Auguste Rodin

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Auguste Rodin
Občané Calais, Londýn
„Myslitel“ z Kyoto National Museum v Kjótu, Japonsko
Rodinova postava z Občané Calais, Norton Simon Museum, Pasadena, Kalifornie

Auguste Rodin, celým jménem François-Auguste-René Rodin (12. listopadu 1840 Paříž17. listopadu 1917 Meudon) byl jeden z největších sochařů 19. století, ústředním představitelem směru Beaux-arts. Vycházel ze studia antiky, gotiky, renesance a orientálního umění. Za základ své umělecké činnosti pokládal přírodu. Z ní vycházel a zůstával jí věrný až do smrti. Lidské tělo bylo pro něj nejvhodnějším prostředkem, kterým je možné vyjádřit každý duševní stav. Rodinem začíná éra moderního sochařství.

Život[editovat | editovat zdroj]

Mládí[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z konzervativní úřednické rodiny. Jeho otec Jean-Baptiste byl policejní úředník. Rodiče nebyli bohatí, ale svému synovi se snažili poskytnout nejlepší vzdělání. Jako desetiletý začal brát hodiny kreslení, které mu šlo lépe než ostatní předměty. Navzdory jeho talentu jej nikdy nepřijali na pařížskou École des Beaux-Arts, která poskytovala nejlepší akademické umělecké vzdělání. Ve věku 13 let se stal žákem École Spéciale de Dessin et de Mathématiques. V následujícím roce přechází do École des Arts décoratifs – takzvané „petite école“, tedy malé škole. Na ní se na rozdíl od akademické École des Beaux-Arts učilo spíš umělecké řemeslo a užitkové umění. Zde objevil hlínu a její tvárnost. Rodinné poměry jej záhy přinutily si hledat obživu. Paříž byla dynamicky se rozvíjejícím městem. Velkolepé přestavby, opravy domů a výstavba nových bulvárů žádaly velké množství řemeslníků. Jedním z nich byl i dekoratér Auguste Rodin. Na „velké“ umění mu zůstávala jen noc.

Počátek kariéry umělce[editovat | editovat zdroj]

Rok 1862 byl pro něj zlomový. Smutek ze smrti milované sestry jej přivedl do řádu „Pères du Saint-Sacrement“. Tam potkal muže, který pochopil, že z něj sice může být mnich, ale štěstí mu to nepřinese. Povzbuzoval jej, aby pokračoval v umělecké tvorbě. O rok později se už připravoval na svůj debut na pařížském Salonu. Jeho modelem se stal dělník Bibi. Bibi byl škaredý a měl zlomený nos. Rodina však zaujal výraz jeho tváře, a tak vznikla zpočátku odmítaná, později světoznámá busta Muž se zlomeným nosem. Za její definitivní podobu byla odpovědná zima v jeho ateliéru. Působením mrazu odpadla její zadní část, a tak se z busty stala maska. Na Salon se však nedostala, odmítli ji dvakrát. Slávu získala až po deseti letech.

Období věhlasu[editovat | editovat zdroj]

Po roce 1870 umělec odešel do Itálie, kde studoval Michelangela. Poté se odstěhoval do Belgie. Zde pracoval na výzdobě Bruselské burzy a vytvořil Bronzový věk. Ten způsobil na pařížském Salonu velký rozruch. Dílo bylo tak realistické, že Rodina obvinili z toho, že sochu nevymodeloval, ale rovnou odlil ze živého člověka. Na jeho stranu se však postavili mnozí umělci. Proces očisty jeho jména trval téměř deset let.

V roce 1880 byl vybrán, aby vytvořil portál plánovaného Muzea dekorativního umění. Ačkoliv muzeum nebylo nikdy postaveno, on sám pracoval 37 let na monumentálním sousoší Brány pekla, znázorňující scény Dante Alighieriho Božské komedie.

