Taras Ševčenko

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Taras Hryhorovyč Ševčenko
Тарас Григорович Шевченко
Ševčenkův autoportrét
Ševčenkův autoportrét
Narození 9. březen 1814
Morynci, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Úmrtí 10. březen 1861
Petrohrad, Ruské impériumRuské impérium Ruské impérium
Občanství Ruské impérium
Povolání básník, antropolog a malíř
Rodiče Grygorij I. Ševčenko a Kateryna Y. Boiko
Podpis
Taras Hryhorovyč - podpis
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Taras Hryhorovyč Ševčenko (ukrajinsky Тарас Григорович Шевченко) (9. března 1814 Morynci, dnes Čerkaská oblast Ukrajiny10. března 1861 Petrohrad, Rusko) byl ukrajinský básník a umělec, vedle Ivana Kotljarevského zakladatel moderní národní literatury, symbol země a ukrajinské kultury. Jeho pomníky stojí v mnoha ukrajinských i světových městech.

Život[editovat | editovat zdroj]

Ze 47 let svého života prožil Ševčenko 24 let jako nevolník, 9 let na svobodě, 10 let ve vyhnanství a 4 roky pod policejním dohledem.

Dětství a mládí[editovat | editovat zdroj]

Ševčenko se narodil ve středoukrajinské vesnici Morynci v rodině sedláka-nevolníka. V devíti letech přišel o matku, v jedenácti o otce; ten ho ještě před smrtí poslal do církevní školy v nedaleké Kirylivce, odkud utekl do sousední Lysjanky. Ševčenko měl malířské nadání, které však kvůli zákazům vrchnosti mohl jen těžko rozvíjet. Nakonec se mu podařilo stát dostat se do učení malířství ve Vilně a po polském listopadovém povstání v Petrohradě; zde se učil u Ivana Sošenka, který ho představil několika malířům a básníkům, mj. Vasiliji Žukovskému. Díky nim mohl Ševčenko studovat na Petrohradské akademii a roku 1838 získat svobodné postavení, tedy vymanit se z nevolnického stavu.

Črta vzniklá během kazašské expedice
Ilustrace k poémě Kateryna (1842)

V akademii Ševčenko studoval u Karla Brjullova a zároveň se intenzivně věnoval jednak literatuře, jednak studiu věd. Roku 1840 vydává svou nejznámější sbírku Kobzar. V roce 1843 navštívil rodnou ves a její okolí; do Petrohradu se vrátil rozčarován. Znovu přijel po dvou letech. Roku 1846 vstupuje do tajného Cyrilometodějského bratrstva.

Vyhnanství[editovat | editovat zdroj]

Bratrstvo bylo odhaleno roku 1847. Následujících deset let strávil Ševčenko ve vyhnanství, převážně v Orenburgu a v Orské pevnosti. Odtud se jako člen geografické expedice vedené A. I. Butakovem vydává do dnešního Kazachstánu a okolí Aralského jezera. Později byl přemístěn do Novopetrovského opevnění (dnes Fort-Ševčenko). Během desetiletého období se střídala období, kdy se Ševčenko intenzivně věnoval psaní, malbě či rytectví, s obdobími, z nichž neznáme žádné dílo.

Poslední léta[editovat | editovat zdroj]

Roku 1857 vyhnanství skončilo. Ševčenko je stále pod policejním dohledem, je mu však umožněno vydat se přes Astrachaň a Nižnij Novgorod do Petrohradu; odtud roku 1857 vyjíždí na rodnou Ukrajinu, kde si chtěl vystavět domek. To se však nezdařilo. Poslední dva roky tráví opět v Petrohradě a píše. Po pohřbu konaném v Petrohradě 12. března 1861 byly jeho ostatky dovezeny na Ukrajinu, kde byly uloženy nedaleko Kaniva na stráni nad Dněprem.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Ševčenkův pomník je k vidění i v paraguayském městě Encarnación

Ševčenkovo dílo čítá několik sbírek, povídek a dramat a množství maleb, kreseb a rytin. Zachovala se též korespondence a fragmenty deníkových záznamů.

Ivan Franko o Ševčenkovi řekl, že s ním „do evropské literatury vstoupil prostý mužik z vesnice“. Hlavním pramenem inspirace byl Ševčenkovi skutečně jednak lidový život Ukrajiny – tehdy téměř výhradně venkovské –, jednak vlastní prožitky z cest vyhnanství. Jeho velkým tématem byla národní poroba Ukrajinců ze strany Ruska (dříve též Polska), obecněji pak soucit s lidským utrpením a nesplněnými touhami vůbec. Pro pozdější ukrajinskou literaturu byl Ševčenko největším vzorem (a také předmětem epigonství). Na Ukrajině je mu dodnes je mu velká pozornost i na akademické půdě: bylo toho o něm napsáno tolik, že další spisy o něm podle některých názorů vedou jen k zamlžení jeho osobnosti a díla.[zdroj?]

Tvořil v ukrajinštině, některá díla i v ruštině.[1]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Kateryna (1838)
  • Ivan Pidkova (1839),
  • Tarasova noc (1839)
  • Kobzar (1840) – nejznámější sbírka
  • Hajdamáci (1841) – epická báseň o kozáckém povstání na střední Ukrajině
  • Hamalej 1842
  • Sen (1843) – ostrá satira feudálních poměrů, ve které zároveň modernizuje ukrajinský verš
  • Čyhyryn (1844)
  • Kacíř (1845, o Janovi Husovi[2])
  • Kavkaz (1845)
  • Chladná roklina (1845)
  • Testament (1845)
  • Lileja (1846)
  • Rusalka (1846)
  • Vidma (1847),
  • Мarina (1848)

Povídky[editovat | editovat zdroj]

  • Nájemnice
  • Kněžna
  • Muzikant (1855)
  • Umělec

Drama[editovat | editovat zdroj]

  • Nikita Hajdaj
  • Nazar Stodola

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. http://aleph.nkp.cz/F/QPNBFTADCR5EAIXJGLHELSED69FDHVRXC9IF8CPT4KTL2A4L1K-07071?func=full-set-set&set_number=000454&set_entry=000003&format=999
  2. Viz článek na serveru iLiteratura

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Taras Ševčenko: Bílé mraky — černá mračna. Výbor z veršů. Úvodní esej V. Židlický. Praha: ČS spisovatel, 1977.

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Kategorie Taras Shevchenko ve Wikimedia Commons

Pořad z cyklu Nepohodlní na iVysílání České televize: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10169540035-nepohodlni/208572232220004/video/