Karel Höger

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Karel Höger
Narození 17. června 1909
Brno, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 4. května 1977 (67 let)
Praha, ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Příbuzenstvo
manželka Zdenka Procházková

Karel Höger (17. června 1909, Brno-Královo Pole4. května 1977, Praha) byl významný český herec. Byl to velice jemný člověk s mimořádně citlivým hereckým projevem a  kultivovanou výslovností. Jeho manželkou byla herečka Zdenka Procházková [1].

Život a dílo[editovat | editovat zdroj]

Pocházel ze skromných poměrů, narodil se jako třinácté dítě v rodině dělníka z královopolské cihelny v Brně. Spolu se svými četnými sourozenci hrál loutkové divadlo, v osmi letech se stal členem brněnského ochotnického spolku. V roce 1928 absolvoval studium na učitelském ústavu a odešel učit do Lomnice u Tišnova. Nicméně začal zde studia na dramatickém oddělení brněnské konzervatoře, kde studoval i jeho starší bratr Rudolf. Konzervatoř ukončil v roce 1932 a další rok studoval ještě estetiku na filosofické fakultě brněnské university. Po absolutoriu prezenční vojenské služby nemohl získat vhodné učitelské místo, namísto učitelování přijal v roce 1932 nabídku od brněnského Zemského divadla na stálé angažmá. Zde hrál až do roku 1940 a vytvořil asi 120 různých rolí. Současně v divadle vykonával funkci dramaturga a vedoucího představení pro děti.

V roce 1940 se odstěhoval do Prahy, neboť přijal nabídku na angažmá v pražském Národním divadle, kde pak působil až do roku 1977.

Po několika menších filmových rolích se poprvé objevil ve větší roli společně s Lídou Baarovou ve filmu Za tichých nocí.

Za druhé světové války byl zapojen do protinacistického odboje [2]. Finančně pomáhal několika rodinám, které měly někoho v koncentračním táboře, spolupracoval s podzemním hnutím na Moravě, podporoval nejmenovaného parašutistu, který se ukrýval na Moravě a po nějakou dobu byl kurýrem šifrovaných zpráv [3]. Po dobu války také uchovával majetek jisté židovské rodiny [4]. Po válce mu bylo vyčítáno, že 24. 6. 1942 spolu s dalšími herci a umělci přísahal v Národním divadle věrnost Říši a navíc byl při této události zachycen na fotografii, jak zdraví nacistickým pozdravem se vztyčenou pravicí [5]. Očištění se dočkal díky důkazům o své odbojové činnosti za války a po válce obdržel potvrzení o státní spolehlivosti a národní bezúhonnosti [4].

Za svůj život si zahrál mnoho vážných, tragických postav, několik významných mužů z české národní historie: Mikoláše Alše ve stejnojmenném filmu, Bedřicha Smetanu ve filmu Z mého života nebo postavu českého krále Václava IV. Lucemburského ze známé husitské trilogie), dále též fiktivní postavu Ing. Prokopa z filmu natočeného podle Čapkova románu Krakatit. V 50. letech se také etabloval jako úspěšný představitel soudobé filmové kriminalistiky coby kapitán – detektiv Sboru národní bezpečnosti po boku Josefa Beka. Jedna z jeho posledních filmových rolí byla role ve známém komediálním muzikálu Zdeňka Podskalského Noc na Karlštejně, kde si zahrál další historickou postavu, arcibiskupa Arnošta z Pardubic.

V letech 19451949 vyučoval na pražské konzervatoři, v období 1950–52 a 1959–63 byl externím pedagogem na pražské DAMU, od roku 1951 i na FAMU. Zde získal v roce 1963 stálý úvazek a v roce 1966 byl jmenován profesorem. Na FAMU působil až do roku 1971, kurs herectví vedl i na brněnské JAMU [6] .

