Výslovnost
Výslovnost slov, vět a celé řeči je způsob, kterým jedinec vytváří zvuky, z nichž se skládá mluvená řeč. Výslovnost je ovlivněna použitým jazykem, oblastí, kde mluvčí žije, jeho původem, vzděláním i jeho osobností. Správná výslovnost je ortoepie. Je důležitou součástí jak hovorového jazyka, tak jazyka spisovného. Kodifikace správné výslovnosti je zpravidla udržována zejména jazykovědci a na hereckých školách. Velkou tradici má právě jeviští výslovnost neboli jeviští řeč.
[editovat] Výslovnost v češtině
Zatímco používání obecné češtiny v psaném projevu je jevem poměrně novým, srov. pokusy Josefa Škvoreckého, výslovnost tak důrazně kodifikována není, což vede od 90. let 20. století k silné rozvolněnosti. Lze říci, že základem ortoepie v češtině je stejně jako u pravopisu výslovnost moravská, s těmito výjimkami:
- nedochází ke znělostní asimilaci (spodobě) neznělých souhlásek před sonorami (znělými souhláskami), např. před m či h, ve slovech jako s mobilem [moravsky "zmobilem"], na shledanou [moravsky "nazhledanou"], .
- zachovává kvantitu (délku) samohlásek, např. ve slově jáma [moravsky "jama"].
[editovat] Reference
- Bohuslav Hála a Miloš Sovák: Hlas, řeč, sluch. Základní věci z anatomie, fysiologie a hygieny hlasového, mluvícího a sluchového ústrojí, z foniatrie, fonetiky, orthoepie, orthofonie atd.). Česká grafická unie, Praha 1941, 1. ed., 255 pp.; 2. ed. 1947, 298 pp.; 3. ed. SPN 1955, 351 pp.; 4. ed. 1962, 327 pp.
[editovat] Slovníky
- heslo Orthoepie. Ottův slovník naučný XVIII, p. 897
