Karel Höger
| Karel Höger | |
 |
|
| Narození | 17. června 1909 Brno,  Rakousko-Uhersko |
|---|---|
| Úmrtí | 4. května 1977 Praha,  Československo |
| manželka | Zdenka Procházková |
|---|
Karel Höger (17. června 1909, Brno-Královo Pole – 4. května 1977, Praha) byl významný český herec. Byl to velice jemný člověk s mimořádně citlivým hereckým projevem a kultivovanou výslovností. Jeho manželkou byla herečka Zdenka Procházková [1].
Obsah |
Život a dílo [editovat]
Pocházel ze skromných poměrů, narodil se jako třinácté dítě v rodině dělníka z královopolské cihelny v Brně. Spolu se svými četnými sourozenci hrál loutkové divadlo, v osmi letech se stal členem brněnského ochotnického spolku. V roce 1928 absolvoval studium na učitelském ústavu a odešel učit do Lomnice u Tišnova. Nicméně začal zde studia na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, kde studoval i jeho starší bratr Rudolf. Konzervatoř ukončil v roce 1932 a další rok studoval ještě estetiku na filosofické fakultě brněnské university. Po absolutoriu prezenční vojenské služby nemohl získat vhodné učitelské místo, namísto učitelování přijal v roce 1932 nabídku od brněnského Zemského divadla na stálé angažmá. Zde hrál až do roku 1940 a vytvořil asi 120 různých rolí. Současně v divadle vykonával funkci dramaturga a vedoucího představení pro děti.
V roce 1940 se odstěhoval do Prahy, neboť přijal nabídku na angažmá v pražském Národním divadle, kde pak působil až do roku 1977.
Po několika menších filmových rolích se poprvé objevil ve větší roli společně s Lídou Baarovou ve filmu Za tichých nocí.
Za druhé světové války byl zapojen do protinacistického odboje [2]. Finančně pomáhal několika rodinám, které měly někoho v koncentračním táboře, spolupracoval s podzemním hnutím na Moravě, podporoval nejmenovaného parašutistu, který se ukrýval na Moravě a po nějakou dobu byl kurýrem šifrovaných zpráv [3]. Po dobu války také uchovával majetek jisté židovské rodiny [4]. Po válce mu bylo vyčítáno, že 24. 6. 1942 spolu s dalšími herci a umělci přísahal v Národním divadle věrnost Říši a navíc byl při této události zachycen na fotografii, jak zdraví nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí [5]. Očištění se dočkal díky důkazům o své odbojové činnosti za války a po válce obdržel potvrzení o státní spolehlivosti a národní bezúhonnosti [4].
Za svůj život si zahrál mnoho vážných, tragických postav, několik významných mužů z české národní historie: Mikoláše Alše ve stejnojmenném filmu, Bedřicha Smetanu ve filmu Z mého života nebo postavu českého krále Václava IV. Lucemburského ze známé husitské trilogie), dále též fiktivní postavu Ing. Prokopa z filmu natočeného podle Čapkova románu Krakatit. V 60. letech se také etabloval jako úspěšný představitel soudobé filmové kriminalistiky coby kapitán – detektiv Sboru národní bezpečnosti po boku Josefa Beka. Jedna z jeho posledních filmových rolí byla role ve známém komediálním muzikálu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně, kde si zahrál další historickou postavu, arcibiskupa Arnošta z Pardubic.
V letech 1945 až 1949 vyučoval na pražské konzervatoři, v období 1950–52 a 1959–63 byl externím pedagogem na pražské DAMU, od roku 1951 i na FAMU. Zde získal v roce 1963 stálý úvazek a v roce 1966 byl jmenován profesorem. Na FAMU působil až do roku 1971, kurs herectví vedl i na brněnské JAMU [6] .
Disponoval jemným, měkkým a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, který byl jako stvořený pro rozhlasovou četbu či pro práci v pořadech pro děti. Účinkoval v rozhlasových hrách Pohádka máje (1938), První parta (1938), Stříbrný vítr (1939), Měla jsem tři syny (1947), Válka s mloky (1958), Srpnová neděle (1960), Hodina v rodném městě (1962), Případ Oppenheimer (1962), Tři směrem k tichu (1963, smazáno), Bylo to na váš účet (1964), Jistý den daleké minulosti (1965), Sedm svědků (1967), Ženich pro Marcelu (1969, smazáno, soukromá nahrávka nalezena u autora textu), Skvělé vyhlídky (1971), Pankrác Budecius, kantor (1973), Jitřenka naší slávy (1973), Šarlatové písmeno (1975), Tygr (1975), O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), Humelšnábl a boj se smrtí (1976, smazáno), Až delfín promluví (1976), Slabé odpolední slunce (1977, smazáno, zachováno v archivu herce Bohumila Švarce); načetl mnoho knih, mj.: Klapzubova jedenáctka (1953), Veselí občané sichemští (1957), Borovice (1960), Příhody lišky Bystroušky (1963 a 1969), Mistr Kampanus (1967), Osudy dobrého vojáka Švejka (1973), Za smíchem starého Brna (1976), Apokryfy (1955). Nezapomenutelným se stal, mimo jiné, například jeho televizní hlas, jenž propůjčil jičínskému ševci a hodnému loupežníkovi Rumcajsovi, jeho synovi Cipískovi a loupežnické mamce Mance.
