Friedrich Schiller

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Friedrich Schiller (1794)
Goethe a Schiller (Výmar)

Johann Christoph Friedrich von Schiller (10. listopadu 1759, Marbach am Neckar9. května 1805, Výmar) byl německý spisovatel, básník a dramatik.

Život[editovat | editovat zdroj]

Schiller se narodil 10. 11. 1759 v Marbachu am Neckar ve Württembersku. Schillerův otec se jmenoval Johann Kaspar a byl lékařem a oficírem ve službě vévody Karla Evžena, místního vévody, který patřil k nejhorším tyranům své doby. Roku 1772 Schiller složil zemské zkoušky a tím si otevřel cestu ke studiu. Ačkoliv chtěl studovat teologii, musel na rozkaz vévody nastoupit do Karlsschule, kde prožil celé své mládí – žil zde od třinácti do jednadvaceti let. Za celou tu dobu neměl jedinou dovolenou, své sourozence neviděl ani jednou a své rodiče jen krátce při návštěvách na akademii, u kterých ale byli přítomni i dozorčí. Vojenský pořádek akademie prostě zastupoval rodinu. Není divu, že Schiller toužil po svobodě - to se ukázalo hned v jeho prvním dramatu Loupežníci, díky kterému se stal slavným. Po uveřejnění hry jej ale stihl zákaz publikování a Schiller utekl do Mannheimu, kde pracoval jako novinář a psal. V letech 1784/5 měl Schiller finanční nouzi a také onemocněl. S velkými nadějemi roku 1787 navštívil Výmar, kde sice poznal Goetha, ale nesblížili se. O několik let později se Schiller stal profesorem pro světové dějiny na univerzitě v Jeně. V této době také onemocněl tuberkulózou.

Schiller se zasnoubil s Charlotte von Lengenfeld, kterou si také roku 1790 vzal. Roku 1794 se Goethe a Schiller potkali v Jeně a hovořili spolu po přednášce, během rozhovoru se vytvořilo přátelství, které pro oba znamenalo velké duševní obohacení. Společně s Herderem a Wielandem tvořili čtveřici tzv. výmarské klasiky. Rok 1797 je nazýván rokem balad – Schiller i Goethe vytvořili mnoho balad každý sám i dohromady. Roku 1799 Schiller přesídlil do Výmaru, roku 1802 byl povýšen do šlechtického stavu. Friedrich von Schiller zemřel 9. května 1805.

Denní program v Karlsschule[editovat | editovat zdroj]

Den začínal stejně jako v kasárnech – v pět hodin v létě, v šest v zimě byl budíček, poté rychlé vstávání, mytí, oblékání a holení. Už hodinu po budíčku následovala ranní modlitba a snídaně, která se většinou skládala z bílé polévky. Od sedmi hodin, v zimě od osmi, probíhalo do jedenácti vyučování. Poté následovala hodina k údržbě uniforem, které měly být v bezchybném pořádku. Následoval raport, kterého se často ujímal sám vévoda, ve vojenském seskupení - tak žáci napochodovali do jídelny. Oběd (každý žák dostal denně půl libry masa) si musel každý vzít tiše. K pití bylo jednoduché a pravděpodobně kyselé víno. Po jídle následovala procházka, za špatného počasí cvičení uvnitř. Poté probíhalo až do půl sedmé vyučování, po němž měli žáci hodinu volno. Večeře bývala celkem bohatá, k pití byla ale jen voda. V devět hodin už všichni museli být v posteli.

Schiller básníkem svobody[editovat | editovat zdroj]

Schillerův vývoj byl poměry na vojenské škole velmi ovlivněn, vzpíral se vojenskému drilu a jeho školní výsledky byly čím dál horší. Teprve poté, co se začal soustředit na medicínu (1776/7), nabyl Schiller sebevědomí a začal na sobě usilovně pracovat. Nadšeně poslouchal přednášky profesora Abela, který vyučoval filozofii. Abel pobízel své žáky, aby sami mysleli, a pokoušel se z nich vychovat osvícenské a „dobré“ lidi. Popisoval jim ideu génia, který poslouchá jen své city a veškerá pravidla se mu protiví. Šestnáctiletý Schiller, který už léta psal básně a cítil, že býti básníkem je jeho životní povolání, cítil, že to Abelova slova jen potvrzují. Zapálený básník na škole také založil tajný spolek poezie.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Jedním z významných Schillerových děl je Óda na radost (Ode an die Freude), zhudebněná mimo jiné Ludwigem van Beethovenem.

Období Sturm und Drang[editovat | editovat zdroj]

Loupežníci (Die Räuber) (1781)[editovat | editovat zdroj]

K sepsání Loupežníků Schillera podnítila povídka básníka Schubarta. První scény vznikly roku 1777. Schiller pracoval jako posedlý. Psal dokonce i v noci, kdy riskoval, že jej při takové zakázané činnosti objeví. Jednoho květnového dne roku 1778 se Schiller s několika kamarády oddělil od skupiny a nadšeně jim předčítal. Nadšení posluchačů bylo čím dál větší. Měli pocit, že zažili hodinu, kdy se narodil významný dramatik. A měli pravdu.

