Émile Zola

Tento článek pojednává o francouzském spisovateli. Další významy jsou uvedeny v článku Zola.

Émile Zola
Émile Zola
Narození	2. dubna 1840 Paříž, Červencová monarchie
Úmrtí	29. září 1902 Paříž, Třetí francouzská republika

Zola (Cimetière Montmartre)

Émile Zola (2. dubna 1840 Paříž – 29. září 1902 Paříž) byl francouzský spisovatel, představitel naturalismu. Narodil se v rodině italského inženýra, který byl kdysi důstojníkem Napoleonovy armády, a život jej nakonec zavedl do jižní Francie. Zolův otec zde začal pracovat na stavbě zavodňovacího kanálu, který měl svést říční vodu k městečku Aix-en-Provence. Otec však náhle zemřel, a tak na Zolovo vzdělání nezbylo mnoho peněz. V té době se na celý život spřátelil s pozdějším slavným malířem Paulem Cézannem.

Po neúspěšném studiu odešel pracovat do nakladatelství Hachette, kde okolo sebe soustředil skupinu mladých romanopisců – tzv. medanská skupina. Svými pokrokovými názory měl velkou zásluhu na liberalizaci politického života ve Francii. Významně se angažoval zejména v Dreyfusově aféře, kdy otevřeným dopisem prezidentu republiky pod názvem J'accuse („Žaluji“) hájil nevinu kapitána Alfreda Dreyfuse, neprávem odsouzeného za špionáž.

Zola byl zakladatelem a přes 30 let členem zednářské lóže Egypt.

Přestože celý život vystupoval jako volnomyšlenkář a nepřítel všeho církevního, na sklonku života se s lítostí obrátil, jak o tom svědčí tento jeho dopis:

"Já podepsaný – píše Emil Zola - kdysi velmistr Stolce a současně někdejší velekněz (hierophant), velmistr a „Super-Compthur“ a zakladatel zednářské lóže v Egyptě, prohlašuji tímto listem, že jsem byl 30 let členem zednářské sekty, dvanáct let velmistrem tohoto řádu a měl jsem dosti času, abych od základu poznal přesně záměry a názory řádu. Svobodní zednáři se vydávají za čistě filantropickou, filosofickou a liberální instituci, které jde údajně o pravdu a pokrok morálky a jejímž předmětem pozornosti je věda, umění a dobročinnost. Předstírá jistotu, že se chová se stejnou tolerancí vůči rozličným náboženským vyznáním a že o otázkách náboženství a politiky se na jejich zasedáních nediskutuje. Mimoto řád předstírá, že svobodné zednářství není náboženskou sektou, nýbrž chrámem spravedlnosti, milosrdenství a blíženecké lásky. V protikladu k tomu prohlašuji, že svobodné zednářství vůbec není tím, za co se vydává. Nic z toho, co se v jeho zákonech a rituálech vyskytuje jako dobro, nesouhlasí se skutečností. Řeč o zdánlivě praktikovaných ctnostech jako milosrdenství, spravedlnost a láska jak v lóžích, tak v srdcích svobodných zednářů je pouhý žvást, neboť tyto ctnosti zde nejsou k nalezení, naopak, tyto ctnosti jsou zednářům zcela cizí – až na určité výjimky – a vůbec se neuvádějí do praxe. Pravda nemá ve svobodném zednářství vůbec místo, je bratřím lóží zcela cizí. V řádu svobodných zednářů panuje lež, která se ničeho nezalekne. Pod zdánlivým pláštíkem pravdy panuje podvod a zlovolnost, která spoutává lehkověrný a povrchní lid. Zdůrazňuji, že svobodné zednářství je náboženská sekta, jejímž cílem je zničit všechna existující náboženství, aby sama zaujala jejich místo a vrhla svět do antického modlářství. Dnes, když jsem 30 let žil v tomto bludu, jsem o tom dokonale přesvědčen, neboť jsem poznal, k čemu byl systém svobodného zednářství vytvořen, protože sám jsem toto učení šířil a přiváděl jsem druhé k tomu, aby je rovněž šířili, a tak mě velké řady lidí následovaly na cestu bludu, čehož upřímně lituji. Když mě nyní Bůh osvítil, uvědomuji si celé toto zlo, které jsem způsobil. Proto se zříkám svobodného zednářství a ruším svou solidaritu s ním a před církví s lítostí odvolávám své bludy. Prosím Boha o odpuštění za všechno zlo, které jsem způsobil svým příkladem v době, kdy jsem patřil k řádu svobodných zednářů, a prosím za odpuštění našeho nejvyššího pastýře Lva XIII. i všechny ty, které jsem zatáhl do bludu.

V Římě 18. dubna 1896. Emil Zola"

Zemřel údajně nešťastnou náhodou na otravu oxidem uhelnatým poté, co se mu ucpal komín u kamen (později se prokázalo záměrné ucpání komínu).