Ve svém umělecky nejplodnějším období vytvořil světoznámá díla – sochy Myslitel (Le Penseur, původně zvaný Básník – představujícího Danta), a Polibek (Le Baiser).

Pozdní práce[editovat | editovat zdroj]

V roce 1890 byl najat k vytvoření Heroické busty básníka Victora Huga, se zabýval intenzivně tématem umění a múzy, zobrazujíc různé aspekty svých bouřlivých a složitých vztahů s Claudelovou v dílech Básník a láska, Genius a soucit , Sochař a jeho múza. Podobně jako jeho mnoho jiných veřejných zakázek se jeho Heroická busta básníka Victora Huga setkala s odporem, neboť nesplňovala konvenční očekávání. Rozhodl se, že ho zobrazí nahého, obklopeného múzami. Sádrový model z roku 1897 byl odlit v bronzu až v roce 1964.

Balzacův pomník, vystavený 1898 v síni na Champ-de-Mars a zobrazující spisovatele v mnišském hábitu, byl taktéž odmítnut. Po těchto frustrujících zážitcích Rodin nedokončil žádnou veřejnou zakázku.

Závěrem své tvůrčí kariéry se koncentroval na malé taneční studie a vytvořil množství erotických kreseb, načrtnutých bez toho, že by zvedal tužku ze skicáře nebo odtrhl své oči od modelu. Výstava těchto kreseb ve Výmaru v roce 1906 vyvolala tzv. Kesslerův skandál a Harry Count Kessler byl propuštěn z Výmarského muzea.

Vztah s Camille Claudelovou[editovat | editovat zdroj]

Inspirací Polibku a dalších eroticky laděných soch byla Camille Claudelová, sestra slavného spisovatele Paula. Claudelová byla postupně jeho modelkou, žačkou a milenkou. V roce 1883 Rodin souhlasil se zastupováním Alfreda Bouchera na jeho sochařském kurzu, a tak potkal osmnáctiletou Camille, která vděčně přijala možnost se učit u největšího sochaře své doby. O Claudelové se soudí, že patří k spolutvůrci Občanů Calais – sousoší zachycujícímu výjev ze stoleté války. Claudelová byla také hlavním modelem pro další umělcova díla včetně Danaidy a zanechala rozsáhlé sochařské dílo zaměřené na portrét, i když množství soch zničila právě pro své nervové onemocnění.

Ačkoliv spolu sdíleli atelier v malém zámečku (68 Boulevard d’Italie, Paříž), Rodin odmítl přerušit svá pouta s Rose Beuretovou, kterou potkal v období uměleckých neúspěchů. Beuretová, jeho modelka, mu 18. ledna 1866 porodila syna Auguste-Eugène Beureta, kterého však Rodin nikdy nepřijal. Rodin však nedokázal opustit Rose a zanechal Camille na pokraji nervového zhroucení. Claudelová, která téměř dosáhla velikosti svého učitele, šla svou uměleckou cestou.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

29. ledna 1917 se oženil s Rose Beuretovou, která dva týdny po svatbě zemřela. Zemřel 17. listopadu 1917. Je pohřben vedle Rose Bereutové. Na jeho hrobě v Meudonu je postaven odlitek jeho nejznámějšího díla Myslitel.

Pobyt v Praze a na Moravě[editovat | editovat zdroj]

V roce 1902 byla uspořádána jeho výstava v Praze. Akademie výtvarných umění mu vybuduje sochařský ateliér na Letné. Dále byla uskutečněna jeho cesta Rodina na Moravu společně s Alfonsem Muchou, při níž navštívil Hroznovou Lhotu, kde měl ateliér Joža Úprka a jeho bratr, sochař Franta Úprka. Ateliér navrhl Dušan Jurkovič. Na něj samotného zapůsobila především místní barevnost a dekorativnost. „Připadal jsem si jako v helénském Řecku,“ poznamenal a srovnal zdejší kraj s kyperskou Helladou [1]

Původem a významem jednotlivých jeho motivů, zejména ruky, která se probírá plnovousem se zabýval Max Švabinský ve svém článku vydaném ku příležitosti Rodinovy výstavy v Praze.[2]

Umělecké metody[editovat | editovat zdroj]

Jednalo se o novátora hlavně svým přístupem k povrchu sochy a užitím ploch k efektu světla a stínu Svojí metodu nazýval marcottage (vrstvení). Ve svých sochách rozložil trojrozměrnou formu do tance odrazů a barev majících stejný výsledný dojem jako impresionistické obrazy.