Disponoval jemným, měkkým a konejšivě melodickým hlasem s lehkým moravským témbrem, který byl jako stvořený pro rozhlasovou četbu či pro práci v pořadech pro děti. Účinkoval v rozhlasových hrách Pohádka máje (1938), První parta (1938), Stříbrný vítr (1939), Měla jsem tři syny (1947), Válka s mloky (1958), Srpnová neděle (1960), Hodina v rodném městě (1962), Případ Oppenheimer (1962), Tři směrem k tichu (1963, smazáno), Bylo to na váš účet (1964), Jistý den daleké minulosti (1965), Sedm svědků (1967), Ženich pro Marcelu (1969, smazáno, soukromá nahrávka nalezena u autora textu), Skvělé vyhlídky (1971), Pankrác Budecius, kantor (1973), Jitřenka naší slávy (1973), Šarlatové písmeno (1975), Tygr (1975), O kočičce a mistru instalatérském, který se nezalekl (1975), Humelšnábl a boj se smrtí (1976, smazáno), Až delfín promluví (1976), Slabé odpolední slunce (1977, smazáno, zachováno v archivu herce Bohumila Švarce); načetl mnoho knih, mj.: Klapzubova jedenáctka (1953), Veselí občané sichemští (1957), Borovice (1960), Příhody lišky Bystroušky (1963 a 1969), Mistr Kampanus (1967), Osudy dobrého vojáka Švejka (1973), Za smíchem starého Brna (1976), Apokryfy (1955). Nezapomenutelným se stal, mimo jiné, například jeho televizní hlas, jenž propůjčil jičínskému ševci a hodnému loupežníkovi Rumcajsovi, jeho synovi Cipískovi a loupežnické mamce Mance.

Několik roli vytvořil i v Československé televizi a rozhlasu, např. v televizním seriálu Byl jednou jeden dům, kde hrál postavu malíře, nebo ve vynikající inscenaci Romeo a Julie na konci listopadu, kde hrál společně s Danou Medřickou. Z dalších TV rolí: Malér (podle Dürrenmatta, 1965), Sám proti městu (1974), Půlpenny (1974). Měl hrát hlavní roli primáře Sovy v seriálu Nemocnice na kraji města, ale uprostřed natáčení zemřel, takže bylo nutné roli dodatečně přeobsadit slovenským hercem Ladislavem Chudíkem a již natočené části musely být znovu přetočeny. Dva dny před smrtí odešel z angažmá v Národním divadle, neboť byl nespokojen s tím, jak se divadlo (konkrétně tehdejší ředitel  Přemysl Kočí, který Högra osočoval z hereckého neumětelství) zachovalo při nuceném odchodu jeho herecké kolegyně Vlasty Fabiánové; nakolik tato událost ovlivnila jeho zdraví a uspíšila jeho odchod z tohoto světa, se však lze jen dohadovat.[7]

Jedním z mých dobrých kamarádů byl Karel Höger. Důvěrněji jsme se poznali při natáčení filmu Čtrnáctý u stolu, kde hrál Pavla Čtrnáctého a já hraběte Alexyho....Ke mně byl vždycky přátelský, srdečný, nikdy nedával najevo, že je lepší, nenadřazoval se ničím a nikdy. Takový byl třeba i tehdy, když hostoval v mladoboleslavském divadle, tam jsem ocenil jeho vysokou profesionalitu. Na zkoušky přicházel perfektně připraven. Říci, že znal do písmene text své role, je málo. Jevištní postava ho prolínala, spalovala a současně z něho tryskala naprosto samozřejmě, jako by se v ni proměnil. Byla radost sledovat ho při práci.
— Raoul Schránil [8]

Ocenění[editovat | editovat zdroj]

Filmografie (výběr)[editovat | editovat zdroj]

Film[editovat | editovat zdroj]

Televize[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 149
  2. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 156, ISBN 80-86182-51-7.
  3. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 156 - 157, ISBN 80-86182-51-7.
  4. a b Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 157, ISBN 80-86182-51-7.
  5. Stanislav Motl: Mraky nad Barrandovem, Rybka Publishers, Praha, 2006, str. 124, ISBN 80-86182-51-7.
  6. Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Academia, Praha, 1988, str. 150
  7. Hrdinové mlčí i celý život – Lidovky.cz, 13. 3. 2008
  8. Ladislav Tunys: Hodně si pamatuju...Perličky v duši Raoula Schránila, Ametyst, Praha, 1998, str. 170, ISBN 80-85837-35-8

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]