Mikoláš Aleš

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
O životopisném hraném filmu režiséra Václava Kršky z roku 1951 pojednává článek Mikoláš Aleš (film).
Mikoláš Aleš
Mikoláš Aleš (1912)
Mikoláš Aleš (1912)
Narození 18. listopadu 1852
Mirotice
Rakouské císařstvíRakouské císařství Rakouské císařství
Úmrtí 10. července 1913 (ve věku 60 let)
Praha
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Národnost česká
Povolání malíř, ilustrátor, dekoratér
Vzdělání Akademie výtvarných umění v Praze
Hnutí „Generace Národního divadla“
romantismus
secese
Významná díla Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou (1895)
Jan Žižka (1908)
Některá data se získávají z datové položky.
Příbuzenstvo
bratranec Josef Šimon Aleš-Lyžec
bratranec Jan Teska
pra-prasynovec Václav Klaus[1]

Mikoláš Aleš (18. listopadu 1852 Mirotice[2]10. července 1913 Praha) byl český malíř, kreslíř, dekoratér a ilustrátor, jedna z nejvýznamnějších osobností tzv. "Generace Národního divadla", klasik českého umění 19. století. V ranějším období tvořil v pozdně romantickém stylu, přičemž vycházel z odkazu Josefa Mánese, později směřoval spíše k secesi.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Jeho otcem byl František Aleš, písař a později městský tajemník, člen významné a zámožné mirotické rodiny, matkou Veronika Alšová, rozená Famfulová. Kvůli finančním potížím se celá rodina několikrát přestěhovala. V roce 1856 nejprve do Písku a následně do Prahy. Ani tam se však nepodařilo situaci zlepšit a Alšové se v únoru 1859 vrátili zpět do Mirotic.

Kreslit začal už ve čtyřech letech. V roce 1862, podobně jako jeho dva bratři František a Jan, nastoupil na školu v Písku a v roce 1865 na gymnázium, které však pro neshody s jedním z tamních pedagogů musel opustit.

Profesor kreslil na tabuli rostlinu jaterník. Alšovi se to nelíbilo, vyskočil z lavice k tabuli, vytrhl mu křídu z ruky, načrtl jaterník a prohlásil: "Takhle se kreslí jaterník!" Už v mladém Mikoláškovi byl zřejmě nepotlačitelný malířský duch.

Začal se tedy učit malířem a později, roku 1867 vstoupil do druhé třídy písecké reálky, kde studoval až do roku 1869, kdy odjel do Prahy na Akademii výtvarných umění. Během studia si přivydělával vyučováním kreslení a drobnými ilustracemi. Jeho profesory byli Josef Matyáš Trenkwald a Jan Swerts.

V roce 1876 se zúčastnil demonstrace proti profesoru A. Woltmannovi, který během své přednášky v německém vzdělávacím klubu Concordia popřel sice existenci českého umění, ale pouze v době gotické a barokní, přesně uvedl, že české umění pouze přejímalo v té době německé vzory. Čeští studenti, kteří přednášku navštívili, hlasitě protestovali a neopustili přednáškovou síň, na což profesor Woltmann reagoval následným vyklizením síně. Později protesty přerostly v potyčky mezi německými a českými studenty. On sám byl potrestán několikadenním vězením a vyloučen z akademie. Jednalo se spíše o výtržnost. Do vězeňské cely si vzal pouze Bibli.

Po tom, co předčasně zemřeli oba jeho bratři (1865 František, 1867 Jan), zemřela v roce 1869 také jeho matka. Otec se v roce 1874 znovu oženil, ale téhož roku zemřel. Protože se svou macechou se nikdy nespřátelil, zůstal ve 22 letech zcela sám a bez prostředků odjel natrvalo do Prahy.

V roce 1879 společně s Františkem Ženíškem zvítězil s cyklem Vlast v konkursu na výzdobu foyer Národního divadla, šlo celkem o 14 lunet. 29. dubna téhož roku se oženil se svou dětskou láskou Marinou rozenou Kailovou a společně začali bydlet na Malé Straně v Praze. Následně odjel na studijní cestu do Itálie a po svém návratu v letech 18801881 pracoval na čtrnácti velkých lunetách pro Národní divadlo a ilustracích pro Arbesův časopis Šotek. V roce 1889 vytvořil cyklus ilustrací národních písní Osiřelo dítě a následovaly další cykly. Jeho posledním dílem byl akvarel Svatý Václav, který namaloval na jaře roku 1913.

Byl uznáván už za svého života, i když spíše jen jako kreslíř a dekoratér, jeho olejomalba byla doceněna až později, ve 20. století. Na Národopisné výstavě v roce 1895 bylo vystaveno mnoho jeho sgrafit. V roce 1896 vydal spolek Mánes první samostatnou publikaci o jeho díle, Mikuláš Aleš (výbor prací Mikuláše Alše), a k šedesátým narozeninám byl jmenován pražským měšťanem a byl mu udělen titul inspektora kreslení na měšťanských školách a rádce v dílech uměleckých. Jeho zásluhy o české výtvarné umění byly oceněny členstvím v České akademii věd a umění, jejím řádným členem byl zvolen 28. listopadu 1908 (dopisujícím 1. prosince 1892, mimořádným 30. listopadu 1895).[3] Na druhé straně se mu v Praze dostávalo i nevděku a ponižování. Traduje se jeho výrok "Nebejt toho žida Brandejse, tak jsem snad zemřel hlady!" Alexandr Brandejs byl milovník umění a Alše často hostil za různé umělecké protislužby, včetně například návrhů na kostýmy.

