Gramofonová deska

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vinylové LP desky

Gramofonová deska neboli gramodeska je záznamové médium určené pro záznam, uchování a reprodukci zvuku.

Gramodeska má nejčastěji podobu plochého kruhového kotouče černé barvy, uprostřed opatřeného kruhovou papírovou nálepkou s informacemi o záznamu. V samém středu gramodesky je středicí otvor pro nasazení na přehrávací zařízení – gramofon.

Zvukový záznam je na gramodesku zanesen ve formě spirálové drážky, soustředně umístěné na jejím povrchu. Zvuková informace v drážce má analogovou podobu. Záznam na desce je mechanický, což znamená, že je snímán mechanicky – pomocí hrotu, lidově zvaného jehla.

Monofonní záznam má podobu vlnovky, kdy hrot (chvějka) kmitá horizontálně ze strany na stranu, jde vlastně o kopii pohybu membrány mikrofonu. U stereofonního záznamu je použit další směr, kdy jehla kmitá taky dolů. Pro představu: Pokud jehla kmitá přímočaře v úhlu 45° od svislice, je zvuk (v ideálním případě) slyšet jen z jednoho kanálu. Je to dáno tím, že přenoska je konstruována tak, aby se dal rozlišit pravý a levý kanál. Což je samozřejmě možné jen u elektrických přenosek, kdy je v podstatě jedno jestli jde o přenosku (v tomto případě přesněji) vložku krystalovou, nebo magnetodynamickou (pracující na principu elektromagnetické indukce). U krystalové vložky samozřejmě na úkor kvality reprodukce, a trvanlivosti gramodesek. Slangově byla v některých kruzích označována za „hoblovačku“, díky své „tvrdé charakteristice“, protože k přenosu signálu byl vyžit princip deformace krystalu. Na rozdíl od magnetodynamické přenosky, kde je na chvějce, na opačném konci jehly miniaturní magnet, který je volně uložen v elektricky vodivém pouzdře.

Gramofonová deska byla od doby svého vynálezu – konce 19. století až do 80. let 20. století nejrozšířenějším nosičem zvukového záznamu. Od konce 80. let byla gramofonová deska postupně nahrazována disky CD, až byly nakonec gramofonové desky z trhu téměř úplně vytlačeny.

V současnosti jsou gramofonové desky vydávány pouze okrajově, v malých nákladech jako sběratelské edice, popřípadě jsou vydávány nezávislými vydavateli nekomerční hudby.

Gramodesky i v době svého strmého úpadku v 90. letech 20. století zůstávaly oblíbené mezi dýdžeji, kteří využívají hudební materiál z gramodesek pro mixáž hudby při klubových tanečních produkcích. Avšak ani této oblasti se digitalizace nevyhnula a pro mixáž taneční hudby se stále častěji používají digitální konzole.

Přesto existuje úzké, avšak živé společenství milovníků gramofonů a gramodesek, kteří preferují poslech analogového záznamu zvuku z gramodesek před záznamem digitálním. Proto i dnes je na trhu množství výrobců gramofonů a dalšího vybavení pro poslech gramodesek.

Historie gramofonové desky[editovat | editovat zdroj]

Od válečku k desce[editovat | editovat zdroj]

Základy pro vývoj záznamu a reprodukce zvuku položil roku 1878 Thomas Alva Edison vynálezem fonografu. U jeho fonografického válečku jakožto nosiče zvukového záznamu je zvuk zaznamenán na válec pokrytý vrstvou vosku. Při záznamu byla do voskového povrchu otáčejícího se válečku při záznamu achátovým hrotem vyryta spirálová drážka, měnící svoji hloubku v rytmu zaznamenávaného zvuku. Jednalo se tedy o hloubkový záznam (zvaný také Edisonův). Hrot byl mechanicky spojen s membránou umístěnou v kovovém trychtýři (troubě). Mluvilo-li se do trouby, membrána začala kmitat, a tím rozkmitala i hrot ryjící drážku. Při reprodukci záznamu z válečku se postupovalo přesně opačně - hrot snímal kmity drážky otáčejícího se válečku, kmital v rytmu záznamu, a tím rozkmitával membránu, s níž byl mechanicky spojen. To způsobilo, že membrána vydávala zvuk. Trouba, v níž byla membrána umístěna, zvuk dále zesílila.

