Bídníci

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Bídníci
Autor Victor Hugo
Země Francie
Jazyk francouzština
Datum vydání 1862
Další významy jsou uvedeny v článku Bídníci (rozcestník).
Možná hledáte: Bídníci (muzikál) (muzikál), Bídníci (Městské divadlo Brno) (muzikál v provedení Městského divadla Brno).
Jean Valjean a Javert (ilustrace Gustave Brion)

Les Misérables (francouzsky ubozí, nešťastní, mrzáci, atp. překládáno jako Bídníci či Ubožáci), je román Victora Huga z roku 1862. Tento román byl velmi úspěšný a prakticky ihned po svém vydání byl přeložen do mnoha jazyků. Do češtiny přeložili: J. Nový, M. Majerová a Zdeňka Pavlousková. Postupem doby byl mnohokrát zfilmován a i jinak zpracováván. Přestože od jeho vydání uplynula již dlouhá doba, často se k němu vrací mladí intelektuálové.

Román Bídníci působí nespojitě a jediným dějovým pojítkem je hlavní postava Jean Valjeana, což je nejprve vězeň číslo 24601. Jean Valjean byl odsouzen za krádež chleba k pěti letům na galejích, ale kvůli pokusům o útěk je vězněm devatenáct let. Po propuštění se setká s biskupem Myrielem, kterému ukradne stříbrné příbory a svícny, Valjeana brzy s lupem dopadnou, biskup policii řekne, že mu svícny a příbory daroval. Tento šlechetný skutek změní Jeanu Valjeanovi celý život, stává se z něj úspěšný podnikatel, který svého bohatství využívá ve prospěch chudých. Jako protiklad chování Jeana Valjeana je v knize zdůrazňováno chování policejního prefekta Javerta, který se tak stává příkladem „pedantské“ moci (respektive "přísného řádu". Javert až slepě dodržuje zákon, Jean Valjean je pro něj navždy galejník a jako s takovým s ním i zachází).

Kompozice a vliv díla[editovat | editovat zdroj]

Román je rozdělen do pěti částí, každá část rozdělená do knih a každá kniha se dále dělí na kapitoly. Ačkoli v tomto dělení kapitoly zpravidla nepřekročí několik stran, má kompletní kniha přes 1200 stran. Jednotlivé kapitoly na sebe v některých případech navazují, ale mnoho kapitol je odbočkou někam mimo dějovou linii a jsou tak vlastně jen vyprávěním mimo. V díle je obrovské množství postav, které nemají význam pro celou knihu, ale jen pro její jednotlivé části. To často vede ke zkraceným vydáním, u nichž se podstatně zvyšuje čtivost a přehlednost díla. V románu nalezneme řadu úvah na téma společnost, náboženství, etika a politika, tyto úvahy jsou často odbočením od děje.

Význam knihy, podle větší části kritiků i recenzentů spočívá v boji s předsudky a ukázáním nespravedlnosti společenského řádu. Při hlubším pohledu na knihu nelze nevidět snahu k tendenčnímu pojetí, které v té době bylo velmi populární a které směřuje jasně proti společenským zvyklostem a tradicím. Kniha zároveň vykresluje důležité historické momenty Francie 19. st jako je bitva u Waterloo (1815) nebo povstání v Paříži (1830)

Charakteristika hlavních postav[editovat | editovat zdroj]

