Celuloid

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Zestárlý 9,5 mm celuloidový film
Panenka Inge z celuloidu, 1950
Celuloido-stříbrné pero

Jako celuloid se označuje skupina termoplastů připravených reakcí nitrocelulózy s kafrem. Je považován za první termoplast — připraven byl poprvé roku 1856. Pro svou tavitelnost a tvárnost se nejprve používal na výrobu různých okrasných předmětů a především jako laciná náhrada slonoviny, želvoviny, ebenového dřeva a perleti. Používá se při výrobě klasických fotografických filmů. Dalšími výrobky jsou míčky na stolní tenis a trsátka pro hru na strunné nástroje.

Nevýhody[editovat | editovat zdroj]

Celuloid je vysoce hořlavý a časem křehne, proto se už nevyužívá v tak velkém množství jako v minulosti. Zvětrávání celuloidu je velký problém při archivaci starých fotografických filmů.

Historie a vývoj[editovat | editovat zdroj]

Alexander Parkes[editovat | editovat zdroj]

Poprvé celuloid připravil roku 1856 Alexander Parkes v anglickém městě Birmingham, ten však pro svůj objev Parkesin nenašel komerčně úspěšné využití. Celuloid získal jako tuhý zbytek po odpaření rozpouštědla z fotografického kolodia, produkt sám popsal jako „tvrdou, elastickou a vodě odolnou látku”. Parkes patentoval celuloid jako vodě odolný materiál pro tkané textilie roku 1856.

Později, roku 1862, předvedl svůj objev na výstavě v Londýně, kde byl za celuloid (tehdy pod názvem Parkesin) odměněn bronzovou medailí. Parkesin se připravoval odpařením roztoku nitrocelulózy. Koncentrovaný roztok nitrocelulózy se přiváděl do zařízení, kde se velká část rozpouštědla při zvýšené teplotě a tlaku odpařila, teprve pak se přidala barviva a vznikla pevná hmota, tvárná za tepla. Parkes se roku 1866 pokusil prorazit se svým vynálezem a založil společnost na výrobu a prodej Parkesinu. Firma neuspěla a roku 1868 zanikla.

Daniel Spill[editovat | editovat zdroj]

Rok po neúspěchu Parkese založil Angličan Daniel Spill společnost Xylonite, která vyráběla a prodávala produkt podobný Parkesinu. Spill neuspěl a roku 1874 vyhlásil bankrot. Později založil firmu Daniel Spill a pokračoval ve výrobě; přel sa neúspěšně s bratry Hyattovými o jejich patent na celuloid v letech 18771884.

John a Isaiah Hyattovi[editovat | editovat zdroj]

V 60. letech 19. století experimentoval Američan John Wesley Hyatt s nitrocelulózou. Jeho cílem bylo nalézt materiál vhodný na výrobu biliardových koulí, které se doposud vyráběly z drahé slonoviny. Jako materiál použil plátno, slonovinový prach, šelak a především kolódium. Roku 1870 John a jeho bratr Isaiah patentovali proces výroby materiálu podobajícího se slonovině s přídavkem nitrocelulózy a kafru. V minulosti také Parkes a Spill uváděli jako přísadu kafr při experimentech, ale byli to bratři Hyattovi, kteří zjistili jeho přesná množství na plastifikaci nitrocelulózy.

Název „Celluloid” vznikl roku 1870 (po dlouhých sporech se Spillem) jako obchodní známka společnosti Celluloid Manufacturing Company.

Eastman Company[editovat | editovat zdroj]

Koncem 80. let 19. století sa různé druhy celuloidu začaly používat na výrobu fotografických filmů. Hannibal Goodwin (1887) a Eastman Company (1888) získali patent na film z celuloidu. Goodwin a investoři, kteří nejdříve své patenty prodali, vedli vůči společnosti Eastman Kodak spor o patent.

Použití[editovat | editovat zdroj]

S rozvojem celuloidových filmů byl položen základ pro fotografický průmysl — začala výroba kinofilmu (24 × 36 mm) a svitkových filmů. Rychle po nástupu celuloidových filmů zanikla jejich jediná konkurence — drahé fotografické desky. Záhy se ukázala jedna nevýhoda celuloidu a to že je velmi hořlavý. Jako materiál pro výrobu filmu začal být nahrazován ve čtyřicátých letech 20. století jinými, méně hořlavými plasty.

Jako termoplasty našly celuloidy široké využití v 19. století a v první polovině 20. století. Vyráběly se z nich například hřebeny, rámečky brýlí, rukojeti nožů, psací pera, pravítka atd.

Počátkem druhé poloviny 20. století se celuloid postupně nahradil různými acetáty celulózy a polyesterem.

Vlastnosti[editovat | editovat zdroj]

Relativní permitivita εr celuloidu je 3,5 až 6,2.

Složení[editovat | editovat zdroj]

Typický celuloid obsahuje přibližně 70–80  dílů nitrocelulózy (s 11% obsahem dusíku), 30 dílů kafru, 0 až 14 dílů barviva, 1 až 5 dílů etanolu a malé množství různých stabilizátorů a přísad, které činí celuloid trvanlivějším a méně hořlavým.

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Celuloid na slovenské Wikipedii.