Vilém Závada

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Vilém Závada
Vilém Závada, asi 1930
Vilém Závada, asi 1930
Narození 22. května 1905
Hrabová
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí 30. listopadu 1982 (ve věku 77 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Povolání básník, spisovatel, překladatel
Vzdělání Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
Významná díla Panychida
Cesta pěšky
Na prahu
Ocenění národní umělec (1966)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Vilém Závada (22. května 1905, Hrabová, nyní součást Ostravy30. listopadu 1982, Praha) byl český básník, spisovatelpřekladatel.

Život[editovat | editovat zdroj]

Narodil se v rodině valcíře vítkovických hutí, který padl roku 1915 na haličské frontě. Základní školu vychodil v rodné Hrabové, v letech 19171923 studoval klasické gymnázium v Ostravě. Od roku 1923 studoval na Filozofické fakultěPraze slovanskou filologii, češtinufrancouzštinu, v roce 1929 ukončil státní knihovnickou školu.

V letech 1930-1932 byl redaktorem časopisu Rozpravy Aventina, který vydával Otakar Štorch-Marien. V letech 19321937 byl redaktorem čtrnáctideník Listy vydavatelství Melantrich. Brzy po květnu 1945 vstoupil Závada do KSČ, což se brzy odrazilo i v jeho básnické tvorbě.[1]

V roce 1948 byl jmenován ředitelem národní a univerzitní knihovny, o rok později (1949) se této funkce vzdal. Po roce 1953 působil jako redaktor a spisovatel z povolání.

V roce 1931 se oženil s Jaroslavou Hrejsovou, pocházející z významného evangelického rodu. Kvůli sňatku změnil i svou církevní příslušnost a z katolíka se stal členem Českobratrské církve evangelické.[2]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Dílo obecně[editovat | editovat zdroj]

Jeho dílo je velmi pesimistické (obdoba Halase), plné tragického životního pocitu. To patrně pramenilo z více faktorů: otcovy předčasné smrti, vlastních prožitků války a mladí tráveného ve vyprahlém prostředí ostravských šachet a hutí. Jeho díla lze označit až za nihilistická. Je patrný velmi silný vztah k rodnému kraji.

  • Panychida (1927) – slavnost za mrtvé, vzpomínky na první světovou válku. Život zde vidí a vnímá jako naplnění bolesti a smutku. Použil některé prvky tehdy vrcholícího poetismu, avšak místo jejich víry v „krásu všech věcí“ objevoval tíži a tragiku života.
  • Siréna (1932) – tyto básně jsou opět ponuré; temný životní pocit a pesimismus přerostl až ve zhnusení životem, v barokně křečovitou apokalyptickou vizi rozkladu a zmaru světa. Spatřuje ve své současnosti (až máchovskou) nicotu.
  • Cesta pěšky (1937) – obrat v Závadově poezii v čase ohrožení národní samostatnosti; opustil dosavadní naturalistický styl a začal hledat hodnoty, které dokáží vzdorovat životní marnosti. Zde je nalezl ve všední práci obyčejných lidí a jejich přirozené solidaritě a také v úzkém sepětí s rodným Ostravskem, které se mu – aniž by ztrácelo hrůznou monumentalitu – stalo zdrojem sociální a národní naděje.
  • Hradní věž (1940) – návrat k výchozím tragickým pocitům a postojům a k abstraktně symbolizující poezii. Objevuje se zde však smír se světem. Místy jsou patrné jeho obavy o národní osud. Věž hradu je pro něj symbolem rodného kraje.
  • Povstání z mrtvých (1946)
  • Město světla (1950) – vliv poúnorových požadavků na socialisticky orientovanou tvorbu, který vnesl do jeho veršů schematismus, rétoričnost a didaktickou přímočarost.
  • Polní kvítí (1955) – místy násilná, ale cenná osobitá reakce na deformaci života padesátých let, způsobenou kultem osobnosti.
  • Jeden život (1962) – opět zniternil svůj básnický projev a obrátil se k zásadnějším otázkám lidské existence i k metaforickému bohatství svých tvůrčích počátků. Básně z rodného kraje (Ostravska).
  • Na prahu (1970) – vrcholná kniha jeho poválečné tvorby, přináší filozofující, nelítostnou až drásavou bilanci člověka stojícího před branami smrti. Navzdory převážně osobní existenciální problematice se stala sugestivním výrazem obecnějšího dobového depresivního pocitu úzkosti, strachu a beznaděje.
  • Živote, díky (1977) – umírněný optimismus a smírné vyrovnání se se životem

Dětská literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Jdou vojáci jdou
  • Mám rád svou maminku
  • Půjdu do mateřské školky
  • U maminky, u tatínka

Překlady[editovat | editovat zdroj]

Kromě vlastní tvorby překládal (převážně poezii) z těchto jazyků: němčiny, ruštiny (Alexej Nikolajevič Tolstoj), francouzštiny, rumunštiny (Mihai Eminescu), slovinštiny (poezie 20. století), slovenštiny (Ján Kostra), polštiny (Jarosław Iwaszkiewicz), bulharštiny (Atanas Christov Dalčev) a s jazykovou pomocí odborníků také z hebrejštiny (kniha Pláč, kniha Jób), perštiny (Omar Chajjám), maďarštiny (Endre Ady, Attila József).

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. PUTNA, Martin C. Česká katolická literatura v kontextech : 1918-1945. Praha : Torst, 2010. 1390 s. Dále jen Česká katolická literatura v kontextech : 1918-1945. ISBN 978-80-721-5391-6. S. 1055.  
  2. Česká katolická literatura v kontextech : 1918-1945, s. 1052-1053

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]