  • Jean Valjean nebo též pan Madeleine či Fauchelevent. Tato jména používal, neboť se musel jako bývalý galejník skrývat před policií, zejména před neúnavným komisařem Javertem. Javert ho stíhal, protože se domníval, že jedná se zlodějem a vrahem. Snad i čtenář si to zprvu myslel. Jeana Valjeana ale dokázal změnit jeden dobrý skutek otce Myriela. Když zbohatl, setkal se s umírající matkou malé Cosettky, o které se postaral. Stal se jí otcem, kterého nikdy nepoznala. Jeho duše byla velmi poznamenaná galejemi. Byl velice silný, v mládí pracoval jakou klestič stromů, později v Paříži jako zahradník. Když vyšel z galejí, byl plný nenávisti, zla a hořkosti k celému světu, během následujících let se úplně změnil, také rychle zestárl ze strachu, že přijde o milovanou Cosettu.
  • Thénardierovi – Pan a paní Thénardierovi, tito lidé jistě patří mezi ty, jež lze označit za hyeny lidské společnosti. Vždy využívají situace k vlastnímu prospěchu, přestože ublíží druhým. Těží z neštěstí jiných a ještě si nechávají platit. Nutno ale podotknout, že takové stvůry z nich učinila tato doba, snad i revoluce v roce 1789. Bylo totiž těžké přežít fyzicky, natož morálně. Pan Thénardier byl drobný nenápadný mužíček, za to jeho žena byla zrzavá, tělnatá, ošklivá, autor ji popisuje jako obryni, mužatku. Velice milovala svá dvě děvčátka Eponinu a mladší Azelmu, ale své syny nenáviděla skoro stejně jako ubohou cizí Cosettu, kterou k Thénardierovým dala na výchovu nešťastná Fantina. Ze vztahu Thénardierky k holčičkám Fantina usoudila, že bude dobrou matkou i pro její dcerku. Velice se však mýlila. Ani Thénardier nebyl lepší. Nezáleželo mu na ničem, pouze na penězích a vlastním životě. V roce 1815 se toulal u Waterloo, okrádal mrtvé či zraněné, vždy byl na straně vítězů. Jen náhodou se přihodilo, že zachránil život plukovníkovi Pontmercymu. Ve vsi Montfermeil si otevřel hostinec U Seržanta od Waterloo, později, když zkrachoval se v Paříži živil jako zloděj a šejdíř, psal dopisy boháčům, kde prosil o almužnu a předstíral například nezaměstnaného herce nebo matku se šesti dětmi.
  • Marius Pontmercy byl synem onoho plukovníka, jehož zachránil Thénardier v bitvě u Waterloo. Ale Marius byl od svého otce díky svému dědečkovi Gillenormandovi odloučen. Proto se Marius setkal s otcem až po jeho smrti. Zbyl mu pouze list, ve kterém mu otec odkázal titul barona a tajemství o záchraně života u Waterloo. Marius se vždy snažil Thénardiera najít a vyjádřit své díky, ale když ho našel, litoval toho, jaký je to ve skutečnosti zločinec. Marius byl velmi hrdý, nepřijímal dary od svého děda, raději se odstěhoval a žil v chudobě. Hluboce se zamiloval do mladičké Cosetty, kvůli které přemohl nenávist k dědovi, který neuznával jeho otce ani titul, a žádal jej o vystrojení svatby. Když Cosetta odjela se svým otcem (Jeanem Valjeanem) ze čtvrti, velice se obával, že ji ztratil navždy a chtěl se nechat zabít při povstáních v červnu 1832. Jean Valjean jej odtud včas vytáhl a přežil, dokonce se shledal s milovanou Cosettou.

Obsah[editovat | editovat zdroj]

