Helénismus
Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
 |
Tento článek z oblasti historie potřebuje úpravy. Můžete Wikipedii pomoci tím, že ho vylepšíte. Jak by měly články vypadat, popisuje stránka Vzhled a styl. |
Helénismus je označení období starověkých dějin antického Středomoří a území Předního východu ovládaných řecko-makedonskými dynastiemi přibližně od poloviny 4. století př. n. l. do konce 1. století př. n. l. Tato epocha byla významným způsobem spojena s osobností Alexandra Velikého a jeho politickým dědictvím, jak je v jednotlivých částech říše rozpadlé po Alexandrově smrti v roce 323 př. n. l. rozvíjeli diadochové. Svým vlivem ovšem helénismus zasáhl i západní Středomoří, a to nejen sicilské a jihoitalské Řeky, ale také Kartágo a Řím,[1] jehož kultura byla od 2. století př. n. l. na kultuře helénistické v mnoha ohledech přímo závislá.[2]
Charakteristickým znakem helénistické doby se stala expanze řecké kultury včetně nové podoby obecného řeckého jazyka (koiné) daleko na východ a její střetávání s kulturami okolních starověkých národů, přičemž docházelo k jejich vzájemnému ovlivňování a přizpůsobování v duchu synkretismu a univerzalismu. Helénizací, jejímž středisky se stala na ovládnutých územích programově zakládaná města zcela řeckého charakteru (např. egyptská Alexandrie), a s ní spojeným prolnutím řeckých a orientálních tradic došlo ke vzniku zcela nových forem politiky, vědy, umění a náboženství, které postupně zasáhly všechny oblasti každodenního života a které svou odezvu posléze nalezly i v rámci římského císařství. Vytvořila se tak „komunikační a kulturní pouta, která spojovala celé Středomoří a Blízký východ v jednu civilizační oblast.“[3]
Za první z helénistických států, přestože její území nikdy nebylo ovládnuto Alexandrem, bývá pokládána Bosporská říše.[4] Nejvýznamnějšími helénistickými říšemi ovšem byla říše Seleukovců, ptolemaiovský Egypt a antigonovská Makedonie, jejichž mocenské střetávání a s ním spojená koaliční politika bylo určujícím prvkem dějin tehdejšího Středomoří; ve svých důsledcích však umožnilo zvýšení vlivu Říma a nakonec jeho mocenskou dominanci. Z tohoto důvodu dříve bývala helénistická epocha, a to už v tradici antického dějepisectví, pokládána za období úpadku mezi klasickou řeckou dobou a nastolením „římského míru“; ve skutečnosti ji však lze pokládat za „jedno z nejdůležitějších období v dějinách lidstva, … z nějž prostřednictvím Říma čerpáme i my.“[5]
Obsah |
[editovat] Obsah pojmu
Pojem „helénismus“ poprvé použil v 1. polovině 19. století německý historik Johann Gustav Droysen ve své třísvazkové Geschichte des Hellenismus vydané v letech 1836–1843, který jím chtěl označit proces asimilace, jemuž byli vystaveni Řekové žijící v Orientu. Vycházel přitom z řeckého slova ἑλληνίσται – hellénistai použitém v 6. kapitole Skutků apoštolů:[6] domníval se totiž, že slovem jsou označeni Řekové, kteří přijali orientální zvyklosti a způsob života a obrátili se k judaismu (ve skutečnosti je význam pojmu právě opačný a označuje pořečtěné Židy užívající řečtinu jako litulgický jazyk). Dnes je pojem nejčastěji užíván k označení tří staletí od smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l. do ovládnutí poslední helénistické říše – ptolemaiovského Egypta Augustem v roce 31 př. n. l. po bitvě u Actia. Je však nesporné, že helénistická kultura přežívala ještě přinejmenším jedno následující století.[3]
[editovat] Kultura helénistického období
- 4.–1. st. př. n. l.
