Édouard Manet

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Tento článek pojednává o malíři. Možná hledáte: motocykly značky Manet.
Édouard Manet
Manet na fotografii od Nadara
Manet na fotografii od Nadara
Narození 23.leden 1832
Paříž
Úmrtí 30.dubna 1883
Paříž
Národnost Francouz
Povolání malíř
Manželka Suzanne Manet
Příbuzní otec Auguste Manet
bratři Eugène Manet a Gustave Manet
Hnutí Impresionismus
Významná díla Olympie,Snídaně v trávě,Bar ve Follies-Bergére
Podpis Podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Édouard Manet (23. ledna 1832 Paříž30. dubna 1883 Paříž) byl francouzský impresionistický malíř.

Život[editovat | editovat zdroj]

Zasvětil celý svůj život umění, věřil ve své umělecké poslání. Proti mnohým jeho dílům se bouřlivě stavěli kritici i mnozí lidé. Studoval na gymnáziu, jeho otec z něj chtěl mít bankovního úředníka. Eduard však nebyl příliš pilným studentem a několikrát musel ročníky opakovat. Matčin bratr však brzy rozpoznal jeho nadání, a tak Maneta doporučil na mimořádné hodiny kreslení přímo na gymnáziu. Strýc s ním často navštěvoval muzea a galerie a tak se učí umění starých mistrů. Otec Eduarda neschvaloval Eduardovo nadšení pro umění a rozhodně nesouhlasil se synovým nápadem stát se malířem. Otec a syn tedy udělali kompromis a Eduard otci slíbil, že se malířem nestane, pokud nebude muset studovat dále na bankovního úředníka. Po dlouhém váhání se rozhodl pro námořnickou školu, a otec mu povolil. Podmínkou zkoušek bylo, že adepti by měli absolvovat plavbu na moři, a tak se Eduard vydává roku 1848 na lodi Havre et Guadeloupe do Rio de Janeira. Dlouhá a úmorná cesta na lodi se Manetovi vůbec nelíbí, zažil několik bouří, díky kterým se cesta značně prodloužila. Po návratu Eduard postaví svého otce před nekompromisní rozhodní - chci se stát malířem, otec nakonec podvoluje a zapíše syna do školy u malíře Thomase Coutura, je rok 1850. Manet je nadšen hlavně španělským uměním obdivuje a miluje Goyu, Velázqueze, Tiziana, Delacroixe a Courbeta a z nich vyšel i v mnohých svých dílech. S Coutourem se po několikaletém studiu nakonec rozchází ve zlém, chce si malovat po svém jiném tolik odlišném způsobu, neschvaluje způsob akademického umění.

Ve svých obrazech často tápe ve velkých kompozicích, a proto se ve svých dílech obrací a čerpá inspiraci od starých mistrů, např. jeho slavný obraz Snídaně v trávě čerpá kompozičně z obrazu proslulého italského malíře Raffaela Santi - Paridův soud. Raffael sám se nechal inspirovat při malbě tohoto obrazu antickým sarkofágem.

Na Salónu nebyl nikdy příliš pochopen. Například už u jeho prvního plátna, které nabídl Salónu, Piják absintu, mu bylo mnohé vytčeno, jediný z poroty, komu se líbilo, byl Delacroix. Avšak o dva roky později se jeho Španělský zpěvák dočká uznání. Od tohoto okamžiku se to bude stále střídat, občas jeho dílo skončí i na Salónu odmítnutých. Dokonce v roce 1867 v blízkosti Světové výstavy ve vlastním pavilonu prezentuje svá díla. Prezentovat svá díla oficiálně na Světové výstavě mu není umožněno, protože podmínkou bylo, přijetí jeho obrazů na předešlých salonech, což se bohužel nestalo...

Édouard Manet (1867)

Eduard Manet měl nemanželského syna, kterého celý život vydával za svého švagra. Jmenoval se Leon Koella. Eduard měl s jeho matkou tajný vztah, který musel skrývat před svým otcem, po jeho smrti se s matkou svého syna Zuzanou Leenhoffovou oženil, synovi se matka až po dlouhé době přizná, že ve skutečnosti není její bratr, ale syn. Jméno otce mu však nesdělí. Manet se tak o svého syna stará navenek jako o svého švagra. Jen on, Zuzana a matka Maneta vědí jak se věci ve skutečnosti mají. Ve své poslední vůli však ustanovuje dědičkou celého svého majetku svou manželku Zuzanu s přáním, aby po své smrti odkázala Leonu Koellovi Leenhoffovi jmění, které ji on zanechává.

Eduard Manet měl spoustu přátel, největším byl básník Charles Baudelaire, který se Maneta po celý svůj život zastává proti kritikám jeho umění, které ve své době je lidmi nechápáno a není přijímáno. Dalšími přáteli jsou Émile Zola, Degas, Renoir, Monet, - toho často finančně podporuje. Ke knize E. A. Poe ilustruje obrázky. Manet je někdy i proti své vůli nazýván a brán jako vedoucí hnutí impresionistů, on sám s tím tak docela nesouhlasí, on sám se necítí být impresionistou.

