Fotografický film

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Nevyvolaný černobílý film Arista, ISO 125/22°
Vrstvy barevného filmu, 1. filmová báze (základní vrstva); 2. subbing layer; 3. vrstva citlivá na červené světlo; 4. vrstva citlivá na zelené světlo; 5. žlutý filtr; 6. vrstva citlivá na modré světlo; 7. UV filtr; 8. Ochranná vrstva; 9. viditelné světlo.

Fotografický film je plastový pás z polyesteru, nitrocelulózy nebo acetátu celulosy, pokrytý tenkou vrstvou emulze obsahující světlocitlivé halogenidy stříbra vázané v želatině, s rozdílnou velikostí krystalů, určující citlivost a zrnitost (rozlišení) filmu.

Když je emulze vystavena působení dostatečného množství světla, nebo jiného elektromagnetického záření jako např. rentgen, vytvoří se latentní (neviditelný) obraz. Chemickými procesy se poté na filmu může vytvořit obraz viditelný.

V černobílé fotografii je na filmu obvykle jedna vrstva stříbrných solí. Při jejím vystavení světelnému záření se stříbrné soli přemění na kovové stříbro, které vytvoří tmavé části negativního filmu.

Barevné filmy mají vrstvy minimálně tři. Do stříbrných solí se přidávají barviva která způsobí citlivost jednotlivých vrstev na rozdílné barvy spektra. Typicky je vrstva citlivá na modrou barvu navrchu, následovaná zelenou a červenou vrstvou. Během zpracování jsou soli stříbra přeměněny na kovové stříbro jako v černo-bílém procesu. Vedlejší produkt této reakce vytvoří barvu. Kovové stříbro je potom při tzv. bělícím procesu převedeno zpět na stříbrné soli, které jsou z filmu odstraněny při ustalování aby dále neovlivňovaly výsledný obraz. Některé filmy, jako Kodacolor II, mají až dvanáct vrstev, z nichž některé jsou složeny až z dvaceti různých chemikálií.

Historie[editovat | editovat zdroj]

Svitkový film, prázdná a plná cívka

Předchůdcem fotografického filmu byla fotografická deska. Na skleněnou nebo cínovou desku byla nanesena světlocitlivá emulze stříbrných solí. První ustálenou a světlu odolnou fotografii na cínové desce pořídil roku 1826 vynálezce a fotograf Nicéphore Niépce pomocí naneseného citlivého asfaltu. První skleněné desky publikoval roku 1847 Niepce de St. Victor. První negativ na skleněnou desku pořídil v roce 1839 vynálezce John Herschel.[1][2] Byl také první, kdo použil pojmy negativ a pozitiv[3] a snímek.[2] Desky byly opatřeny kolodiovým povlakem, který se musel za mokra exponovat.[4][5] Od roku 1871 probíhaly pokusy objevit suchý fotografický materiál. Na přelomu století se nakonec podařilo zjednodušit fotografický proces objevem suchých panchromatických desek A. Miethem a A. Traubem s kompletní a korektní škálou šedé barvy. Roku 1904 v Lyonu bratři Lumièrové představili první autochromové desky, které se daly reprodukovat barevným tiskem. S těmito deskami začali experimentovat například Edward Steichen, Jacques Henri Lartigue nebo Heinrich Kühn.[4]

Papír jako pružný a flexibilní „film“ používal již okolo roku 1816, na počátku fotografických experimentů Nicéphore Niépce nebo v roce 1840 William Fox Talbot pro výrobu papírových negativů – takzvaných slaných papírů.

První film z celulózy jako substrátu vyrobil v roce 1868 John Wesley Hyatt a byl patentován ve Spojených státech. Lepší celuloidový film vyvinul v roce 1887 americký reverend Hannibal Goodwin pro Thomase Edisona a také jej patentoval jako metodu na výrobu transparentního pružného svitkového filmu, který spočíval v principu vrstvy želatiny bromidu stříbrného na celuloidu (nitrocelulóze).[6][7] Dne 2. května 1887 reverend Goodwin po dlouhé řadě pokusů a testů patent přihlásil. Patent byl však na jedenáct let zdržen kvůli nejasně sepsané a podané přihlášce patentu, ale nakonec mu byl po dlouhých soudních sporech s firmou Eastman Kodak uznán 13. září 1898, kdy dostal označení Patent číslo: 610861. George Eastman existující patenty ignoroval, a vedl dlouhý soudní proces, za což byl odsouzen k vysoké odměně vyplácené Goodwinovi.

Polaroid[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Instantní film.
Dvě fotografie na instantním filmu

Instantní (okamžitý) film, představený společností Polaroid v pozdních čtyřicátých letech 20. století, poskytuje fotografie během několika sekund nebo minut od pořízení obrázku, s použitím fotografického přístroje navrženého speciálně pro tento účel. V instantním filmu jsou emulze a zpracovávající chemické látky spojeny v obsažené obálce nebo na samotném fotografickém papíru. Expozice, vyvolání i kopie na speciální papír se odehrávají uvnitř těla fotoaparátu. Polaroid, vůdčí výrobce tohoto typu filmu, používá běžnou emulzi halogenidů stříbra. Po expozici a vytvoření negativního obrazu je negativ stlačen s fotografickým papírem a chemickými reaktanty, závojové činidlo přenese negativní obraz do fotografického papíru, čímž vytvoří jeho pozitivní obtisk. Také v 35milimetrovém formátu se vyrábí množství instantních filmů, a to jak černobílých, tak barevných.

Běžné formáty filmů[editovat | editovat zdroj]

Podrobnější informace naleznete v článku Formát filmu.

Společnosti vyrábějící filmové materiály[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons Obrázky, zvuky či videa k tématu Photographic films ve Wikimedia Commons

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. [cit. 2009-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. a b HERSCHEL, Sir John Frederick William, Biografie na Photohistory [online]. [cit. 2009-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  3. Biografie Sir John Herschel 1st Baronet na Encyklopedii Britannica [online]. [cit. 2009-08-28]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. a b Malá encyklopedie fotografie, Willfried Baatz, Computer Press, Brno, 2004
  5. Podrobněji viz článek o kolodiovém procesu.
  6. http://www.pictureshowman.com/articles_restprev_nitrate.cfm
  7. BAATZ, Willfried. Fotografie. Praha : Computer Press, 2004. ISBN 80-251-0210-6. (česky) 

Související články[editovat | editovat zdroj]