Alexandre Dumas starší

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Étienne Carjat: Alexandre Dumas starší

Alexandre Dumas, vlastním jménem Thomas Alexandre Davy de La Pailleterie (24. července 1802, Villers-Cotteréts, Francie5. prosince 1870, Puys) byl čelný francouzský prozaik a dramatik období romantismu. Proslavil se především historickými dobrodružnými romány. Mnoho jeho děl bylo několikrát zfilmováno.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Alexandre Dumas byl kreolského původu a měl mírné černošské rysy. Jeho otec, divizní generál a hrdina Velké francouzské revoluce Thomas Alexandre Davy de La Pailleterie, se narodil ve francouzské kolonii Saint-Domingue (ostrov Hispaniola) na území dnešního státu Haiti ze smíšeného vztahu markýze Alexandra Davy de La Pailleterie a černošky Marie-Cessette Dumas.

V mládí Dumas významně ovlivnil vývoj francouzského dramatu. Jeho historická hra z roku 1829 Jindřich III. a jeho dvůr (Henri III et sa cour) bylo první romantické drama úspěšně uvedené na jeviště. Velký úspěch měly i jeho další divadelní hry Antony (1831) s moderním námětem mladého rebela ne nepodobného lordu Byronovi a také Věž nesleská (La Tour de Nesle) (1832) s námětem ze středověku, napsaná společně s Frédéricem Gaillardetem (1808-1882).

Zásadním přelomem v Dumasově literární tvorbě bylo setkání s profesorem historie Augustem Maquetem (1813-1888) roku 1839, kdy společně napsali drama Bathilde a historický román Rytíř Harmental (Chevalier d'Harmental). Jejich vzájemná spolupráce trvala do roku 1857, kdy se rozešli ve zlém. Maquet vyhledával materiál a vypracovával první nástin děje. Na Dumasovi pak bylo literární zpracování, při kterém mu však mnohdy pomáhali i další spolupracovníci. Tato Továrna na romány, jak zněl titul jednoho pamfletu Dumasových odpůrců z roku 1854, měla za následek obrovskou autorovu plodnost. Dumasovo dílo čítá 257 svazků a zahrnuje dramata, komedie, romány, novely, paměti, knihy cestovních dojmů, obrazy mravů, ale i historická pojednání.

Auguste Maquet měl také velkou zásluhu na vzniku Dumasova nejslavnějšího románu Tři mušketýři (1844, Les Trois Mousquetaires) s hrdiny d'Artagnanem, Athosem, Porthosem a Aramisem. Úspěch románu, odehrávajícího se za vlády Ludvíka XIII., byl tak obrovský, že Dumas a Maquet vytvořili ještě dvě pokračování: Tři mušketýři po dvaceti letech (1845, Vingt ans après) a Tři mušketýři ještě po deseti letech aneb Vikomt de Bragelonne (1847-1850, Le vicomte de Bragelonne, ou Dix ans plus tard), ve kterých dovedli děj až do d'Artagnanovy smrti.

Dalším obrovským úspěchem dvojice Dumas a Maquet byl dobrodružný román Hrabě Monte-Christo (1844-1845, Le comte de Monte-Cristo). K jejich velmi známým dílům patří také trilogie Hugenoti z období náboženských válek ve Francii v 16. století Královna Margot (1845, La reine Margot), Paní z Monsoreau (1846, La dame de Monsoreau) a Králův šašek (1847, Les Quarante-Cinq) a dále cyklus z dějin Velké francouzské revoluce Paměti lékařovy (Mémoires d'un médecin), jehož jednotlivými díly jsou Josef Balsamo (1846-1849, Joseph Balsamo), Královnin náhrdelník (1849-1850, Le Collier de la reine), Dobytí Bastily (1850-1851, Ange Pitou) a Hraběnka de Charny (1852-1855, La Comtesse de Charny).

