Mihai Eminescu

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Mihai Eminescu
básník Mihai Eminescu v 19 letech
básník Mihai Eminescu v 19 letech
Rodné jméno Mihail Eminovici
Narození 15. leden 1850
Botoșani
Úmrtí 15. červen 1889 (39 let)
Bukurešť
Občanství Rumunsko
Povolání prozaik, novinář, knihovník a básník

Mihai Eminescu, v křestním listě Mihail Eminovici (15. leden 1850, Botoșani, Moldávie, dnes Rumunsko15. červen 1889, Bukurešť) byl rumunský básník, nejvýznamnější představitel tamějšího romantismu.

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Eminescu se narodil ve městě Botoșani na severu historické Moldávie jako sedmé dítě bukovinského statkáře Gheorghe Eminoviciho a jeho ženy Ralucy Jurașcu, která pocházela z urozené moldavské rodiny. Dětství strávil v Botoșani a nedaleké Ipotești, kde měli jeho rodiče dům. V letech 1858 - 1866 navštěvoval německou školu a poté dvouleté gymnázium v Černovicích. V té době ho velice ovlivnil jeho učitel Aron Pumnul (1818-1866), rumunský jazykovědec, který pro své revoluční názory musel odejít ze Sedmihradska.

Spisovatelská dráha[editovat | editovat zdroj]

Jako spisovatel se Eminescu poprvé projevil r. 1866. V lednu toho roku zemřel Aron Pumnul a skupina jeho studentů zveřejnila pamflet nazvaný Lăcrămioarele învățăceilor gimnaziaști (Slzy gymnazistů). Jeho součástí byla i báseň La mormântul lui Aron Pumnul (U hrobu Arona Pumnula) podepsaná M. Eminovici. 25. února vyšla v pešťském literárním časopise Familia (Rodina) jeho báseň De-aș avea (Kdybych měl). Iosif Vulcan, vydavatel časopisu, mu tenkrát změnil slovanskou koncovku příjmení -ici na rumunštěji znějící Eminescu. Od té doby pravidelně publikoval básně, občas i překlady z němčiny.

Roku 1867 se stal členem divadelní společnosti Iorgua Caragialeho, o rok později přešel k Mihailovi Pascalymu. Brzy se usadil v Bukurešti, kde pracoval pro rumunské Národní divadlo. I nadále psal básně a překládal dílo německého divadelního kritika a teoretika Heinricha Theodora Rötschera. Také začal psát svou knihu Geniu pustiu (Promrhaný génius), kterou nikdy nedokončil (vyšla roku 1904 až po Eminescuově smrti).

Titu Maiorescu

V dubnu 1869 spoluzakládal literární kroužek Orientul (Orient), který se m.j. zajímal o rumunský folklór, pohádky, básně a literární historii. Na konci června byl však spolek rozehnán. Eminescu odešel od Pascalyho a vrátil se do Černovic a Iași, aby znovu navázal kontakty s rodinou. Otec mu slíbil finanční podporu na studiích ve Vídni. V letech 1869 - 1872 navštěvoval filozofickou a právnickou fakultu jako posluchač (neměl maturitu, a proto nemohl studovat). I nadále pokračoval v literárních aktivitách, přátelil se s novinářem a spisovatelem Ioanem Slavicim. Četl hodně historických a filozofických textů, z nichž ho obzvlášť ovlivnilo dílo Arthura Schopenhauera.

Roku 1870 vydal literární spolek Junimea (Mládí) sídlící v Iași jeho báseň Venere și Madona (Venuše a Madona), kterou si získal uznání členů spolku, především úspěšného politika Titu Maiorescua. Ten se stal jeho patronem, držel na Eminescuem ochrannou ruku a celý život ho podporoval. Báseň Venere și Madonă zaujala i dalšího člena spolku Iacoba Negruzziho, který se vydal do Vídně, aby se s Eminescuem setkal osobně. Negruzzi později popsal, jak ho v kavárně okamžitě poznal podle jeho „romantického“ vzhledu: dlouhých vlasů a nepřítomného zamyšleného pohledu.