- Hellas = Řecko
- Helénem se cítil být každý vzdělaný člověk, který mluvil řeckým jazykem, bez ohledu na svůj původ či třeba barvu pleti. Měřítkem hodnoty člověka se stalo jeho bohatství, vzdělání nebo postavení v úřadě.
- Díky štědré podpoře Ptolemaiovců vládnoucích v Egyptě se stala střediskem helénistické kultury Alexandrie.
- Múseion – chrám Múz, byla vlastně jakási akademie, ve které bydleli a pracovali učenci a umělci, aniž by se museli zabývat starostmi o své hmotné zabezpečení. Měli k dispozici rozsáhlou knihovnu = Bibliotéku, ve které byla v originálech nebo alespoň v opisech soustředěna všechna významná díla té doby. Čítala přes půl milionu svitků. Není divu, že se Museión stal záhy centrem vzdělanosti.
- Helénistická kultura vznikla mísením kultury řecké a kultur orientálních.
[editovat] Literatura
Toto období se v literatuře vyznačovalo některými prvky, které se objevily již v Euripidově díle. Je to zejména obrat k vnitřnímu životu člověka – k psychice. Projevilo se to také zvýrazněním emocionality a snahou věrohodně přitom zachytit detaily každodenního všedního života.
[editovat] Próza
- V této době se vytvořila zábavná próza, román, novela a dobrodružný román. U většiny příběhů převažovaly milostné náměty.
- rozvoj naukové prózy – hlavními osobnostmi tohoto vědeckého ruchu byli Eratosthenés (správce alexandrijské knihovny ve 3.století př.n.l), Zénodotos (zakladatel řečnické gramatické školy v Alexandrii, Archimédés (matematik) a Aristarchos ze Samu (matematik a astronom)
- Polybios – nejlepší dějepisec helénského období. Sepsal rozsáhlé dílo Dějiny (40 knih, zachovalo se 5). Zpracoval v nich dějiny řecko-římského světa a zvláště Říma od 1. punské války (264–241 př. n. l.) do roku 144 př. n. l.
- nejvýznamnějším z helenistických filosofů, kteří hleděli především k morálce, byl Epikúros
[editovat] Poezie
- Nejrozšířenějším lyrickým druhem se stal epigram. Elegie se plnila epickým obsahem a stávala se výpravnou. Co se týče epického básnictví, znamením doby byla epická báseň menšího rozsahu = epyllion (eposek), v němž byla popisována nějaká epizoda z řeckého bájesloví. Epyllion vznikl z nechuti k rozvláčným eposům.
- Bukolická poezie – búkolis = pastýř. Tato poezie měla náměty z přírody a ze života na venkově. Navazovala na starou lidovou pastýřskou píseň doprovázenou hrou na flétnu. Žánrové typy byla idyla, ekloga a pastorála.
- Theokritos ze Syrákús (300–260 př. n. l.), poslední velký básník řecké antiky, literárně zpracoval motivy pastýřských písní v bukolských básních. Psal epigramy a epylia. Jeho dílem jsou Pastýřské idyly, sbírka 30 idyl, v nichž líčí výjevy ze života pastýřů a rolníků, které však idealizuje. V některých idylách předvádí pod maskou pastýřů své přátele a sebe.
- Kallimachos z Kyrény byl básník a učenec. Byl nejvýznamnějším představitelem tzv. Alexandrijské moderny. Doporučoval skládat básně menšího rozsahu a sám tvořil epylia, epigramy, elegie a hymny. Zabýval se katalogizováním alexandrijské knihovny. Jeho nejdůležitějším dílem jsou Příčiny (pověsti o vzniku různých slavností, obřadů, názvů, měst a svatyní).
- Apollonios z Rhodu – řecký učenec a správce alexandrijské knihovny. Vedle básní o původu měst je jeho hlavním dílem epos Argonautika, jímž chtěl oživit tradici homérského eposu, prostředky helénistického učeného básnictví. Zejména detailním líčením psychologických procesů.