Příběh začíná drobným zločinem, který spáchal ještě mladý klestič stromů Jean Valjean na konci 18. století. Chtěl ukrást chléb, a tak se vloupal do domu. Byl lapen a odsouzen na galeje. Několikrát se pokusil o útěk, ale vždy byl chycen. Celkem zde strávil 19 let. Když byl konečně propuštěn, bylo mu necelých 50 let. Tenkrát chtěl chléb pro děti své sestry, jeho rodinu, teď neměl na světě nikoho. Bloudil krajem, až se dostal k otci Myrielovi, u kterého přespal. Za tento dobrý skutek se Jean odměnil po svém: otce Myriela okradl. Když byl ale dopaden a předveden, kněz pověděl pravdu a řekl, že ukradený předmět tulákovi daroval, jelikož sám před Valjeanem řekl, že tyto věci patří všem. Jean Valjean byl opět volný. Doputoval až na jih do města Montreuil, kde zbohatl na černém sklu, které nakoupil za stříbro od otce Myriela. Vykonal mnoho dobrých skutků, například postavil nemocnici nebo továrnu, až byl zvolen starostou. Setkal se s jednou nebohou ženou Fantinou, která se mu svěřila, že kdesi u Paříže svěřila svou dcerku k vychování jiné matce. Přála si ji vidět, ale zemřela dříve, nežli se vydal pan starosta Madeleine, což bylo nové Valjeanovo jméno, k Paříži na cestu. Fantinina dcera Cosseta se stala sirotkem, otce vůbec neznala. Jean Valjean se jí ujal a společně odešli do Paříže, pryč od zlých Thénardiérových v Montfermeil, kteří Cosettu „vychovávali“. Využívali ji k práci a ještě si za to nechávali od Fantiny platit. Celou dobu Valjeana pronásledoval policista Javert, který ho poznal na galejích a byl přesvědčen o tom, jaký je Jean zločinec, snad i vrah. V Paříži se živil Jean jako zahradník v dívčím klášteře, aby mohl často vídat Cossetku. Když děvče dospělo, odstěhovali se do domu poblíž Invalidovny. Často se procházeli v Lucemburské zahradě, kde se do dívky zamiloval mladý student Marius Pontmercy, který právě utekl z domu svého dědečka.

Když Cosetta se svým otcem přestala zahradu navštěvovat, bál se Marius, že ji už nikdy nenajde. Tehdy bydlel student v domě s Thénardierovými, ale nevěděl o tom. Až jednoho dne přišel do doupěte Thénardierových pan Fauchelevent s Cosettou. Přinesli rodině nějaké jídlo a oblečení, ale místo vděku je chtěl Thénardier jen vydírat a okrást. Marius se o tom však dozvěděl, informoval policii a zločince zatkli ještě před tím, než stačili někomu ublížit. Thénardier ovšem z vězení uprchl, ale jeho žena tam zemřela. Marius díky tomu našel Cosettu a dozvěděl se, že i ona je do něj zamilovaná. Mezitím se začala Paříž bouřit. Pan Fauchelevent se z těchto důvodů odstěhoval i s Cosettou do jiné čtvrti a chystal se odcestovat do Londýna. Marius se toto doslech a myslil si, že Cosettu navždy ztratil. Ze žalu odešel na barikádu téměř na jistou smrt, odkud poslal Cosettě dopis na rozloučenou, že umírá. Tento list se ale dostal do rukou pana Faucheleventa, který se okamžitě vydal za Mariem. Na barikádě již všichni padli, Thénardierovy děti Eponina, která byla do Maria zamilovaná, a Gavroche i Mariovi přátelé. Jean Valjean zachránil Maria právě když padal k zemi raněn a vyvlekl ho ven pařížskými kanály. V podzemí potkal uprchlého Thénardiera, který Jeana nepoznal, ale myslel si o něm, že je vrah táhnoucí svou oběť. Jean celý špinavý odvezl Maria k jeho dědovi, jak to měl mladík napsáno na lístečku v náprsní kapse v případě smrti. Valjeana ovšem nikdo nepoznal a Mariův zachránce zůstal neznám. V tu dobu chtěl galejníka zatknout komisař Javert, když ale viděl, jak Jean pomohl studentovi, poznal, jak se v Jeanu hluboce spletl a nevěděl, jestli ho má nechat zavřít nebo na svobodě. Vyřešil to skokem do Seiny, za pár dnů jej našli na dně řeky a v kanceláři poslední sbohem. Pan Fauchelevent mohl žít tedy bez obav. Ačkoli byl Marius těžce raněn, za několik měsíců se zcela uzdravil, ale zachránce stále neznal. Jeho děd mu udělil svolení s Cosettou, kterou mezitím našli.