V roce 1870 Eminescu napsal pod pseudonymem "Varro" tři články o situaci Rumunů a dalších menšin v rakousko-uherské monarchii. Poté psal pro pešťský časopis Albina (Včela). V letech 1872 - 1874 byl díky stipendiu spolku Junimea na studiích v Berlíně. Maiorescu mu z Botoșani poslal doklad o maturitě, a proto mohl studovat filozofii, historii, ekonomii a právo. V této době byl velice ovlivněn německou literaturou, především lyrikou. Intenzivně se zabýval Schopenhauerem a Kantem, překládal díla Friedricha Schillera či Kantovu Kritiku čistého rozumu. I nadále byl v kontaktu se spolkem Junimea, především s Titu Maiorescuem. Ten ho jako rektor univerzity v Iași chtěl zaměstnat, ale Eminescu se z Berlína vrátil bez jediné složené zkoušky a z údajných rodinných důvodů nechtěl studium dokončit. Proto mu Maiorescu sehnal místo ředitele knihovny v Iași.

Veronica Micle

V březnu 1872 se Eminescu ve Vídni seznámil s básnířkou Veronicou Micle. Nejprve navštěvoval její literární salón. Jejich přátelství někdy po roce 1875 přerostlo v lásku; Veronica však byla vdaná za profesora univerzity v Iași Ștefana Micleho, který byl o třicet let starší než ona, a měla s ním dvě dcery.

Eminescu v 27 letech

Eminescuovým celoživotním přítelem se stal Ion Creangă, vesnický učitel a sběratel pohádek, kterého Eminescu podporoval v psaní a přivedl do spolku Junimea. Pracoval jako školní inspektor pro Iași a blízké město Vaslui. Poté, co byl této funkce zbaven, se stal redaktorem místních novin Curierul de Iași (Iașský kurýr). V něm m.j. zveřejnil své básně Melancolie (Melancholie), Lacul (Jezero) a Dorința (Přání).

V Bukurešti se Eminescu spřátelil s Marií von Bardeleben, německou spisovatelkou, která později psala pod pseudonymem Mite Kremnitz. I nadále však jeho láskou zůstávala Veronica Micle.

Roku 1877 se Eminescu odstěhoval do Bukurešti a zanechal Veronicu v Iași, na což reagovala básněmi plnými smutku. Roku 1879 jí zemřel manžel a ona se vydala za Eminescuem do Bukurešti. Básník ji veřejně označil za svou snoubenku, ale k svatbě se nikdy neodhodlal. Jejich vztah zdaleka nebyl idylický, Veronice se v květnu 1880 narodilo mrtvé dítě a Eminescuovy milostné sonety z té doby jsou pesimistické, prodchnuté beznadějí a zklamáním.

V té době vedl noviny Timpul (Čas), oficiální list Konzervativní strany. Psal téměř všechny články, což ho velice vyčerpávalo. Jeho články byly často politicky zaměřené a prezentoval v nich své nacionalistické a xenofobní názory. Vyjadřoval se m.j. proti Berlínské smlouvě, podle níž mělo Rumunsko vydat Rusku jih Besarábie za severní Dobrudžu.

Nadále pak pokračoval ve tvorbě básní. V nich se často negativně vyjadřoval o ženách, což bylo ovlivněno jeho vzorem Schopenhauerem a také možná vlastními zkušenostmi. Stejně jako mnozí další romantičtí básníci Eminescu trpěl vnitřní roervaností, nikdy nebyl spokojený se svými básněmi a neustále je přepracovával, škrtal a přidával strofy. Proto většina jeho básní existuje v několika verzích.

Nemoc a smrt[editovat | editovat zdroj]

Eminescuův poslední portrét z r. 1887

Od roku 1883 se u něj projevovala duševní choroba, která ovlivňovala i jeho tvůrčí činnost. Na čas byl internován na klinice. Titu Maiorescu se postaral o první knižní vydání jeho básní na přelomu let 1883 a 1884, k němuž napsal předmluvu. Aby neranil Eminescuovu hrdost, přesvědčil ho, že jeho hospitalizace byla uhrazena z výnosů básnické sbírky. Roku 1884 Eminescuovi zemřel otec a jeden z jeho bratrů spáchal sebevraždu. V rámci rekonvalescence se Eminescu vydal na cestu do severní Itálie v doprovodu jistého Chibiciho, po návratu krátce pracoval jako pomocný knihovník v knihovně v Iași, kde kdysi působil jako ředitel. Poté musel být znovu hospitalizován. Sbírka jeho básní byla vydána podruhé. V následujících letech se jeho práce v knihovně střídala s pobyty v nemocnici.