Několik roli vytvořil i v Československé televizi a rozhlasu, např. v televizním seriálu Byl jednou jeden dům, kde hrál postavu malíře, nebo ve vynikající inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu, kde hrál společně s Danou Medřickou. Z dalších TV rolí: Malér (podle Dürrenmatta, 1965), Sám proti městu (1974), Půlpenny (1974). Měl hrát hlavní roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, ale uprostřed natáčení zemřel, takže bylo nutné roli dodatečně přeobsadit slovenským hercem Ladislavem Chudíkem a již natočené části musely být znovu přetočeny. Dva dny před smrtí odešel z angažmá v Národním divadle, neboť byl nespokojen s tím, jak se divadlo (konkrétně tehdejší ředitel Přemysl Kočí, který Högra osočoval z hereckého neumětelství) zachovalo při nuceném odchodu jeho herecké kolegyně Vlasty Fabiánové; nakolik tato událost ovlivnila jeho zdraví a uspíšila jeho odchod z tohoto světa, se však lze jen dohadovat.[7]
| „ | Jedním z mých dobrých kamarádů byl Karel Höger. Důvěrněji jsme se poznali při natáčení filmu Čtrnáctý u stolu, kde hrál Pavla Čtrnáctého a já hraběte Alexyho....Ke mně byl vždycky přátelský, srdečný, nikdy nedával najevo, že je lepší, nenadřazoval se ničím a nikdy. Takový byl třeba i tehdy, když hostoval v mladoboleslavském divadle, tam jsem ocenil jeho vysokou profesionalitu. Na zkoušky přicházel perfektně připraven. Říci, že znal do písmene text své role, je málo. Jevištní postava ho prolínala, spalovala a současně z něho tryskala naprosto samozřejmě, jako by se v ni proměnil. Byla radost sledovat ho při práci. | “ |
| — Raoul Schránil [8] | ||
Ocenění [editovat]
- 1952 Státní cena
- 1958 titul zasloužilý umělec
- 1964 čestný člen Státního divadla Brno
- 1964 titul národní umělec
Filmografie (výběr) [editovat]
Film [editovat]
- Turbina – 1941
- Za tichých nocí – 1941
- Týden v tichém domě – 1947
- Krakatit – 1948 (hlavní role: Ing. Prokop)
- Léto – 1948
- Mikoláš Aleš – 1951 (hlavní role: Mikoláš Aleš)
- Nástup – 1952
- Kavárna na hlavní třídě – 1953
- Jan Hus – 1954 (role: král Václav IV.)
- Jan Žižka – 1955 (role: král Václav IV.)
- Z mého života – 1955 (hlavní role: Bedřich Smetana)
- Honzíkova cesta – 1956
- Nezlob, Kristino! – 1956
- Škola otců – 1957
- Občan Brych – 1958
- 105 % alibi – 1959 (role: kapitán Tůma)
- Ošklivá slečna – 1959
- Srpnová neděle – 1960
- Baron Prášil (epizodní role: Cyrano z Bergeracu)
- Kde alibi nestačí – 1961 (role: kapitán Tůma)
- Kohout plaší smrt – 1961
- Lucie – 1963
- Spanilá jízda – 1963
- Alibi na vodě – 1965 (role: kapitán Tůma)
- Zlatá reneta – 1965
- Nahá pastýřka – 1966
- Dita Saxová – 1967
- Čtyři v kruhu – 1967
- Maratón – 1968 (role: generál Rybalko)
- 30 panen a Pythagoras – 1970
- Svatba bez prstýnku – 1972
- Noc na Karlštejně – 1973 (role: arcibiskup Arnošt z Pardubic)
- Sedmého dne večer – 1974 (role: major Tichý)
- Hřiště – 1975
Televize [editovat]
Odkazy [editovat]
Reference [editovat]
- ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 149
- ↑ Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 156, ISBN 80-86182-51-7.
- ↑ Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 156 - 157, ISBN 80-86182-51-7.
- ↑ a b Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 157, ISBN 80-86182-51-7.
- ↑ Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 124, ISBN 80-86182-51-7.
- ↑ Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 150
- ↑ Hrdinové mlčí i celý život – Lidovky.cz, 13. 3. 2008
- ↑ Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 170, ISBN 80-85837-35-8
Literatura [editovat]
- Svatopluk Beneš: Být hercem, Melantrich, Praha, 1992, str. 26, 30, ISBN 80-7023-118-1
- Karel Höger: Z hercova zápisníku, Melantrich, Praha, 1979
- Eva Högerová, Ljuba Klosová, Vladimír Justl: Faustovské srdce Karla Högera, Mladá fronta, Praha, 1994, ISBN 80-204-0493-7
- Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 111–2, 122–3, 132, 170–1, ISBN 80-85837-35-8
- Marie Valtrová – Ota Ornest: Hraje váš tatínek ještě na housle?, Primus, Praha, 1993, str. 73, 189, 268, 326, ISBN 80-85625-19-9
Externí odkazy [editovat]
- Nevyjasněná úmrtí (6/8) – herec Karel Höger – dokument ČT (2000), možnost on-line přehrání
- Karel Höger v archivu Národního divadla (s bohatou fotodokumentací)
- Karel Höger v Česko-Slovenské filmové databázi
- Karel Höger na Kinoboxu.cz}
- Karel Höger ve Filmové databázi
- Kultivovaný herec bez patetických gest
- Supraphon
- (anglicky) Karel Höger v Internet Movie Database
