Giuseppe Garibaldi

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o italském vojevůdci. Další významy jsou uvedeny v článku Giuseppe Garibaldi (rozcestník).
Giuseppe Garibaldi v roce 1866
Alessandro Duroni: Giuseppe Garibaldi, portrét
Luigi Montabone: Giuseppe Garibaldi

Giuseppe Garibaldi (4. července 1807, Nice2. června 1882, Caprera) byl vůdce vlastenců (tzv. Rudých košil) v partyzánské válce proti rakouské a francouzské armádě na území Itálie v letech 1848-1849 a 1851. Úspěšně dobyl Sicílii i Neapol a napomohl vytvořit zárodek Italského království.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Giuseppe Garibaldi se narodil se 4. července 1807 v Nice. Jeho rodina spadala do oblasti lidí, kteří sympatizovali s národně osvobozeneckým hnutím. Již v deseti letech se stal námořníkem obchodní lodi Constanza.

V Marseille se seznámil s Giuseppe Mazzinim. S jeho pomocí se Garibaldi stal vůdcem hnutí Mladá Itálie (tajná politická organizace, usilující o sjednocení Itálie). G. Mazzini připravoval savojskou výpravu, kterou pověřil Garibaldiho. Ten vstoupil na fregatu Euridika a mezi mužstvem vyvolal vzpouru. Dva proudy po 100 lidech měly vtrhnout do Piemontu a připravit povstání. V lednu 1834 oba oddíly vyrazily. První oddíl byl zadržen hned na počátku švýcarským vojskem. Signál pro oddíl Garibaldiho nepřicházel, a proto se vypravil do Janova sám. Jen stěží uprchl. Prchal přes Nice do Marseille, ale cestou byl zatčen. Z vězení ale uprchl.

V letech 1835–1848 se účastnil revolučních bojů za nezávislost jihoamerických republik (Uruguaye a Brazílie). Italští legionáři v čele s Garibaldim se roku 1848 dozvěděli o reformách provedených papežem Piem IX.. To bylo jejich impulzem pro návrat do vlasti. Poté co zaútočili radikálové na samotného papeže a usilovali o jeho život se však Piův postoj změnil a stal se zastáncem reakčního absolutismu. Zpět do Itálie se legionáři vydali 15. dubna 1848.

V lednu 1848 došlo k prvnímu velkému hnutí na Sicílii, kde se vzbouřil lid a vyhnal armádu, úředníky a krále. 19.3.1848 se vzbouřilo milánské obyvatelstvo, které po několikadenním boji vyhnalo rakouské vojsko. Současně s Milánem povstalo i Benátsko a prohlásilo se za republiku. Piemontský generál vyhlásil Rakousku válku. 23. června 1848 přistál se svou posádkou v Nice. V čele svých dobrovolníků se vydal do Alp organizovat partyzánskou válku. V Luinu došlo k útoku. Výsledkem bitvy byla porážka Rakušanů, zde však úspěchy tažení skončily. Garibaldi onemocněl a vydal se zpět do Nice. Vydal se do Benátek, ale cestu mu v Apeninách komplikoval zákaz překročení hranic papežského státu. V dubnu 1849 přišla zpráva, že Francouzi chtějí zaútočit na Řím a proto šel Garibaldi a vojáci bránit Řím. Francouzi byli zahnáni zpět na moře, nakonec však Italové prohráli kvůli nedůvěře Mazziniho ke Garibaldimu. Poté Garibaldi opouští Řím.

On a jeho posádka začali být pronásledováni na moři, byli nuceni přistát, Garibaldi však nebyl schopen pořádné organizace pro kritický stav své ženy, která ještě ten den zemřela. Poté Garibaldi prchá sám před pronásledovateli, ale je zatčen a uvězněn v Janově. Dále je rozhodnuto, že bude odvezen do exilu na ostrov sv. Magdaleny.

V roce 1859 bojoval s Rakouskem jako piemontský generál. Roku 1860 vedl lidové povstání na Sicílii a dobyl Neapol, tím pomohl svrhnout vládu Bourbonů a sjednotit Itálii. 1866 bojoval v řadách italské armády proti Rakousku. Účastnil se prusko–francouzské války na straně Francie a byl zvolen do francouzského Národního shromáždění.

Sympatizoval s italskou iredentou (úsilí připojit území národní menšiny v jednom státě ke státu sousednímu obývanému týmž národem), 1. internacionálou a Pařížskou komunou. Zemřel na ostrůvku Caprera, který mu byl přidělen Italskou vládou.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí galerii k tématu