Koiné

Koiné (řecky ἡ κοινὴ διάλεκτος – obecná mluva) je označení pro interdialekt starořečtiny, kterým se běžně hovořilo ve východním Středomoří v období helénismu, zhruba od poloviny 4. století př. n. l. do 3. století n. l., ve východní části Římské říše až do 7. století.

Vývoj

Vyvinul se v čtvrtém století před naším letopočtem z dominantní (i v Makedonii používané) attičtiny, ovlivněn byl ovšem i jinými nářečími, zejména iónštinou. Oproti klasické attičtině představoval značné zjednodušení gramatiky a výrazné změny ve výslovnosti. V důsledku vojenských tažení Alexandra Velikého a staleté vlády diadochů ve východním středomoří hrál roli lingua franca, nadnárodního komunikačního jazyka i v éře starověkého Říma. Z koiné se postupně vyvinula novořečtina.

Spisy v koiné

Mezi díla sepsaná v koiné patří Nový zákon (proto se někdy mluví o novozákonní řečtině) i nejvýznamnější řecký překlad Starého zákona, Septuaginta. V obecné mluvě psal mimo jiné Plútarchos, Strabón a někteří západní i všichni východní církevní Otcové. Byl to úřední jazyk Východořímské říše, zachovalo se v něm velké množství nápisů a papyrů, zejména v Egyptě.

Odkazy

Literatura

• J. Bartoň, Uvedení do novozákonní řečtiny. Praha: KLP 2009
• J. H. Dobson, Novozákonní řečtina pro každého. České Budějovice: Biblion 2002
• J. B. Souček, Řecko-český slovník k Novému zákonu. Praha: Kalich 2003
• J. Vajs, Kurs obecné mluvy KOINHC. Olomouc: Matice cyrilometodějská 1994

Související články

• Řečtina
• Starořečtina
• Novořečtina

• Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.