[editovat] Drama
- Nová komedie – Tragédie nevytvořila nic nového, pokračovala ve svém úpadku. Komedie se obrátila k látkám ze všedního života a stala se kosmopolitní. Vytvořily se ustálené veseloherní typy (zamilovaný mladík, chytrý otrok, hetéra, vychloubavý voják…). Okruh témat se zaměřil na soukromý život (osobní, milostné a rodinné problémy). Zakladatelem nové komedie byl Menandros. Hlavními představiteli jsou Menandros, Filemón a Dífilos.
- Menandros (342–293 př. n. l.) napsal přes 100 komedií, které byly psány pro tři herce. Jeho díla měla jednoduchý děj ze všedního života s milostnými a majetkovými zápletkami. V jeho komediích hrají obyčejní lidé a mají dobrý konec. Menandros chtěl nejen bavit, ale i vychovávat. Většinou idealizuje skutečnost. Jeho hry volně zpracovali Plautus a Terentius. Jeho díla jsou: Hledá se otec, Komedie pro všední den, Ostříhaná (Ustřižená kštice), Spor o dítě (Čí je to dítě?), Škarohlíd, Takový protiva (Dědek), Zmýlená neplatí a Smírčí soud.
- Ve Sporu o dítě říká ústy otroka, že nikoli bozi, nýbrž povaha člověka je strůjcem jeho osudu.Tento příběh je vybudován na motivu odloženého a znovu nalezeného dítěte.
- Dědek zase ukazuje příběh nerudného starce a nalezení jeho pozitivního vztahu k lidem.
- Ve Smírčím soudu hrdina podezřívá ženu, že mu zatajila když se brali, že už není panna. Zjišťuje, kdo je otcem dítěte, ale nakonec zjistí, že je jím on, protože před 9 měsíci znásilnil mladou dívku, svoji ženu.
[editovat] Filosofie
[editovat] Centra filosofie
- Athény - Akademie, Peripatetická škola
- Alexandrie - knihovna (tisíce svazků, shořela)
[editovat] Směry helénistické filosofie
[editovat] Odkazy
[editovat] Reference
- ↑ SVOBODA, Ludvík, et al. Encyklopedie antiky. Praha : Academia, 1973. 744 s. ISBN neuvedeno. s. 225.
- ↑ PEČÍRKA, Jan, et al. Dějiny pravěku a starověku. Svazek 2. Praha : Státní pedagogické nakladatelství, 1979. (1092 s.) ISBN neuvedeno. s. 708.
- ↑ a b POKORNÝ, Petr. Řecké dědictví v Orientu: (helénismus v Egyptě a Sýrii). Praha : ISE, 1993. 377 s. ISBN 80-85241-50-1. s. 13.
- ↑ BOUZEK, Jan; HOŠEK, Radislav. Antické Černomoří. Praha : Svoboda, 1978. 349 s. ISBN neuvedeno. s. 105n.
- ↑ ŚWIDERKOVÁ, Anna. Helada králů. Praha : Orbis, 1972. 391 s. ISBN neuvedeno. s. 17.
- ↑ ŚWIDERKOVÁ, Anna. Tvář helénistického světa : od Alexandra Velikého do císaře Augusta. Praha : Panorama, 1983. 403 s. ISBN neuvedeno. s. 12.
[editovat] Literatura
- MARTIN, Luther H.. Helénistická náboženství. Brno : Masarykova univerzita, 1997. 161 s. ISBN 80-210-1702-3.
- POKORNÝ, Petr. Řecké dědictví v Orientu: (helénismus v Egyptě a Sýrii). Praha : ISE, 1993. 377 s. ISBN 80-85241-50-1.
- OLIVA, Pavel. Svět helénismu. Praha : Arista, 2001. 151 s. ISBN 80-86410-09-9.
- ŚWIDERKOVÁ, Anna. Tvář helénistického světa : od Alexandra Velikého do císaře Augusta. Praha : Panorama, 1983. 403 s. ISBN neuvedeno.
- ŚWIDERKOVÁ, Anna. Helada králů. Praha : Orbis, 1972. 391 s. ISBN neuvedeno.
[editovat] Související články