Po svatbě mladých se Jean Valjean svěřil Mariovi s trestaneckou minulostí. Marius začal svým tchánem opovrhovat a Valjeanovy návštěvy u Cosetty se značně omezily. Kvůli tomu se zhoršil i jeho zdravotní stav. Jednoho dne za panem Pontmercym přišel jakýsi muž, že má na prodej tajné informace o jeho tchánu. Marius okamžitě poznal zločince Thénardiera, ale nechal ho mluvit. Povídal, jak v kanálech viděl Valjeana, že vleče mrtvolu, kterou okradl. Ale Mariovi došlo, že mluví o něm a jeho zachránci. Vlastně byl Thénardierovi vděčný, vyhodil ho s penězi, aby mohl se svou dcerou Azelmou odjet do Ameriky. Thénardier se tam opravdu vydal, ale poctivému životu se nevěnoval, obchodoval s otroky. Marius se rychle rozjel s Cosettou za otcem Faucheleventem. Právě prožíval poslední hodinu svého života, ale byl nesmírně šťasten, že ještě mohl naposledy spatřit Cosettku, pro kterou se stal skutečným otcem, a že mu Marius odpustil.

Vliv a ohlas díla[editovat | editovat zdroj]

Autor ostře kritisuje rozdělení francouzské společnosti 19. století, v čemž je možno vidět prvky nastupujícího realismu a naturalismu.

Příběhy románu ilustrují několik rovin společenských a lidských předsudků a poukazuje na nespravedlnost společenských řádů. Při hlubším zkoumání díla nelze přehlédnout tendenční pojetí, v té době velmi populární, částečně namířené proti konservativním společenským zvyklostem a tradicím. Postoj k revolučním hnutím je nejednoznačný, autor zdůrazňuje Valjeanovo vykoupení z minulosti a životní moudrost a odvahu obětovat se pro nastupující generaci Cosety a Maria. Absurdita revolty je naturalisticky popsána v postavě Gavroche, malého chlapce, který je zastřelen, když pomáhá sbírat munici mezi barikádami. Humanistickým Valjeanem je láska Cosety k Mariovi postavena nad tragedii revolty při záchraně Maria.

Na rozdíl od realistických autorů cítíme absenci barvité popisnosti, důraz je kladen na psychologii postav, které se profilují pod vlivem životních zkoušek. Do úvahy je třeba vzít skutečnost, že autor spoléhal do značné míry na příběh Humanistický pohled a nezdolnost charakterů hlavních postav kontrastují s neúprosnou realitou společenského řádu, politickým napětím, a až naturalistickým líčením prostředí života chudiny. Do historie se svou působivostí zapsala zejména scéna, ve které Valjean uniká pařížskými kanály.

Filmové adaptace[editovat | editovat zdroj]

Muzikál Les Misérables[editovat | editovat zdroj]

Světová premiéra muzikálu Les Misérables (Bídníci) ve se francouzštině konala 22. září 1980 v Paříži. Muzikál byl postupně uveden v 21 jazykových verzích.

V Česku se muzikál krátce hrál v roce 1992 v Divadle na Vinohradech, v roce 2003 se Muzikál Bídníci hrál v Goja Music Hallu na pražském Výstavišti (obsazení: Jean Valjean - Jan Ježek, Karel Černoch, David Uličník; Javert - Daniel Hůlka, Tomáš Bartůněk, Josef Štágr; Fantine - Helena Vondráčková, Šárka Marková, Kateřina Brožová, Jitka Čvančarová; Eponine - Leona Machálková, Magda Malá, Markéta Sedláčková,Leona Černá; Thénardier - Jiří Korn, Libor Žídek). V roce 2009 se muzikál Bídníci hrál v Městském divadle Brna, Hudební scéna (Režie: Stanislav Moša; hrají: Jean Valjean - Petr Gazdík, Jan Ježek; Javert - Igor Ondříček, Petr Štěpán, Lukáš Vlček; Fantine - Markéta Sedláčková, Lenka Janíková, Hana Fialová,Eva Jedličková).

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]