Lužičtí Srbové

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Území kde dnes žijí Lužičtí Srbové (Serbska Łužica)
Dolnolužický kroj z oblasti Blat (něm. Spreewald)

Lužičtí Srbové (hornolužicky Serbja, dolnolužicky Serby) jsou malý západoslovanský národ obývající jihovýchodní část východního Německa, historicky zvanou Lužice. Používají dva samostatné spisovné jazyky: hornolužičtinu (též hornolužická srbština, horní lužická srbština ) a dolnolužičtinu (též dolnolužická srbština, dolní lužická srbština). Jejich pojmenování Srbové (německy Sorben na rozdíl od jihoslovanských Serben), česky Lužičtí Srbové, je novodobý pojem, který od roku 1945 jednotně označuje původní slovanské obyvatelstvo Dolní Lužice (Lužičané) a Horní Lužice (Milčanska nebo Budyšínska - Milčané a Bezunsané). Vlastní Srbové byli příslušníky slovanských kmenů, které žily mimo území obou Lužic.[1]

Historie Lužických Srbů[editovat | editovat zdroj]

Srbové osídlili území Lužice v době stěhování národů. V 7. století je zde zmiňován kníže Dervan. Území bylo v 10. století dobyto a kolonizováno německou šlechtou (expanzi zahájil východofranský král Jindřich I. Ptáčník). Srbové tak ztratili samostatnost. Od 14. století do roku 1635 byla Lužice součástí Zemí Koruny české. Již během této doby se Braniborskému markrabství podařilo postupně získat některé části Dolní Lužice včetně její metropole Chotěbuzi. Ve středověku platila různá omezení a zákazy srbského jazyka. Po reformaci nastala mírná liberalizace. Vznikl psaný jazyk – i když tedy ve třech variantách: dolnosrbsky, hornosrbsky – evangelicky, hornosrbsky – katolicky.

Od roku 1635 náležela Horní Lužice s většinou území původní Dolní Lužice k Sasku. Za Napoleonských válek získalo Sasko od Pruska Chotěbuz i s jejím okolím. Roku 1815 bylo území Lužice nově rozděleno. Celá Dolní Lužice se stala součástí Pruské provincie Braniborska, severovýchod Horní Lužice se stala součástí pruské provincie Slezska; zbytek Horní Lužice zůstal Sasku. V rámci Pruska ztratila Lužice autonomní postavení.

Ve 40. letech 19. století výrazně zesílilo národní vědomí Srbů a vyústilo v srbské národní obrození. Inspiraci lze hledat ve dvou pramenech. Prvním byl německý romantismus a německý nacionalismus, který panoval po Napoleonských válkách a který se přenesl také na Srby. Druhým byla idea součásti ve velkém ,slovanském společenství národů‘ a slovanská romantika. Objevuje se silná vazba k česko-slovenskému národnímu obrození. Vydávají se první noviny, v saské Horní Lužici se šíří zakládací vlna různých společností a sdružení.

K revolučním bojům z roku 1848 se Srbové nepřipojili. Po potlačení drážďanského povstání byly některé požadavky Srbů splněny. Jako příklad může sloužit výuka v srbštině na gymnáziu v Budyšíně (Bautzen) nebo bohoslužby v hlavním městě – Drážďanech. V Prusku byla srbština opět masivně omezena.

V poslední třetině 19. století probíhá silná asimilace srbského obyvatelstva, většina Srbů již vyrůstá dvoujazyčně.

Roku 1912 byla založena dodnes existující Domowina jako zastřešující organizace srbských sdružení. Po porážce Německa v 1. světové válce propagovaly některé vůdčí osobnosti Srbů vlastní srbskou správní jednotku, která by pokud možno byla úzce spjata se vznikajícím Československem. Výmarská ústava pak zaručovala neněmeckým částem obyvatelstva svobodný vývoj, ale chyběly zákony, které by jej realizovaly.

V prvních měsících národního socialismu byl učiněn pokus Srby násilně integrovat. Chytrým vedením jako jediná organizace přežila Domowina, která odporovala všem pokusům Srby integrovat jako slovansky mluvicí Němce do nacistického konceptu. NSDAP roku 1937 Domowinu zakázala. Byly připravovány plány na vysídlení srbského obyvatelstva po konečném vítězství.