Emil Berliner roku 1888 nahradil fonografický váleček plochou kruhovou deskou, na jejíž povrch nanesl spirálovou drážku se záznamem. Hloubkový záznam nahradil záznamem stranovým, u nějž drážka kmitá nikoliv do hloubky, ale ze strany na stranu (horizontálně). Tím udal Berliner základní podobu dnešní gramofonové desce.

Vývoj prvních gramofonových desek[editovat | editovat zdroj]

Úplně první gramofonové desky měly průměr 12 cm a byly vyrobeny z tvrzené pryže. Frekvence otáčení desky při reprodukci byla u prvních gramofonů 70 ot/min. Tyto gramofony byly velmi primitivní.

Tvrzená pryž byla později nahrazena šelakovou hmotou. Ta měla výhodu, že se dala lisovat, což značně usnadnilo sériovou výrobu mnoha gramodesek lisováním z jedné matrice.

Na počátku 20. století ještě nebyly nijak normalizovány rozměr ani frekvence otáčení gramofonových desek. Jejich průměr obvykle kolísal mezi 15 a 30 cm, výjimkou nebyly ani desky s průměrem 6 cm i 60 cm. Frekvence otáčení desek při reprodukci byla také různá – od 74 do 82 ot/min. Některé desky měly jednu středovou díru, jiné dvě. První desky neměly ani středovou etiketu v takové podobě, jak ji známe dnes, a měly záznam pouze po jedné straně. S výrobou desek se záznamem na obou stranách se začalo až roku 1905.

Vývoj způsobu nahrávání gramofonových desek[editovat | editovat zdroj]

První gramofonové desky byly nahrávány tzv. akusticky. Ten byl prováděn tak, že hudebníci a zpěváci byli rozestavěni před jedním či více trychtýři, které soustřeďovaly zvuk na membránu. Membrána rozechvívala zapisovací hrot záznamového stroje, který byl obvykle umístěn ve vedlejší místnosti. Jednalo se o otáčivý talíř, umístěný na mohutném podstavci (kvůli omezení vibrací). Na otáčejícím se talíři byl upevněn voskový kotouč, do kterého kmitající hrot ryl drážku se záznamem. Hrot se během otáčení pomalu posouval od kraje desky k jejímu středu, takže drážka tvořila soustřednou spirálu. Nahraný voskový kotouč dále sloužil jako předloha pro výrobu kovové matrice, z níž se lisovaly šelakové desky.

Nevýhodou akustického záznamu byl především omezený kmitočtový rozsah – zhruba od 150 Hz do 3,5 kHz. Tehdejší nekvalitní gramofony byly schopné reprodukovat kmitočtové pásmo ještě užší – 300 Hz až 2,5 kHz. To zdaleka nestačilo k dosažení věrné reprodukce zvuku – takto nahraný zvuk lze charakterem přirovnat k přednesu telefonního přístroje. Postrádal jak hluboké, tak vysoké tóny. Dalším problémem byla omezená práce se zvukem nástrojů a zpěváků – „mixáž“ jednotlivých zvuků a hlasů byla možná pouze poměrem jejich vzdálenosti od nahrávací trouby. Mnozí zpěváci, ač jinak talentovaní, se pro gramofonový záznam nehodili, protože jejich hlas na desce zněl nevýrazně – neměl tonální charakteristiku vhodnou pro akustický záznam, jenž měl omezený kmitočtový rozsah.

20. léta 20. století přinesla revoluční objev v záznamu zvuku – elektronické nahrávání. První pokus s elektronickým (či jak se tehdy říkalo, elektrickým) záznamem gramofonové desky provedli inženýři Maxfield a Harrison se svými spolupracovníky v laboratořích americké firmy Bell Telephone Company. Elektronický záznam umožnil postupně dále rozšiřovat zaznamenávaný kmitočtový rozsah. Jeho princip zjednodušeně spočíval v tom, že nahrávaný zvuk byl snímán mikrofonem, signál z mikrofonu byl elektricky zesílen elektronkami a poslán do záznamové hlavy záznamového stroje. V záznamové hlavě byl elektromagnet, který rozkmitával kotvičku, na niž byl upevněn záznamový nůž, v rytmu přiváděného modulačního signálu. Kmitající záznamový nůž ryl do otáčejícího se voskového kotouče drážku se záznamem. Tento způsob záznamu je v principu užíván dodnes, byť v modernějších obměnách.

