat zdroj]

Jako každé velké umělecké dílo, lze i Máj interpretovat mnoha způsoby. Sám autor vydal báseň s poznámkou, že hlavním účelem skladby je oslava jarní přírody. Důvodem pro toto uvození díla byla snaha zmást dobovou cenzuru. Ovšem i dnes bývá smysl Máje často redukován na pouhou apoteózu přírody a lásky (viz Máchova socha na Petříně), čemuž napomáhá i memorování úvodních veršů ve školách.

Jinou možností je zaměřit se na verše ve třetím a čtvrtém zpěvu, v nichž se spojuje motiv země-matky se steskem po uplynulém čase. Nejhlouběji však sahá zpěv druhý, v němž Vilém čekající na smrt uvažuje nad svým životem a tajemnou vinou, kvůli níž musí zemřít, ačkoliv se subjektivně necítí viníkem. Zde se také nacházejí verše vyjadřující obavu ze smrti jako prázdnoty a věčnosti, které tehdejší kritika nejvíce odsuzovala.

„Temnější noc! — — — Zde v noční klín
ba lůny zář, ba hvězdný kmit
se vloudí — — tam — jen pustý stín,
tam žádný — žádný — žádný svit,
pouhá jen tma přebývá.
Tam všecko jedno, žádný díl —
vše bez konce — tam není chvíl,
nemine noc, nevstane den,
tam času neubývá. —
Tam žádný — žádný — žádný cíl —
bez konce dál — bez konce jen
se na mne věčnost dívá.
Tam prázdno pouhé — nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhé tam prázdno zívá. —
Bez konce ticho — žádný hlas —
bez konce místo — noc — i čas — — —
to smrtelný je mysle sen,
toť, co se ‚nic‘ nazývá.“

Dobová kritika[editovat | editovat zdroj]

V době, kdy česká literatura měla plnit především osvětový, výchovný a vlastenecký účel, nebylo toto dílo pochopeno a přijato. Mácha byl obviňován jako nihilista a epigon Byronův.

František Ladislav Čelakovský píše v dopise Josefu Krasoslavu Chmelenskému ze 13. května 1836: „Mně se všecko zdá, že máj letošní mstí se na nás, že tak šibeničnicky bylo o něm zpíváno. Nešťastný básník i s celou svou romantikou! Kozla nám po ní, ježto ovoce a tudy i víno – blaho básníků –, jak slyším, na všecky strany pomrzlo. A také okurky – jsou všecky ty tam!

Z té zkázy vznikne hlad
a z hladu pojde mor,
ten všechen vyhubí,
co živý bude, tvor.

To jsou ty plody hrozného byronismu!“

Jan Slavomír Tomíček šel ještě dále, když napsal v České včele31. května 1836: „…jeho báseň jest škvára, která z vymřelé sopky vyhozena mezi květiny padla.“

Podobně smýšlel o Máji i výše zmíněný Chmelenský, jenž napsal v Časopise Českého muzea (č. 10/1836), že „Máj p. Máchy nechci posuzovati; nedospělať tato báseň ještě pro kritiku.“ Ačkoliv připouštěl, že „ze všeho cožkoliv p. Mácha ve svém Máji podal, poezie vysvítá.“ Obsah básně jej však „příliš urážel“ a pak „co nám do Byrona? – Pěj podruhé p. Mácha, jak se moc vyšší v jeho ňadrách ozývá, a neohřívej své srdce a nerozplamenávej svou obraznost na nepřirozených výtvorech anglického lorda, s sebou vždy bojujícího…“

Také Josef Kajetán Tyl uznává básnický talent Máchův, zároveň by však: „…rád temné zvuky harfy jeho jinák slyšel zvučeti, jinák, aspoň za věku našeho ne tak nečesky“ (J. K. Tyl, Pohled na literaturu nejnovější, Květy, 21. července 1836).

Pozitivněji byl Máj přijat kritikou německou a polskou.

Jako reakce na Máj vznikla mj. poema Protichůdci Václava Bolemíra Nebeského a Tylova novela Rozervanec. Velikost básně byla doceněna až následující generací tzv. májovců, kdy se Mácha naopak stává kultem.

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Mezi nemnoho překladů Máchova Máje do jiných jazyků patří dva překlady do němčiny: O. F. Bablera a Ondřeje Cikána. Do esperanta báseň pod názvem Majo přeložil nejprve v letech 19461957 Tomáš Pumpr (vydal Český esperantský svaz v roce 1998) a po něm znovu Josef Rumler (vydáno vlastním nákladem v roce 1999).

Ukázka z Máje[editovat | editovat zdroj]

Dobovým pravopisem:

Byl pozdnj wečer – prwnj mág –
Wečernj mág – byl lásky čas.
Hrdliččin zwal ku lásce hlas,
Kde borowý zawáněl hág.
O lásce šeptal tichý mech;
Kwětaucj strom lhal lásky žel,
Swau lásku slawjk růži pěl,
Růžinu gewil wonný wzdech.
Gezero hladké w křowjch stinných
Zwučelo temně tagný bol,
Břeh ge obgjmal kol a kol;
A slunce gasná swětů giných
Blaudila blankytnými pásky,
Planaucj tam co slzy lásky.

Přepis:

Byl pozdní večer – první máj –
Večerní máj – byl lásky čas.
Hrdliččin zval ku lásce hlas,
Kde borový zaváněl háj.
O lásce šeptal tichý mech;
Květoucí strom lhal lásky žel,
Svou lásku slavík růži pěl,
Růžinu jevil vonný vzdech.
Jezero hladké v křovích stinných
Zvučelo temně tajný bol,
Břeh je objímal kol a kol;
A slunce jasná světů jiných
Bloudila blankytnými pásky,
Planoucí tam co slzy lásky.

Adaptace[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]