Oldřich Nový

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Oldřich Nový
alt =
Rodné jméno Oldřich Albín Nový
Narození 7. srpen 1899
Austria-Hungary_1869-1918 Praha, Rakousko-Uhersko
Úmrtí 15. březen 1983 (ve věku 83 let)
Czechoslovakia Praha, Československo
Aktivní roky 1919 - 1971
Manžel/ka Alice Wienerová-Nová 1936 - 1967
Významné role Kristián v Kristián

Oldřich Albín Nový (7. srpna 1899 Praha15. března 1983 Praha) byl český herec, režisér, scenárista, dramaturg, zpěvák, divadelní ředitel a pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v Praze na Žižkově jako syn Antonína Nového a Cecilie rozené Valentové. Ke hraní jej přivedl otec, který jako pražský vrchní hasič zajišťoval požární hlídku ve všech tehdejších kinech, a strýc Miloš Nový, jenž jej brával s sebou do Národního divadla, kde hrál. Na otcovo přání se vyučil sazečem, aby měl jisté živobytí, přestože jeho zájem směřoval k divadlu. Již v této době hrál ochotnické divadlo.

Od roku 1918 dostal Oldřich Nový angažmá v divadle v Ostravě,[1] o rok později odešel do Brna, kde působil nejdříve jako herec, později i režisér (od 1923) a šéf operety (od sezony 1925/1926) tamního Národního (Zemského) divadla.[2] Jeho přínosem tomuto žánru bylo hlavně zinteligentnění děje, odstranění pozlátka a přiblížení divákovi ale zároveň zvýšení jeho umělecké hodnoty. Po patnácti letech odsud pro neshody ve vedení a dramaturgování odešel do Prahy, kde se stal ředitelem Nového divadla. Zde mohl konečně vyzkoušet žánr, který v Brně neprosadil: hudební komedii. Na rozdíl od operety, kde jsou nejdůležitější písně a jednotlivé komické výstupy působí spíše jako předehra k árii na aplaus, v hudební komedii (tak, jak ji Nový pojímal) byla píseň spíše pokračováním mluveného dialogu, který přejde do zpěvu jen proto, že slovo nezpívané již k vyjádření citů nestačí. Zahájil v roce 1934 komedií "Štěstí do domu" a pokračoval nespočetnou řadou dalších titulů, kritikou velmi vysoce hodnocených. Teprve po filmových úspěších se Novému podařilo naplnit divadlo tak, že s jedním titulem vydržel celou sezónu. Jeho divadlo bylo charakterizováno jako "opereta pro kulturní lidi" (E. Bass).

Dne 11. června 1936 se oženil s uměleckou fotografkou Alicí Wienerovou, dcerou zámožného ředitele pražské banky. Společně vychovali "adoptivní" dceru Janu (*1937), později provdanou Včelákovou, která sice byla dcerou Oldřicha Nového, ale nikoli Alice; totožnost její biologické matky Nový nikdy neprozradil. Po nástupu nacismu hrozila Alici deportace do koncentračního tábora, kvůli jejímu židovskému původu. Nový ji dlouho bránil tím, že se s manželkou odmítal rozvést. Nakonec jej roku 1944 společně s Alicí odvezli do tábora pro manžele ze smíšených manželství a tzv. míšence. Nový byl deportován do Hagiboru a pak do Osterode v Sasku a jeho manželka do Terezína.[3] O dceru Janu se v té době starali manželé Lelkovi, majitelé továrny na skelný papír v lázních Bělohrad.

Za okupace se však Oldřich Nový paradoxně i nejvíc prosadil ve filmu. Poprvé se objevil již v roce 1922 v němém filmu Přemysla Pražského Neznámá kráska, ale od té doby se objevil jen v malých roličkách. Až roku 1939 přišel Mac Frič a jeho Kristian. To byl Nového nejúspěšnější film. Následovalo mnoho hudebních komedií, které obvykle od hloupého scénáře zachraňoval svým skvělým herectvím.

Po válce jej politický režim umělecky zničil. Jeho milovanou operetu a hudební komedii označil za buržoazní přežitek a zakázal i filmovou tvorbu, jež není v duchu se socialistickým realismem (budovatelství). Největší poválečný filmový úspěch přišel s rolí René Skalského v parodii na romantický žánr Pytlákova schovanka. Úspěch se však dostavil až mnohem později - dobové publikum parodii většinou nepochopilo a komunistická kritika film odvrhla s tím, že „bolo škoda filmovacieho materiálu“. Dále se Nový objevoval spíše v menších vedlejších rolích méně zajímavých a nehodnotných snímků (z tohoto stereotypu vybočuje například film Fantom Morrisvillu a režiséra Podskalského Světáci).

Většinu energie zaměřil na divadlo, hostoval po celé republice, režíroval několik úspěšných her i hrál mnoho úspěšných hlavních rolí. Mimo jiné v karlínském hudebním divadle režíroval velmi oblíbenou operetu Mamzelle Nitouche, ve které zpíval Célesténa po boku Stanislavy Součkové. V letech 19591964 stál v čele nově založeného oddělení hudební komedie na Pražské konzervatoři.[4]

Několik posledních příležitostí mu přinesla televize. Zahrál si v bakalářské povídce a především v osmidílném seriálu Fan Vavřincové (mimochodem autorka námětu filmu Eva tropí hlouposti) a Jaroslava Dudka Taková normální rodinka (1967–1971), kde ztvárnil neodolatelně komisního, ale lidsky půvabného účetního Jana Koníčka.