Přechod od šelaku k PVC[editovat | editovat zdroj]

Polyvinylchlorid (PVC) pro výrobu gramofonové desky byl vůbec poprvé použit roku 1931. Tehdy americká nahrávací společnost RCA Victor vydala řadu gramofonových desek s názvem „Program transcriptions“ („Záznamy vystoupení“). Tyto desky z PVC již měly průměr 30 cm (12") a byly nahrány rychlostí 33⅓ ot/min, stejně jako pozdější dlouhohrající (LP) desky. Drážka měla sice ještě stejnou šířku jako soudobé desky šelakové, byla však mělčí a drážková rozteč byla také užší. To vše umožnilo výrazné prodloužení délky záznamu. Pro prodejní neúspěch (potřeba gramofonu s nižšími otáčkami, světová hospodářská krize) však byla výroba těchto desek po pár letech ukončena.

Během druhé světové války, z důvodu nedostatku šelaku na trhu, americká nahrávací společnost V-Disc začala z PVC lisovat desky se stejnými parametry jako desky šelakové. Tyto desky bylo možno přehrát na běžném gramofonu rychlostí 78 ot/min a jejich výhodou byla oproti šelaku nerozbitnost a nízká hmotnost. Desky se pro tyto vlastnosti osvědčily ve vojenských dodávkách pro bojující americké vojáky v zámoří. Bez povšimnutí nezůstal ani nižší šum desek z PVC.

Roku 1939 se konkurenční americká nahrávací společnost Columbia Records rozhodla pokračovat ve vývoji technologie dlouhohrajících desek z PVC, započatém společností RCA Victor. Vývojový tým pod vedením doktora Petra Goldmarka se rozhodl dále zúžit záznamovou drážku na desce a pro přehrávání použít tenčí hrot s menším poloměrem zaoblení. Toto zúžení bylo nutné, nejen z důvodu dalšího prodloužení záznamové doby, ale také z důvodu možnosti záznamu vysokých kmitočtů (tónů) i při nižších otáčkách desky. Skupina vývojářů pojala úkol komplexně s cílem vyvinout spotřebitelsky spolehlivý, nenákladný gramofonový systém. To se také podařilo roku 1948, kdy byla novinářům na New York Press Conference nová dlouhohrající LP deska o průměru 30 cm, rychlosti otáčení 33⅓ ot/min a s novou úzkou drážkou zvanou microgroove (mikrodrážka). Tedy standard gramofonové desky používaný dodnes. Záznam na desce byl však stále ještě monofonní, ale na jednu stranu desky se vměstnala až 20minutová nahrávka.

„Válka rychlostí“[editovat | editovat zdroj]

V reakci na uvedení LP desek firma RCA Victor přišla roku 1949 se svým vlastním formátem gramofonové desky z PVC – malou deskou průměru 17 cm (7") nahranou rychlostí 45 ot/min, zvanou „single play“ (SP) nebo prostě „45“. Parametry záznamové drážky byly totožné s deskami LP. Tyto desky se brzy staly hitem mladé generace, přestože se na jednu stranu vešly nejvýš dvě skladby. Byly totiž levné, skladné a esteticky přitažlivé – lisovány v různých barvách, odlišujících žánr – country byla vydávána na zelených deskách, vážná hudba na červených, R&B a gospel na oranžových, desky pro děti byly žluté. Populární hudba se vydávala na tradiční černé barvě. Pro přehrávání RCA Victor prodávaval speciální malé gramofony, leckdy vybavené měniči, schopnými automaticky přehrát najednou sadu těchto desek. Konkurenční LP desky však nebyly schopné přehrát. V pozdějších letech byly na trh uvedeny bateriové gramofony pro tyto desky. Tak se do vynálezu magnetofonových kazet, CD a MP3 „pětačtyřicítky“ staly prvním přenosným hudebním médiem. Nutno dodat, že SP desky si také později našly cestu do jukeboxů, kde nahradily zastaralé desky šelakové.

V následujících letech vypukla na americkém gramofonovém trhu válka formátů, nazývaná „válka rychlostí“ („battle of speeds“). Někteří upřednostňovali 33⅓ot LP desky, jiní 45ot SP desky a konzervativci preferovali 78ot šelakové desky. Výsledkem tohoto boje bylo, že šelakové desky definitivně ustoupily SP deskám, neboť co do délky záznamu byly SP desky jejich dokonalou náhradou, navíc s lepšími vlastnostmi. SP desky navíc naplnily tržní potřebu tam, kde bylo třeba média s kratší hrací dobou. Pro LP desky jako by se zpočátku nedostávalo využití, ale brzy se začaly osvědčovat v oblasti nahrávek vážné hudby. Dlouhá stopáž LP desek dále dává vzniknout novému hudebnímu formátu – hudebnímu albu.

