Fonautograf

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání

Fonautograf je nejstarší známý přístroj pro záznam zvuku (zvukového vlnění). Dříve byly záznamy získávány fyzickým kontaktem s kmitajícími pohyby ladiček a jiných předmětů, které vydávaly zvuk, ale ne se skutečnými zvukovými vlnami, které se šíří vzduchem nebo jinými médii. Z principu fonautografického záznamu zvuku později čerpal jak známější fonograf, tak svým způsobem i gramofon. Vynalezl jej francouzský tiskař a knihovník Édouard-Léon Scott de Martinville a původně by vyvinut výhradně pro vizuální zobrazení frekvenční křivky zvuku nikoli pro jeho reprodukci. Vědci v laboratořích tak měli poprvé možnost zkoumat skutečnou podobu zvuku, mohli tak studovat a měřit zvukovou křivku lidského hlasu či jiných zvuků. Přístroj byl patentován v březnu roku 1857 a fungoval na prostém principu činnosti lidského ucha.

Podstatnou část fonautografu tvořil papírový soudkovitý trychtýř, který simuloval ušní trubici zakončenou bubínkem. Jemný papír na jeho povrchu tvořil pružnou resonanční membránu, která absorbovala zvukové vlny. Membrána byla spojena s tenkou jehlou, která v podstatě napodobovala ušní kůstky, tedy kladívko, třmínek a kovadlinku. Na jehlu se při zvukovém vlnění přenášely vibrace z membrány a ty pak jehla kmitáním vrývala do směsi jemného uhelného prášku a oleje. Tato směs byla tenkou vrstvou nanesena na povrchu hladkého papíru nebo také skla, které tvořilo výsledný nosič obrazu zvukových vln. Jak se papír případně sklo soustavně otáčelo pomocí stočené pružiny, jakou známe třeba z hodinových strojů, jehla na něj svým kmitáním z membrány zobrazovala zvukovou linku. Je tedy zřejmé, že výsledkem tohoto zvukového záznamu nebyl zvuk, nýbrž paradoxně jen jeho vizuální obraz. Čímž se dostáváme k hlavní nevýhodě fonautografu – zaznamenaný zvuk nebylo možné zpětně reprodukovat. Avšak ani to nebylo ve své době úplně nemožné.

Reference[editovat | editovat zdroj]