Po druhé světové válce byla část Lužice ležící východně od linie Odra-Nisa začleněna do "obnoveného" Polska. Na zbývajícím území německé části Lužice neexistoval jednotný program následujícího vývoje. Lužickosrbský národní výbor se sídlem v Praze prosazoval odtržení Lužice od Německa a její připojení k Československu.[2] Znovu obnovená Domowina podporovala myšlenku autonomie Srbů v Lužici. KPD/SED, která mezi Srby však měla zanedbatelnou členskou základnu, bojovala o jejich integraci do budoucí NDR a slibovala rozsáhlou podporu. Do roku 1948 byli Srbové výrazně podporováni z Prahy (gymnázium, tiskárna, rozhlasové pořady, finanční podpora atd.), což byla pro německé komunisty stálá výzva. Roku 1948 přijala saská sněmovna zákon pro ochranu práv Srbského národa.

V době NDR byla vybudována velkorysá síť srbských institucí, která byla ročně podporována vysokými finančními částkami: Institut pro srbský národopis (dnes Serbski institut), Státní ensemble pro srbskou národní kulturu, Nakladatelství Domowina, srbská redakce v Radiu DDR, několik základních škol, dvě „erweiterte Oberschulen“, Srbské národní divadlo). Cenou za tuto v dějinách Srbů jedinečnou podporu byla plná integrace do NDR. Domowina byla zcela pod vlivem SED.

Po roce 1989 se museli i Srbové postavit požadavkům nové politiky. Roku 1989 se utvořilo Srbské národní shromáždění. Do r. 1991 byla obnovena Domowina ve stylu, v jakém existovala ve 20. letech. Téměř celá německá část Dolní Lužice je dnes součástí spolkové země Braniborska (německy Brandenburg), nepatrná část náleží ke spolkové zemi Svobodný stát Sasko, k němuž náleží také většina německé části Horní Lužice, jejíž malá část náleží pro změnu k Braniborsku. Síť srbských institucí, která vznikla za NDR, pracuje v současnosti dále.

V současnosti si cizinec nejprve povšimne dvoujazyčných názvů. Srbové provozují vlastní studio v televizi MDR. Práva Srbů v Sasku dnes zaručuje Ústava svobodného státu Saska, Zákon o právech Srbů ve svobodném státě Sasko z roku 1999 a další právní předpisy.

Některé tradice a zvyky Lužických Srbů[editovat | editovat zdroj]

Zdobení velikonočních vajec
Velikonoční zvyk podobný českému.
Jutrowne jěchanje (1. velikonoční svátek)
Tento zvyk má kořeny už v předkřesťanské době. V magickém kruhu objížděli zemědělci plužinu vesnice, aby uchránili mladou setbu před zlými bytostmi. V křesťanské době se Osterreiten změnilo v procesí několika stovek jezdců na koních.
Pálení velikonočních ohňů
Zvyk vychází z pohanského vyhánění zimy.
Ptačí svatba (jen v Horní Lužici)
Dnes dětský zvyk, kdy děti za okno staví prázdný talíř, aby se nechaly obdarovat od ptáků, kteří toho dne slaví svatbu. Děti se pak také přestrojí za ptáky a po vesnici vybírají dary. Zvyk opět vychází z předkřesťanské doby, kdy lidé věřili v posmrtný život v ptačí podobě – jednalo se tedy o milodar zemřelým v podobě potravy.
Łapanje kokota
„Chytání kohouta“, soutěž spjatá s oblastí Dolní Lužice, jejímž vítězem se stává ten, kdo utrhne při jízdě ve cvalu na koni hlavu nebo křídla kohoutovi, který je uvázán v určité výšce. Vítěz si pak může se zavázanýma očima z kruhu dívek vybrat královnu. Dříve se používal kohout živý, v průběhu 20. století se začal nahrazovat kohoutem mrtvým.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Bobková, L. - Březina, L. - Zdichynec, J., Horní a Dolní Lužice, (Stručná historie států), Praha 2008, s.11.
  2. Lužickosrbská otázkaKostnických jiskrách, 1945–1948

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]