Místo kopírování tradičních akademických postojů dával přednost práci s amatérskými modely, pouličními kejklíři, akrobaty, siláky a tanečníky. V jeho ateliéru se modelky volně procházely, zatímco sochař vytvářel hrubý hliněný model, který byl posléze upřesněn a odlit nejprve do sádry a poté do bronzu nebo vytesán do mramoru. Fascinoval jej tanec a spontánní pohyb vůbec. Jeho “Jan Křtitel” ukazuje kráčejícího kazatele a odhaluje dvě fáze jeho pohybu současně.

Jako věhlasný umělec zaměstnával množství kameníků a řemeslníků, měl také řadu žáků. Mezi ně se řadí čeští sochaři Josef Mařatka a Josef Kratina.

Citáty[editovat | editovat zdroj]

Láska je příliš drahá věc. Přišel-li jsi k ní lacino, oklamal jsi sám sebe.

Lidstvo nebude šťastné do té doby, dokud všichni lidé nebudou mít uměleckou duši, to je dokud všichni nebudou mít radost ze své práce.

Nemohu pochopit, že jsem ve dvaceti mohl opovrhovat ženami – a v sedmdesáti být jimi okouzlen.

Obdiv je ušlechtilé víno pro vznešené duchy.

Plocha a objem jsou zákony veškerého života a veškeré krásy.

Pravda má jednu velkou výhodu: člověk si nemusí pamatovat, co řekl.

Ten, kdo přidává zeleň jaru, červeň podzimu a purpur mladým rtům, vytváří ošklivost, protože lže.

Významné práce[editovat | editovat zdroj]

  • 1863 Busta Petra Eymarda
  • 1864 Muž se zlomeným nosem
  • 1875/76 Železná éra
  • 1877 Poražený
  • 1878 Jan Křtitel
  • 1879 Volání do zbraně
  • 1882 Busta sochaře Julesa Dalou
  • 1893 Balzac
  • 1884 Občané Calais
  • 1911 Kráčející muž
  • 1880 Myslitel
  • 1881 Eva
  • 1884 Fugit amor
  • 1884 Večné jaro
  • 1880-1917 Brány pekla
  • 1885 Lakomství a Chlípnost
  • 1885 Danaiada
  • 1886 Faun a Nymfa
  • 1887 Kentaurka
  • 1894 Kristus a Magdaléna
  • 1895 Skon anděla
  • 1897 Balzacův pomník
  • 1898 Věčný Idol
  • 1898 Polibek
  • 1905 Paola a Francesca
  • 1907 Busta Heleny Nostitzové
  • 1909 Heroická busta básníka Victora Huga
  • 1909 Torzo mladé ženy
  • 1910 Taneční studie

Umístění Rodinových soch[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://www.wineofczechrepublic.cz/monitoring200-slovacko-vino-vinarstvi-a-turistika-cz.html
  2. https://aplikace.isvav.cvut.cz/resultDetail.do?rowId=RIV%2F68378033%3A_____%2F03%3A40033109!RIV%2F2004%2FAV0%2FA40004%2FN

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Ars longa. Sborník k nedožitým sedmdesátinám Josefa Krásy. Max Švabinský; Auguste Rodin; Michelangelo Buonarotti.

Strana 205–218. ISBN 80-903230-6-5

  • David Weiss: Nahý jsem přišel na svět (originál: Naked Came I, rv 1963, New York) – životopisný román o Augustu Rodinovi

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]