Dělení gramodesek[editovat | editovat zdroj]

Standardní desky. Tento historický a překonaný typ desek byl vyráběn z šelaku. Měly širší drážku než dnešní desky, pro přehrávání se používal hrot s větším poloměrem zaoblení. Tyto desky měly průměr nejčastěji 25 cm a rychlost otáčení 78 ot/min. Jedna strana standardní desky pojala zhruba 3 minuty záznamu, což vystačilo na jednu píseň.[1], větší 30cm varianta desky i 5 minut. Tento typ gramodesek se v Československu používal až do roku 1963[2], kdy byl nahrazen vinylovými SP singly. Prodej standardních desek však dobíhal až do roku 1968, mnohé tituly té doby byly firmou Supraphon vydávány jak na moderních SP tak na standardních šelakových deskách.

Pro přehrávání starých šelakových (standardních) desek existují dva druhy gramofonů. Starší, jsou čistě mechanické, s plechovou rourou a natáčením klikou. Novější jsou elektrické, a zvuk je z nich snímatelný v podobě elektrického signálu[3] nejen do starých elektronkových rádií, ale do jakéhokoliv druhu spotřební elektroniky vybavené gramofonovým předzesilovačem signálu, po připájení novějšího typu konektoru. Moderní typy gramofonových přenosek u současných gramofonů pracují na magnetodynamickém principu. Nyní jsou vyráběny i speciální magnetodynamické přenosky určené pouze pro reprodukci starých standardních šelakových desek.

Přestože jsou tyto desky již považovány za překonané a zastaralé, mají nezřídka vysokou dokumentační a kulturní hodnotu. Jsou totiž dokumentem své doby a jsou v převážné většině jediným zvukovým záznamem tehdejších zpěváků a hudebníků. Proto zasluhují náležitou péči.

Desky s úzkou drážkou byly vyvinuty po druhé světové válce. Desky tohoto typu jsou vyráběny dodnes. Lisují se z plastické hmoty PVC (polyvinylchlorid, v americké angličtině též zkráceně vinyl), ale výjimečně též z jiných umělých hmot v podobě pohlednic, vzorkovaných, či průhledných desek. Díky použití PVC, který má jemnější strukturu než šelak, bylo možno zúžit drážku, snížit její amplitudu (rozkmit), a tím i drážkovou rozteč. Snížila se také frekvence otáčeni. To umožnilo podstatně prodloužení doby záznamu. Vinylová hmota vyráběná v Československu byla gramofonovými odborníky považována za velmi kvalitní materiál a vyvážela se do zahraničí ve velkém množství.

Ještě dva typy gramodesek stojí za zmínku:

  • vinylové desky s drážkou jako měly standardní desky a otáčkami 78 RPM (vinyl tvrzený plavenou křídou, výrobce V-disc, USA)
  • vinylové LP desky s otáčkami 78 RPM (klasický vinyl, výrobce Aprelevskij zavod, SSSR)

Typy gramodesek s úzkou drážkou[editovat | editovat zdroj]

Ukázka drážek se záznamem hudby na dlouhohrající gramofonové desce.
  • SP (single play) - singly - menší typ vinylových desek obvykle na rychlost 45 otáček za minutu (rpm), výjimečně na rychlost 33. Obvykle jedna strana desky obsahovala jednu hudební skladbu resp. písničku. Průměr desky 17 cm.
  • EP (extended play) - menší typ vinylových desek obvykle na rychlost 45. V podstatě totožné s SP, ale na každé straně jsou dvě (někdy i tři) písničky. Vydávány byly mnohem méně a mívaly speciální obaly. Vzácně byly vydávány tyto desky i s rychlostí 33 otáček se zmenšeným středem, na jednu stranu se tak daly zaznamenat až čtyři drobné skladby resp. písničky. Občas byly vydány i nečerné desky - průsvitné, mnohobarevné... V této velikosti o 33 1/3 1/min byly v Československu vydávány též pohádky (večerníčky), zvláště pak se Spejblem a Hurvínkem.
  • LP (long play) - „elpíčko“ - dlouhohrající deska obvykle na rychlost 33,1/3 rpm, zpočátku výjimečně i na rychlost 16+2/3 rpm. V případě populární hudby většinou obsahovala celé jedno album jednotlivé skupiny, u vážné hudby pak jakoukoliv jinou nahrávku v celkové délce až 45 minut, případně i delší. Průměr 30 cm, na jedné straně libovolný počet skladeb či záznamů mluveného slova, u hudebních záznamů z oblasti populární hudby většinou 4 až 14 písniček. Občas (zejména HiFi klub Svazarmu) byly tyto LP vydávány i pro rychlost 45 rpm a dokonce i pro 78 rpm.
  • GL – zvláštní typ gramofonové desky. Průměr 25 cm, 33+1/3 rpm nebo 16+2/3 rpm

Na "rychlosti" 16+2/3 rpm bylo vydáváno jen mluvené slovo.