Mladý hrdina Karel Moor studuje v Lipsku. Je prvorozený syn starého hraběte z Mooru. Karl odpovídá ideální postavě doby génia, jeho mladší bratr Franz jej ale nenávidí, chce se totiž stát zámeckým pánem a získat Karlovu snoubenku Amálii. Karel se rozhodne, že v domě už nechce bydlet. Jeho otec ho ale vydědí, když dostane Franzem zfalšovaný dopis. Karel založí loupežnickou bandu a stane se jejím vůdcem. Se svými druhy se pak vrátí do vlasti, protože se chce usmířit s otcem. Otce však nalézá uvězněného ve věži. Když se otec dozví, že se Karel stal loupežníkem, umírá na infarkt. Franz dostane před loupežníky strach a oběsí se. Loupežníci nakonec celý zámek podpálí. Amalia Karla stále miluje, řekne mu ale, že jej nemůže následovat, protože je loupežník. Amalia chce, aby ji Karel zabil. A Karel ji poslechne. Nyní se Karel chce vydat řádnému soudu. Potká chudého muže a řekne mu, aby ho odvedl na policii. Muž splní jeho přání a dostane odměnu. Karel je popraven.

Fiesco a jeho janovské spiknutí (Die Verschwörung des Fiesco zu Genua) (1783)[editovat | editovat zdroj]

Hlavní postavou je janovský dóže Andrea Dória, proti němuž se spikne skupina republikánů. Středověké náměty jsou obrazem dobových konfliktů. Hrabě Fiesco se v první části sám uchopí moci, stane se tyranem, v druhé se smíří, ve třetí na jeho místo nastupuje jiný, jde o cyklus.

Úklady a láska (Kabale und Liebe) (1784)[editovat | editovat zdroj]

V této tragédii ztroskotá láska měšťanské dívky a šlechtice na intrikách tyranského a nemoralistického knížecího dvora.

Don Carlos (1783–1787)[editovat | editovat zdroj]

Zpracovává látku z doby nizozemského boje za nezávislost, vyjadřuje touhu po přátelství a míru.

Období klasicismu[editovat | editovat zdroj]

Studie o naivním a sentimentálním básnictví (Über naive und sentimentalische Dichtung) (1795)[editovat | editovat zdroj]

Schiller rozlišil dvojí rovinu básnictví a dramatu: naivní a sentimentální

Trilogie o Valdštejnovi (Wallenstein-Trilogie) (1799)[editovat | editovat zdroj]

Trilogie začíná v táboře vojska Albrechta z Valdštejna (v německé literatuře a dějepise je nazýván Wallenstein), kde se vůbec nic neděje – dokumentární záběr – vojáci pijí, hrají, vypravují, tlustý kapucín vyhlašuje kázání, vojáci ho vyženou – v běžném dramatu např. u Shakespeara se to děje v pozadí – tady je to ústřední téma, které má připravovat další části – z prostředí vyrůstají motivy, které Schiller zobrazil ve druhé části – z Vídně přichází císařský rozkaz. Valdštejn má moc nad armádou, odmítá rozkazy, hrozí demisí, rozhoduje se, zda zachová věrnost císaři, nebo ne. Už v prostředí tábora začínají vystupovat jednotlivé dramatické postavy.

Valdštejn je postava, která se nedokáže rozhodnout. Řeší zásadní mravní otázku - má zradit, nebo se odevzdat tyranovi? Postava Valdštejna je první veliká Schillerova postava, odcizení má mravní povahu. Chtěl zobrazit člověka, který se stává zrádcem proti své vůli. Část trilogie zvaná Valdštejnův tábor se hrála samostatně. Trilogie byla uvedena postupně ve Výmarském divadle.

Marie Stuartovna (Maria Stuart) (1800)[editovat | editovat zdroj]

Zápas skotské královny Marie Stuartovnyanglickou královnou Alžbětou I. je vlastně zápasem katolické a protestantské církve. Dramatičnost, která byla ve Valdštějnovi situovaná v jedné osobě (já proti sobě), se zde rozdělila do dvou osob: Marie a Alžběty. Smrt Stuartovny byla dlouho chápána jako oběť, Alžběta byla naproti tomu chápána negativně. V Schillerově hře dojde poprvé k vyrovnání těchto dvou aspektů.

Panna Orleánská (Die Jungfrau von Orléans) (1801)[editovat | editovat zdroj]

Postava Jany Orleánské byla v té době velmi známá, ale jinak než dnes (v Shakespearově hře Jindřich VI. byla zobrazena jako děvka a čarodějnice, která zvítězila pomocí satana). Ve Francii se vyskytuje nejprve v eposech, bývala zobrazena v ještě horším světle, než ji zobrazil Shakespeare. Schillerova hra je první rehabilitací Jany, obecenstvo ale tuto hru nemělo rádo. Z Jany z Arku se stala populární lidová hra. Ze všech her, které napsal Schiller, byla Jana nejideálnější postavou, Schiller ji měl nejradši. Panna orleánská je obrazem poslušnosti.

Messinská nevěsta (Die Braut von Messina) (1803)[editovat | editovat zdroj]

Schiller se pokusil zrekonstruovat antickou tragédii i s chórem. Původní název zněl Bratři nepřátelé. Dramatici se často snažili vyrovnat antice.

Vilém Tell (Wilhelm Tell) (1803/04)[editovat | editovat zdroj]

Námět na tuto hru Schiller získal od Goethea – Goethe byl totiž ve Švýcarsku, vyslechl zde tuto pověst a vyprávěl ji Schillerovi, který ji zpracoval.

Další díla[editovat | editovat zdroj]

  • Listy o estetické výchově (Über die ästhetische Erziehung des Menschen) (1795)
  • Listy o kráse (An Körner über die Schönheit) (1793)
  • Polykratův prsten (Der Ring des Polykrates) (1798)
  • Píseň o zvonu (Das Lied von der Glocke) (1799)
  • spolu s Goethem se podílel se na vydávání časopisu Die Horen a později také na Musealmanachu

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]