Pro neshody s vedením Národního divadla v Praze ztratil na čas práci a pracoval pro různé časopisy, například pro slovenský Černokňažník, který vycházel v Martině.[4] V letech 1893 a 1897 cestoval po Slovensku; při druhé cestě navštívil i Bratislavu.[5]

Vnukem jeho bratrance, řezbáře Jana Tesky (autora kazetového stropu Teskova sálu na Orlíku), je československý lékař a významný mezinárodní vědec, publikačně afiliovaný v USA a Švédsku - profesor MUDr. Miroslav Mikulecký[6] DrSc. Z alšovské lásky k Slovensku, v rodině tradiční, věnoval celý svůj kariérní život od roku 1953 Univerzitě Komenského v Bratislavě.

Dalším Alšovým bratrancem byl Josef Šimon Aleš, vydavatel okultní literatury a propagátor lyžování a otec malíře Josefa Váchala.[7]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Rottův dům v Praze s výzdobou od M. Alše
  • cykly obrazů Smysly (1876), Živly (1881), Praha (1882), Život starých Slovanů (1891)
  • další obrazy:
    • olejomalba „Setkání Jiřího z Poděbrad s Matyášem Korvínem“ (1878)
    • akvarel „Svatý Václav“ (1913)
  • fresky a sgrafita na průčelí mnoha domů v Praze (např. Rottův dům, Wiehlův dům na Václavském náměstí a v Nuslích)
  • návrhy fresek a sgrafit na 15 fasádách domů v Plzni
    • fasády domů v Nerudově ul. č. 2, 4, 6, 8 a 10
    • cyklus Sběr léčivých bylin na domě s lékárnou na nám. Republiky č. 27
    • dům U Červeného srdce na nám. Republiky č. 36 z roku 1894
    • cyklus Řemesla na domě v Sedláčkově ul. č. 31
    • fasáda Cingrošova domu v Bezručově ul. č. 31
    • cyklus Sv. Jiří na Štechově vile v Dvořákově ul. č. 1
    • fasády domů v Tovární ul. č. 6 a 8
    • výzdoba domu v Purkyňově ul. č. 35 a domu na rohu Petákovy a Jegellonské ulice
    • fasády domů na Masarykově náměstí v Plzni
  • sgrafita na průčelích hotelu Otava v Písku
  • sgrafita na budovách spořitelny a školy na Velkém náměstí ve Strakonicích
  • výzdoba fasády domu č. 209 na třídě Národní svobody v Písku
  • výzdoba chrámu Narození Panny Marie na náměstí Svobody ve Vodňanech
  • společně s Františkem Ženíškem cyklus obrazů „Vlast“ pro Národní Divadlo (1877 - 1881, 14 lunet, 4 nástěnná a 3 nástropní pole ve foyeru.)
  • knižní ilustrace děl Františka Ladislava Čelakovského, Aloise Jiráska a Jakuba Arbese (české lidové písně, Špalíček pohádek, pověstí a přísloví, …)
  • kresby pro časopisy Květy, Zlatá Praha a Šotek
  • je mimo jiných autorem největšího obrazu na plátně Pobití Sasíků pod Hrubou Skálou
  • malba sv. Jiří, sv. Vojtěcha a sv. Václava v kostele v Mikulči, 1900

Životopisný film[editovat | editovat zdroj]

V roce 1951 byl režisérem Václavem Krškou natočen stejnojmenný životopisný film, jeho děj je však dost poplatný době svého vzniku (50. léta) a není historicky věrohodný. Hlavní roli zde hrál Karel Höger.

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://zpravy.idnes.cz/domaci.aspx?c=A080207_102842_domaci_adb
  2. Matriční záznam o narození a křtu
  3. ŠLECHTOVÁ, Alena; LEVORA, Josef. Členové České akademie věd a umění 1890–1952. 2. vyd. Praha : Academia, 2004. 443 s. ISBN 80-200-1066-1. S. 28.  
  4. Encyklopédia Slovenska I, A-D, vydav. VEDA, SAV, Bratislava 1977, str. 617. V článku jsou i 4 Alšovy obrázky: Poďme, chlapci, poďme zbíjať; Ja som bača velmi starý; Janošík, Janošík; Na Kysúci pána není.
  5. E. Svoboda, Mikoláš Aleš na Moravě a na Slovensku, 1929
  6. Praprasynovec Alšovy manželky Marie (Maríny), rozené Kailové, je exprezident České republiky Václav Klaus.
  7. http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=887

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 14–15.  
  • MÁDL, Karel Boromejský. M. Aleš : S podobiznou od M. Švabinského. Praha : Spolek výtvarných umělců Mánes, 1912. (Zlatoroh) Dostupné online.  
  • MUCHA, Jiří. Alfons Mucha: Mladá fronta, Praha, 1982, str. 51, 300, 372, 408
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 12–13.  
  • ŠTECH, Václav Vilém. V zamlženém zrcadle. Praha : Československý spisovatel, 1969. Díl první, vydáno v edici Vzpomínky.  
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století I. A–J. Praha ; Litomyšl : Paseka, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 24–25.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 1. sešit : A. Praha : Libri, 2004. 155 s. ISBN 80-7277-215-5. S. 57–58.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Předseda SVU Mánes
Předchůdce:
neexistoval
1887-1896
Mikoláš Aleš
Nástupce:
Stanislav Sucharda