Benvenuto Cellini

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
B. Cellini (dobová rytina)
Mince papeže Klementa VII. (1523-34)
Zlatá slánka (1541-43, Vídeň, Kunsthistorisches Museum
Perseus s hlavou Medusy (1545-54, Florencie)
Busta Cosima I. Medici

Benvenuto Cellini [čelíny] (3. listopadu 1500 Florencie13. února 1571 tamt.) byl italský zlatník, sochař a spisovatel, který se proslavil svými manýristickými kovovými sochami na přechodu renesance a baroka, šperky a mincemi i knihou „Vlastní životopis“.

Život[editovat | editovat zdroj]

Benvenuto se narodil jako druhý syn už starším rodičům, kteří na své první dítě čekali 18 let po svatbě. Otec byl hudebník a stavěl hudební nástroje a i Benvenuto měl být hudebníkem, brzy si ale vymohl, že bude zlatníkem. Učil se ve Florencii, v Sieně, v Pise a v Bologni. Už jako mladík byl pro účast ve rvačce vypovězen z Florencie a v 19 letech odešel do Říma. Jeho stříbrné svícny a medaile upoutaly pozornost papeže Klementa VII., který ho přijal jako flétnistu do svého orchestru. Při dobývání Říma francouzským vojskem se Cellini podílel na obraně Andělského hradu, zastřelil jednoho z velitelů a snad i Karla III. Bourbonského, který tažení vedl. To sice vedlo k vyplundrování města vojáky, Cellini se však mohl vrátit do Florencie, kde vytvořil několik zlatých medailí. Pak odešel opět do Říma, kde pracoval pro papežskou mincovnu.

Roku 1529 byl jeho bratr Cecchino zabit v šarvátce, kterou vyvolal, ale Benvenuto zabil jeho vraha a utekl do Neapole. I když spáchal i další násilnosti, vlivní lidé mu zařídili beztrestnost, takže mohl pracovat pro papeže Pavla III., a to i když zabil svou ženu a jejího milence. Pracoval ve Florencii a pro francouzského krále, roku 1537 byl zatčen a patrně neprávem obviněn ze zpronevěry, strávil však těžké dva roky ve vězení v Andělském hradě v Římě, kde čekal na popravu. S podporou přátel se mu podařilo uprchnout. Pracoval pak pro francouzského krále Františka I. ve Fontainebleau a v Paříži. Kvůli intrikám na dvoře se po několika letech vrátil do Florencie, kde pracoval jako zlatník a získal si velký obdiv svou statečností při obraně města. Roku 1563 na návrh G. Vasariho byl jmenován členem florentské Akademie výtvarných umění Když roku 1571 zemřel, byl pohřben s velkou slávou v kostele Zvěstování P. Marie.

Jak sám popisuje ve „Vlastním životopise“, byl Cellini nesmírně prudký a svárlivý, v životě zabil několik lidí a byl několikrát trestán za homosexuální styky. Jak sám píše, měl se svou manželkou pět dětí, z nichž dvě zemřely v dětství.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Velká část Celliniho díla se ztratila nebo byla zničena. Z bronzových soch monumentálního měřítka patří k nejslavnějším Perseus s hlavou Medusy v Logii Lanzi na náměstí ve Florencii a Nymfa ve Fontainebleau u Paříže. Mramorový Ukřižovaný Kristus je nyní v Escorialu (Španělsko). Poprsí Cosima I. Medicejského patří do dkupiny portrétů osobností.

Nejslavnějším zachovaným zlatnickým dílem je figurální slánka (italsky nazývaná saliera) s řeckými mytologickými figurkami Ceres (bohyně země) a Neptuna (boha moře), zhotovená pro francouzského krále Františka I. roku 1543 ze zlata na voskovém a olověném jádře. Je vystavena v Uměleckohistorickém muzeu ve Vídni. Roku 2006 byla slánka z vitríny uloupena a později nalezena nedaleko Zwettlu.

Dále se z jeho dílny zachovala řada mincí a medailí a řada portrétů .

Velký podíl na Celliniho slávě měl a má „Vlastní životopis“, který psal od roku 1556. Jsou to velmi podrobné a otevřené paměti, kde nijak neskrývá své zločiny, nicméně píše velmi sebejistě o svých úspěších a dobrodružstvích. Napsal také několik pojednání o technikách zlatnictví a sochařství.

Ohlas[editovat | editovat zdroj]

Cellini byl po staletí téměř zapomenut a byl znovu objeven až v první polovině 19. století. Jeho paměti inspirovaly romány A. Dumase st., operu H. Berlioze, různé muzikály i S. Dalího. Několikrát jej připomíná například Victor Hugo, Herman Melville, Mark Twain nebo Agatha Christie. Celliniho líčení jeho doby se významně odráží i v románu Karla Schulze „Kámen a bolest“.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • B. Cellini, Vlastní životopis. Praha: Odeon 1976
  • Ottův slovník naučný, heslo Cellini. Sv. 5, str. 271

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu
  • Tento článek využívá informace z odpovídajícího článku anglické Wikipedie.