Dílo

Zpočátku psal Zola kratší prózy, ještě ovlivněné romantismem, a po šest měsíců řídil literární kroniku Evénement. Zde v ostrých kritikách napadal řadu významných postav tehdejšího literárního světa.

Za první „naturalistický“ román označil Zola již Paní Bovaryovou a za román zásadního významu pak Germinii Lacerteuxovou bratří Goncourtů.

Po třech neúspěšných pokusech se Zola prosadil až v roku 1867 románem

• Tereza Raquinová - tragický příběh ženy, která se spojí se svým milencem proti manželovi a neváhá jej zavraždit. Kruté výčitky svědomí a neutěšené prostředí, v němž žijí, jim však učiní život nesnesitelným. Zola v tomto díle definitivně opouští romantismus. Nalezneme zde i všechny prvky jeho naturalistické tvorby, které později sepsal v teoretické práci
• Experimentální román

• Pravda – umělecké zpracování Dreyfusovy aféry

Románový cyklus s proticírkevním zaměřením:

• Lurdy
• Řím
• Paříž

Povídkový soubor:

• Povídky o Ninoně
• Nové povídky o Ninoně

Cyklus "Evangelia": tato díla ovlivněna idejemi utopického socialismu

• Plodnost, chvalozpěv manželské lásky a rodiny
• Práce
• Pravda
• Spravedlnost (nedokončeno)

Zola je také autorem sborníků kritických statí o divadle a literatuře:

• Naturalismus a divadlo
• Naši dramatičtí autoři
• Republika a literatura

Rougon-Macquartů [rugon-makartů] – cyklus 20 románů

Podtitul „přírodopisná a sociální studie jedné rodiny za druhého císařství“. Autor tímto cyklem vytvořil jakousi obdobu Balzacovy Lidské komedie druhé poloviny 19. století. Uvádí zde vůbec poprvé jako hlavní postavy obyčejné dělníky a lidi z periférie. Potomci rodiny se stávají dělníky, horníky, kněžími, vědci, zemědělci, vojáky, podnikateli, spekulanty, živnostníky, prostitutkami i politiky, jejich prostřednictvím autor bez příkras dokumentuje dobu a společnost. Určujícím znakem celého cyklu jsou přechody jednotlivých postav více díly, ve kterých se postupně vyvíjejí (viz rodokmen rodiny v externích odkazech).

• Štěstí Rougonů (La Fortune des Rougon, 1871), 1. román z cyklu Rougon-Macquartů, obsahuje autorův úvod k celému cyklu
• Štvanice\Kořist (La Curée, 1871–72), rozkoše a lesk Paříže
• Břicho Paříže (Le Ventre de Paris, 1873), román z prostředí pařížské tržnice
• Dobytí Plassansu (La Conquête de Plassans, 1874), křivolaké cesty ctižádostivého kněze
• Hřích abbého Moureta\Poklesek abbého Moureta (La Faute de l'Abbé Mouret, 1875), láska mladého kněze, který trpí ztrátou paměti
• Jeho veličenstvo Eugène Rougon\Jeho excelence Eugene Rougon (Son Excellence Eugène Rougon, 1876)
• Zabiják (L'Assommoir, 1877)
• Lístek lásky (Une Page d'amour, 1878), smyslná láska mladé dívky v příkrém rozporu s láskou k matce
• Nana (Nana, 1880)
• Pod pokličkou\U rodinného krbu (Pot-Bouille, 1882) (na internetu téměř všude chybně uváděno pod názvem "Kořist", což je román "La Curée"), život v hlučném pařížském činžáku
• U štěstí dam (Au Bonheur des Dames, 1883), životní dráha mladého a ctižádostivého obchodníka
• Život a milování\Radost ze života (La Joie de vivre, 1884)
• Germinal (Germinal, 1885), román z prostředí horníků zobrazující vyhrocený konflikt mezi dělníky a majiteli dolů
• Mistrovské dílo\Dílo (L'Œuvre, 1886), obraz uměleckého snažení Paříže
• Země (La Terre, 1887), velkolepá oslava země-dárkyně
• Růžové poupě\Sen (Le Rêve, 1888)
• Lidská bestie\Člověk bestie (La Bête humaine, 1890), naturalistický román z železničního prostředí
• Peníze (L'Argent, 1891), hrůza otroctví, kterým peníze působí na člověka
• Rozvrat (La Débâcle, 1892), scény z Prusko-Francouzské války v letech 1870-71
• Doktor Pascal (Le Docteur Pascal, 1893), poslední román z cyklu Rougon-Macquartové.

Literatura

• LAGARDÉ, André; MICHARD, Laurent. Francouzská literatura 19. století. Praha : Garamond, 2008. 579 s. ISBN 978-80-7407-026-6.  

Související články

• Seznam francouzských spisovatelů

Externí odkazy

• Rodokmen Rougon - Macquartes (angličtina)
• Zola dictionary - kompletní průvodce Rougon - Macquarty (angličtina)
• Kdo to vlastně byl