Ačkoliv Dumas vydělal psaním za svůj život značné finanční obnosy, jeho nevydařené investice (např. zámeček nesoucí jméno Hrabě Monte-Christo postavený na pozemku koupeném jen na základě ústní dohody, pronájem divadla v Saint-Germain-en-Laye roku 1848, které muselo být pro nezájem diváků v říjnu 1850 zavřeno), neúspěšné vydávání časopisů Mousquetaire (Mušketýr) a D'Artagnan, nevyřešené majetkové záležitosti s herečkou Idou Ferrierovou po rozvodu jejich osmiletého manželství roku 1840, rozchod se spolupracovníkem Augustem Maquetem a některé další prohrané soudní spory vedly k tomu, že byl neustále na pokraji bankrotu. Na sklonku života se tak musel v podstatě bez peněz uchýlit ke svému synovi, rovněž slavnému spisovateli Alexandru Dumasovi mladšímu do Puys, kde také zemřel.

Dumasovi šlo v jeho dílech vždy více o zábavu než o historickou věrnost. Proto vždy kladl důraz na všechno, co mohlo jeho vyprávění dramaticky oživit. K tomu užíval osvědčených prostředků jako jsou spiknutí, souboje, tajné únosy, strašlivá tajemství a další překvapivé události a udržoval tak čtenáře ve stálém napětí. Širokou publicitu svým románům Dumas zajistil také tím, že je nejprve vydával v pařížských denících na pokračování jako tzv. román-fejeton. Stal se tak nejčtenějším spisovatelem své doby a jeho obliba nemizí ani dnes.

díla[editovat | editovat zdroj]

Epigoni a pokračovatelé[editovat | editovat zdroj]

Popularity díla Alexandra Dumase staršího využila celá řada spisovatelů k napsání komerčně úspěšných děl rozvíjejících motivy originálních Dumasových románů, především Tří mušketýrů a Hraběte Monte-Christo.

Již roku 1853 napsal Portugalec Alfredo Possolo Hogan (1830-1865) román A Mão do Finado přímo navazující na Hraběte Monte-Christo. Román okamžitě vyšel (a to dříve než v originálním znění) pod Dumasovým jménem ve francouzském překladu pod názvem Le main de défunt (Mrtvá ruka). Jiné pokračování, také ještě za Dumasova života, vytvořil roku 1856 německý spisovatel dobrodružných románů Adolf Mützelburg (1831-1882) pod názvem Herr der Welt (Pán světa). K velmi známým Dumasovým epigonům pak patří především Francouz Jules Lermina (1831-1882), autor románů Le Fils de Monte-Cristo (1881, Syn Hraběte Monte-Christo) a Le Trésor de Monte-Cristo (1881, Poklad Hraběte Monte-Christo). Silná inspirace románem je patrná i v díle Julese Verna Matyáš Sandorf (Nový hrabě Monte Christo) z roku 1885.

Mnoho napodobovatelů se také věnovalo nejslavnějšímu Dumasovu dílu Tři mušketýři. Například Francouz Paul Mahalin (1838-1899) napsal kromě Mademoiselle Monte Cristo (1896, Slečna Monte-Christo) také pokračování Tří mušketýřů ještě po deseti letech Le Fils de Portos (1883, Porthosův syn) a román Le Filleul d'Aramis (1896, Aramisův kmotřenec).

K nejznámějším dílům, vážícím se ke Třem mušketýrům, patří romány francouzského spisovatele Paula Févala mladšího (1860-1933). Jsou to Le fils de d’Artagnan (1914, D’Artagnanův syn), La vieillesse d’Athos (1925, Athosovo stáří) a především čtyřdílný román D’Artagnan contre Cyrano (1925, D'Artagnan kontra Cyrano de Bergerac) a jeho třídílné pokračování D’Artagnan et Cyrano réconciliés (1926, Hrabě d'Artagnan a Cyrano de Bergerac) odehrávající se zhruba deset let před Třemi mušketýry po dvaceti letech.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]