Vydavatelství[editovat | editovat zdroj]

Nejznámější značky gramofonových desek z první republiky jsou Ultraphon, His master's voice (etiketa s pejskem), Esta, Odeon, Polydor, Rekord, Artona, Selekton a mnoho dalších. Mezi těmito značkami existovaly ustálené rozdíly v ceně a kvalitě nahrávek. Například značky Artona a Selekton byly speciálně zřízeny firmou Ultraphon pro vydávání méně kvalitních nahrávek a tato praxe byla obvyklá i u jiných firem.

Největším specialistou na šelakové desky je v České republice pan Gabriel Goessel. Jeho pořad Fonogram na Českém rozhlase pravidelně seznamuje posluchače s historií populární hudby První československé republiky.

Výroba gramofonových desek v podniku Gramofonové závody Loděnice (jakož i gramofonů v podniku TESLA Litovel) v období po 2. světové válce byla v Československu vždy na velmi vysoké úrovni. Československé gramofony ze 70. a 80. let byly vyráběny ve světové špičkové kvalitě. Gramofonové desky z tohoto období byly vyráběny a vydávány pod domácími značkami Supraphon, Panton a Opus. Česká republika je díky této vynikající výrobní tradici, až doposud jedním z největších výrobců a vývozců klasických gramofonových desek na světě. Výroba tohoto sortimentu stále velmi dobře prosperuje a gramofonové desky jsou nyní úspěšně vyváženy do celého světa.

V poválečném Československu bylo běžně možno zakoupit i gramofonové desky vydávané v okolních státech RVHP. V NDR byly gramofonové desky vydávány pod značkou Eterna či Amiga, v Polsku pod značkou Muza, v Sovětském svazu pod značkou Melodia, v Maďarsku pod značkou Pepita či Hungaroton, v Bulharsku pod značkou Balkaton, v Rumunsku pod značkou Electrecord, na Kubě pod značkou Ariel. Mnohé jiné velmi známé a renomované gramofonové značky pocházející ze zemí západní Evropy a z Ameriky byly v té době pro běžného spotřebitele prakticky nedostupné z politických a hospodářských důvodů.

Mnohem více informací o gramofonových deskách nalezne laskavý čtenář v knize Adolfa Lochmana "Gramofonová deska" z roku 1955. Gramofonové nadšence a fandy té doby sdružoval spolek, který se nazýval Gramofonový klub.

Poznámky[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  1. [Nejdelší šelaková gramodeska (s nejdelší skladbou a průměrem 25 cm) byla vyrobena v Československu v roce 1957 a délka skladby byla 4 minuty a 20 sekund.]
  2. [Poslední šelaková gramodeska byla vydána v prosinci 1963 (obsahovala písně „Už kvetou pampelišky“ a „Třistapětašedesátkrát“).]
  3. [Tyto gramofony již používaly přenosky s pohyblivým železným jádrem (moving iron, MI), ovšem několikanásobně větší a těžší (cca 40g) a pro přehrání desky se používaly:
    • obyčejné ocelové jehly (1 jehla = 1 strana desky)
    • tvrzené ocelové jehly (1 jehla = 16 stran desek)
    • jehly se safírovým hrotem (1 jehla = 50 stran desek)
    • jehly s diamantovým hrotem (1 jehla = 100 stran desek), tyto jehly vyráběla např. firma His Master's Voice (jehly Thungstyle)]

Reference[editovat | editovat zdroj]

PEŠÁK, Josef. Gramofon, jeho provoz a technické využití. Praha : Státní nakladatelství technické literatury, 1982. 224 s. Kapitola Vývoj mechanického záznamu zvuku, s. 28. (česky) 

History & Development of Vinyl [online]. . Dostupné online. (anglicky) 

VERNON, Mount. The History of The 45 RPM Record [online]. Washington: 2012-08-24. Dostupné online. (anglicky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]