Jan Jiskra z Brandýsa

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Jiskra z Brandýsa

Jan Jiskra z Brandýsa (slov. Ján Jiskra z Brandýsa, německy Johann Giskra von Brandeis, maď. Giskra János; asi 1400, pravděpodobně Brandýs nad Orlicí - asi 1469) byl zprvu český a později uherský válečník a diplomat, dlouhodobě působící na Slovensku.

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z moravské větve pánů z Brandýsa. Patrně byl synem Alšíka z Brandýsa.

V mládí se učil bojovému umění jednak v Itálii (dle některých pramenů se účastnil několika námořních bitev na straně Benátčanů), jednak v českých zemích, kde si osvojil husitskou taktiku. Po bitvě u Lipan spolu s dalšími žoldnéři z řad husitů vstoupil do služeb Zikmunda Lucemburského a válčil s Turky (ponejvíce v okolí Bělehradu).

Na Slovensku[editovat | editovat zdroj]

Po smrti Zikmunda Lucemburského (1437) nastoupil na uherský trůn Albrecht Habsburský, který však již v říjnu roku 1439 zemřel. Jeho manželka Alžběta Lucemburská pak v únoru 1440 porodila jeho syna Ladislava, zvaného Pohrobek. V českých zemích se stal králem bez potíží (vládl za něj správce země Jiří z Poděbrad). Složitější situace vznikla v Uhersku, kde po korunovaci Ladislava Pohrobka, kterou v květnu nechala provést královna Alžběta, si uherská šlechta zvolila za vládce polského krále Vladislava III., později zvaný Varnenčík (v Uhersku vládl jako Vladislav I.). Alžběta s malým Ladislavem musela uprchnout z Uherska, ochranou zájmů neplnoletého krále pověřila Jana Jiskru z Brandýsa.

S asi pětitisícovým žoldnéřským vojskem, většinou tvořeným bývalými husity, rychle obsadil středoslovenská hornická města, Spiš a část východního Slovenska, a tak přeťal spojení mezi Polskem a Uherskem. V Kremnici nechal razit jménem Ladislava Pohrobka kvalitní dukáty, čímž si zabezpečil finanční prostředky pro udržování nastalé situace.

Uherský král (či protikrál) Vladislav I. neměl žádnou možnost, jak Jana Jiskru z jeho panství vyhnat, neboť většina jeho sil byla vázána bojem s Turky. Z tohoto důvodu s ním uzavřel příměří, které bylo několikrát prodlouženo. Po smrti krále Vladislava I. (1444) resp. po jeho zmizení - byl pohřešován od bitvy u Varny, v níž jeho vojska utrpěla drtivou porážku (jeho hlavu údajně sultán naložil do medu a roky po bitvě se jí chlubil návštěvám),se stal Jiskra jedním ze sedmi kapitánů spravujících Uhersko. V podstatě vládl Horním Uhrám (tedy přibližně dnešnímu Slovensku), přičemž za jeho hlavní sídla lze považovat zvolenský hrad a Košice. Po zvolení Jánose Hunyadyho místodržitelem Uherska (1446) došlo mezi oběma muži k sérii vojenských střetnutí, přerušované krátkými příměřími.

Roku 1449 dvě míle severně od Košic porazil uherské vojsko. Proto byl v lednu 1450 svolán do Budína sněm, na kterém uzavřely obě strany 31. března 1450 mír. Tato dohoda však dlouho nevydržela a 7. září 1451 uštědřil Hunyadymu drtivou porážku v bitvě u Lučence, po níž byl uzavřen nový mír.

V roce 1453 Ladislav Pohrobek na popud svých rádců zbavil Jana Jiskru jeho dosavadního postavení. Jan Jiskra opustil Uhersko a většina jeho vojsk se přidala k bratříkům, jejichž velitel Petr Aksamit byl Jiskrovým spojencem v dřívějších bojích za obhajobu královských práv Ladislava.

V roce 1454 byl povolán Ladislavem Pohrobkem nazpět do Uherska, aby potlačil hnutí bratříků, což se mu částečně podařilo. Po nástupu Matyáše Korvína na uherský trůn (1458) odešel do Polska, kde pomáhal uzavřít mír mezi polským králem Kazimírem Jagellonským a Řádem německých rytířů a nabízel Kazimírovi pomoc v boji o uherský trůn, kterou však panovník nepřijal.

Začal tedy usilovat o smír s Matyášem Korvínem (1460), aby před ním ochránil své slovenské državy. V dubnu 1462, po uzavření dohody mezi Korvínem a císařem Fridrichem III., přijal Korvín Jiskru do svých služeb, povýšil jej na uherského barona a daroval mu hrad Solymos s majetky v Aradské stolici a hrad Lippa v Temešvárské stolici. Poté se účastnil bojů s Turky a jejich spojencem, valašským vojvodou Štefanem Velikým. V lednu 1467 vedl ve jménu Matyáše Korvína jednání o míru s tureckým sultánem Mehmedem II.

Na Slovensku strávil s přestávkami 22 let. Jako úspěšný vojevůdce měl porozumění i pro potřeby svých vojáků. Po odchodu do Uher nezůstal husitou, jak se někdy mylně uvádí, stal se naopak katolíkem a udržoval přátelské vztahy s protihusitsky orientovanými českými šlechtici vedenými Oldřichem z Rožmberka. Aeneas Silvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., jej zařadil do svých životopisů proslulých mužů oné doby (De viris illustribus).

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Datum, místo i příčina jeho smrti jsou zatím neznámé. Naposled byl jako živý vzpomínán v majetkové listině z 22. října 1468. Královská listina z 6. února 1471 již o něm mluví jako o zemřelém.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 178–179.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]