V necelých padesáti letech ho začaly trápit revmatické záchvaty. Nemoc rychle postupovala a měl čím dál tím větší problémy s většími plátny. V tuto dobu vzniká množství zátiší a akvarelů. Rok před smrtí se konečně za dílo Bar ve Folies-Bergère dočkává všeobecného uznání. Těsně před smrtí ještě napsal dopis nepříznivě naladěnému kritikovi: „Neskrývám, že bych rád (ještě za svého života) přečetl o sobě lichotivý článek z vašeho pera, který napíšete zcela jistě po mé smrti.“

Olympia, 1863

Eduard Manet celý život snil o uznání hlavně na pařížských Salonech kam skoro pokaždé posílal svá díla, a ta byla většinou nepřijímána, a pokud byla některá díla přijata, tak až na malé výjimky se jeho obrazům lidé spíše přišli vysmát než je opravdu obdivovat či uznat. Až ke konci svého života se konečně dočkal vytouženého oficiálního uznání od akademiků a dostal na Salonu cenu a následně se stává Rytířem Čestné legie, Manet jásá, jeho životní sen se naplnil, bohužel je si vědom svého brzkého konce... a právě proto, horečně plánuje co všechno musí stihnout namalovat, co všechno namaluje, ještě světu ukáže kdo je on Manet, teď když na jeho obrazech umístěných v Salonu je zkratka M.S. Teď je tam konečně musí všechny vystavit... V říjnu roku 1882 se ze všech svých posledních sil snaží připravit nějaké obrazy pro příští Salon roku 1883. Z posledních sil maluje Amazonku, nakonec vyčerpán neschopností tento obraz dokončit, jej rozřízne na dvě půlky... Salonu se již nedožije. Manet umírá 30. dubna 1883, v náručí svého syna Leona. Pohřben je dne 3. května na pařížském hřbitově Passy.

Pouliční zpěvačka (Street Singer), obraz darovala Bostonskému muzeu výtvarných umění Sarah Choate Sears

Na své mladické cestě do Rio de Janeira měl letmý styk s místní dívkou, a patrně zde si podepsal svůj osud, rok před smrtí trpěl velkými bolestmi zaviněnými pohybovou poruchou, tzv. ataxií, kterou způsobuje syfilis... Pár dní před smrtí mu byla amputována noha, ve které měl sněť.

Jeho hrob na pařížském hřbitově Passy.

La Vie moderne po jeho smrti píše: "Podle toho, jaký hluk způsobí člověk, když padne, se dá přesně zjistit, jaké místo zabíral, když stál." Manetovo dílo zahrnuje přes 400 olejů, víc než 100 akvarelů, 85 pastelů a stovky grafických listů je dnes rozptýleno po celém světě.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

  • Piják absintu – první obraz, který představil porotě Salónu, když mu bylo sedmadvacet let. Byla na něm vidět originální technika i styl. Již samotný námět působil v té době neobvykle. Šlo pouze o reálné zachycení pijáka a ne o alegorické ztvárnění. Barvu nanášel v širokých plochách.
  • Koncert v Tuileriích – zobrazení slavného místa setkání elegantní Paříže, kam i sám Manet rád chodil. V té době se znázornění publika a společnosti považovalo za druhořadé a vhodné pouze jako ilustrace do časopisů a reportáží. Obraz velice popudil veřejnost. Je zde zachycen nový způsob malby – neviditelný tah štětcem, odmítá dokonalou akademickou malbu, kde není důležité, zda koukáte na obraz zblízka nebo z dálky. Chtěl, aby lidé sledovali díla z dálky a zachovali si tak uctivý odstup místo toho, aby se netrpělivě někam hnali.
  • Snídaně v trávě (Le Déjeuneur sur l´herbe, 1863) – byla vystavena na Salóně odmítnutých. Sklidila velký výsměch publika a kritiky. Zachytil akt mladé krásné ženy u snídaně s dvěma pány v oblečení. Plocha obrazu není zamýšlena z pohledu perspektivy, ale jako kdyby se přibližovala k divákovi. Toto bude mít rozhodující vliv na Gauguina, Picassa, Cézanna a Matisse.
  • Mrtvý toreador - zobrazení stinné stránky býčích zápasů, tomuto tématu se věnoval poměrně často.
  • Olympie (1863) – opět ženský akt, je to malířský dialog k Tizianově Venuši Urbinské
  • Zastřelení císaře Maxmiliána – malířský dialog ke Goyově Popravě povstalců
  • Balkón – je zde zachycena i Berthe Morisotová
  • Bar ve Folies-Bergère – poslední velký obraz

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]


Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]