Ivan Sergejevič Turgeněv

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Ilja Repin: I. S. Turgeněv 1874
S. L. Levickij: skupinový portrét ruských spisovatelů časopisu Современник (Současník) I. Gončarov, I. Turgeněv, L. N. Tolstoj, Dmitrij Grigorovič, Alexander Vasiljevič Družinin a Alexander Ostrovskij (1856)
Fotografie Ivana Sergejeviče Turgeněva

Ivan Sergejevič Turgeněv (9. listopadu 1818 Spasskoje u Orla3. září 1883 Bougival u Paříže) byl ruský spisovatel, prozaik, básník a publicista.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z velmi zámožné šlechtické rodiny, jeho otec byl důstojník, který brzy odešel do výslužby a doma velmi autoritářsky vládl. Dětství strávil Turgeněv většinou v Orlu, od roku 1827 v penzionátu v Moskvě. Po maturitě studoval literaturu v letech 1833-1834 v Moskvě, 1834-1837 v Petrohradě a v letech 1837-1841 v Berlíně, kde studoval i klasické jazyky a Hegelovu filosofii, a v Heidelbergu. Po návratu se chtěl stát profesorem filosofie v Moskvě, jenže tento obor byl v té době jako zbytečný zrušen. Roku 1843 se v Petrohradu seznámil se slavnou francouzskou zpěvačkou Pauline Viardotovou, s níž navázal celoživotní přátelství. Pracoval dva roky jako úředník, roku 1845 se ale vrátil na rodinný statek, osvobodil všech asi 1000 nevolníků a věnoval se literatuře; kniha povídek „Lovcovy zápisky“ založila jeho slávu. V Moskvě se seznámil s významnými slavjanofily (Chomjakov, Kirějevskij, Chomjakov), ale přiklonil se ke směru, který usiloval o přiblížení Ruska k západní Evropě a později se nazýval západnický (Bělinskij, Gercen). [1]

Roku 1852 mu petrohradská cenzura zakázala publikovat článek o Gogolovi, Turgeněv ji však obešel a článek publikoval v Moskvě. Za to byl zatčen a vykázán do vyhnanství ve své rodné vesnici. Roku 1854 bylo vyhnanství na přímluvu následníka trůnu, pozdějšího cara Alexandra II., zrušeno a Turgeněv odjel do Paříže. S výjimkou let 1863-1870, kdy byl s manžely Viardotovými v Baden-Badenu, žil v Paříži a jen v době honů zajížděl do rodného Orla.[2] Do kroužku jeho blízkých přátel patřili například Gustave Flaubert, Prosper Mérimée, Gustav Freytag a Theodor Storm.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Turgeněv začínal jako jemný lyrický básník, tuto svoji ranou tvorbu však později zavrhl a začal psát prózu, silně ovlivněnou Lermontovem. „Lovcovy zápisky“ podávají velmi poetický pohled na prosté venkovské lidi i ruskou přírodu, zároveň však ostře kritizují nevolnictví, k jehož zrušení později významně přispěly. Turgeněv vynikal jemným, citlivým až melancholickým líčením svých témat a schopností stručně charakterizovat i velmi složité postavy.

Básně[editovat | editovat zdroj]

  • Paraša – poema

Romány[editovat | editovat zdroj]

  • Otcové a děti – román zabývající se generační problematikou.
  • Rudin – tento román byl pojmenován po hlavním hrdinovi. Rudin je schopný a vzdělaný. Nedaří se mu uplatnit, proto se cítí být zbytečný. Rudin nakonec zcela zbytečně zemřel na barikádě. Toto dílo znovu otevřelo problém tzv. zbytečného člověka.
  • Šlechtické hnízdo
  • V předvečer. Dostupné online.
  • Dým
  • Novina

Povídky a novely[editovat | editovat zdroj]

  • Lovcovy zápisky – kniha povídek, kde sepsal nejen vlastní zážitky z lovu, ale i příběhy, které se mezi lovci vyprávěly. Nejznámější povídky se jmenují Šafář, Běžin Luh nebo Pěvci.
  • Jarní vody
  • Asja
  • Hodinky
  • První láska

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Měsíc na vsi
  • Snídaně u maršálka
  • Venkovanka

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. J. Hrubý, str. 387.
  2. J. Hrubý, str. 389.

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • J. Hrubý, doslov v I. S. Turgeněv, Lovcovy zápisky. Praha: J. Otto 1891
  • Ottův slovník naučný, heslo Sv. 1, str. 1

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku německé Wikipedie.