Posledních deset let života téměř nevycházel ze svého bytu, protože nechtěl být svými fanoušky poznán. Chtěl zůstat v paměti jako milovaný Oldřich Nový, Kristian.

Jeho životním krédem bylo: “Smích je kořením života a dokud se člověk dovede smát, je živ. Až se začnou všichni lidé na sebe usmívat a přestanou si kopat jámy, pak bude na světě blaze. “. Podle něho žil, tvořil i jednal.

Oldřichu Novému jsou také věnovány fanouškovské stránky, obsahující množství fotografií, k nimž přibudou i všechny dosud nalezené nahrávky tohoto herce, včetně raných písniček z brněnského období a rozsáhlé dokumentaristické písemné práce o jeho divadelní činnosti. Většina písniček vyšla na CD Kombiné něžné.

Divadelní role, výběr[editovat | editovat zdroj]

  • 1942 B. Corry, G. Achille, O. Nový: Jedenáctý v řadě, Štěpán Krapka, Nové Divadlo, režie Oldřich Nový

Filmografie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů, s. 149.
  2. Český film : herci a herečky II, s. 326.
  3. Martin Šmok, výstava o dějinách Hagiboru, starobinec Hagibor, 2008
  4. Český film : herci a herečky II, s. 330.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 53, 76, 90, 161
  • B.Bezouška, V. Pivcová, J. Švehla: Thespidova kára Jana Pivce, Odeon, Praha, 1985, str. 78, 207, 360
  • František Černý: Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 175–7, 230
  • Jindřich Černý: Osudy českého divadla po druhé světové válce – Divadlo a společnost 19451955, Academia, Praha, 2007, str. 54, 122, 137, 177, 181–3, 225–6, 287, 378, 422, 480, 483, 499, ISBN 978-80-200-1502-0
  • Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 33, 85, 149, 175–177, 311, 358, 368–370, 515.
  • Miloš Fikejz. Český film : herci a herečky. II. díl : L–Ř. 2. vyd. Praha : Libri, 2010. 656 s. ISBN 978-80-7277-471-5. S. 325–330.
  • Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979, str. 39
  • Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, str. 47, 243, 293–5, ISBN 80-204-0493-7
  • Kolektiv autorů: Dějiny českého divadla/IV., Academia, Praha, 1983, str. 170
  • Blanka Kovaříková: "Největší tajemství Oldřicha Nového", Bondy, Praha (2013)
  • Viktor Kudělka: To byl český milovník, vyd. Knihkupectví Michala Ženíška, Brno, 1999, str. 43–54, ISBN 80-901887-4-5
  • Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 48, 51, 78–9, obr. příl. VII, ISBN 80-86182-51-7
  • Stanislav Motl: Prokletí Lídy Baarové, Rybka Publishers, Praha, 2002, str. 112, 214, ISBN 80-86182-61-4
  • Postavy brněnského jeviště : umělci Národního, Zemského a Státního divadla v Brně. Díl I, 1884–1984 / uspoř. a red. Eugenie Dufková, Bořivoj Srba. Brno : Státní divadlo, 1984. 840 s. S. 116–120.
  • Suchý, Ondřej. Oldřich Nový přichází. 3. vyd., V nakl. Brána 2. Praha: Brána, 2005. 173 s., [36] s. obr. příl. ISBN 80-7243-236-2.
  • Suchý, Ondřej. Zavřete oči, přichází--: leccos kolem Oldřicha Nového. 1. vyd. Praha: Melantrich, 1993. 179 s., [32] s. obr. příl. Memoáry. ISBN 80-7023-162-9.
  • Ondřej Suchý, Oldřich Dudek: Ljuba jako vystřižená, Melantrich, Praha, 1986, str. 39, 41, 58–9, 92, 121–4
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : II. díl : K–P. Praha ; Litomyšl : Paseka ; Petr Meissner, 1999. 649 s. ISBN 80-7185-246-5. S. 479.  
  • Tunys, Ladislav. Jen pro ten dnešní den-: v hlavní roli Oldřich Nový. 2., dopl. a rozš. vyd., v Ametystu 1. Praha: Ametyst, 1996. 220 s., [32] s. portréty. ISBN 80-85837-17-X.
  • Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 77, 92–3, 96, 105, 110, 122, 132, 141, 170, ISBN 80-85837-35-8
  • Ladislav Tunys: Otomar Korbelář, nakl. XYZ, Praha, 2011, str. 83, 155–7, ISBN 978-80-7388-552-6
  • Vašák, Čestmír, Zelenka, Bedřich a Boušová, Kateřina. Kristián: cesta do historie. Vyd. v této podobě 1. Praha: XYZ, 2005. 216, [5] s. ISBN 80-86864-24-3.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]