Hrob Mihaie Eminescua

Roku 1888 obdržel Eminescu státní podporu, aby mohl nerušeně dokončit své rukopisy. Zveřejňoval nové básně, přepracovával staré. Toho roku ho Veronica naposledy vzala k sobě do Bukurešti, ale už v únoru 1889 musel být znovu hospitalizován v nemocnici Mărcuța.

Eminescu zemřel v bukurešťském sanatoriu doktora Șuțua v noci na 15. červen 1889. Pitva nebyla řádně porovedena a dodnes nebylo spolehlivě objasněno, jestli příčinou smrti byla dědičná duševní choroba (maniodepresivní psychóza) nebo následky syfilidy, jak stanovili lékaři. Eminescu je pohřben na nejslavnějším rumunském hřbitově Bellu v Bukurešti.

Veronica Micle po jeho smrti odešla do kláštera Văratec, kde sepsala knihu Dragoste și Poezie (Láska a poezie), sbírku svých básní a básní, které jí Eminescu věnoval, a opatřila je komentářem. Necelé dva měsíce po jeho smrti spáchala sebevraždu - otrávila se arsenikem. Její dům v Târgu Neamț dnes slouží jako muzeum.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Historik Nicolae Iorga ho pokládá za otce moderního rumunského jazyka. Je považován za největšího rumunského básníka.

Vydání Básní (1883)

Jeho básně byly ovlivněny Arthurem Schopenhauerem, jeho pesimismem a nenávistí k ženám. Eminescuovy básně zahrnují řadu témat, od přírody a lásky přes nostalgiské vzpomínky na dětství až po nenávist a společenskou kritiku. Byly přeloženy do více než 60 jazyků. Jeho dílo silně ovlivnilo rumunskou kulturu a dodnes je jeho dílo obsáhle probíráno na školách.

  • Jeho nejznámější básně:
    • Doină, 1884 - nazváno podle typu staré rumunské lidové písně; Eminescu zde vyjadřuje své krajně pravicové, konzervativní názory, xenofobii a antisemitismus
    • Lacul (Jezero), 1876
    • Luceafărul (Večerní hvězda), 1884 - vychází z rumunské lidové pohádky, na kterou Eminescu narazil v Berlíně
    • Floare albastră (Modrý květ), 1884
    • Dorința (Touha), 1884
    • Sara pe deal (Večer na kopci), 1885
    • O, rămii (O, zůstaň), 1884
    • Epigonii (Epigony), 1884
    • Scrisori (Dopisy), 1881
    • Și dacă (A kdyby), 1883
    • Odă (în metru antic) (Óda v antickém metru), 1883
    • Mai am un singur dor (Mám jedno přání), 1883

Poemy:

  • Císař a proletář (Împărat și proletar) - napsáno pod vlivem Pařížské komuny (1870-1871)
  • Memento mori
  • Světlonoš (Hyperion) - inspirováno rumunskou pohádkou Dívka ze zlaté zahrady

Lyrickoepické básně:

  • Dopisy, 1881 - kritizuje chování rumunské společnosti po zhroucení ideálů revoluce v roce 1848
  • Odešla láska (S-a dus amorul...), 1883
  • Pohádka o lese (Povestea codrului), 1878
  • Princ z lípy - inspirace folklórem

Próza:

  • Ubohý Dionýs (Sărmanul Dionis), 1872-1873 - první fantastická novela v rumunské literatuře
  • Cezara
  • Geniu pustiu (Promrhaný génius)

Česky:

Eminescu na staré bankovce 1000 lei

Odkaz[editovat | editovat zdroj]

Mihai Eminescu je dnes pokládán za rumunského národního básníka a hrdinu. Je vyobrazen na nejvyšší bankovce 500 leu, v zemi se nachází mnoho jeho soch, je po něm pojmenována řada škol a institucí. Výročí jeho narození a úmrtí vždy provází velkolepé oslavy.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Mihail Eminescu na německé Wikipedii a Mihai Eminescu na anglické Wikipedii.