Jan Neruda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Neruda
Portrét Jana Nerudy
Portrét Jana Nerudy
Narození 9. červenec 1834
Praha
Úmrtí 22. srpen 1891
(ve věku 57 let)
Praha
Povolání spisovatel, novinář
Národnost česká
Stát České království
Období realismus
Literární hnutí Májovci
Významná díla Povídky malostranské, Zpěvy páteční
Partnerky Anna Holinová, Karolina Světlá
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jan Neruda
Hrob Jana Nerudy

Jan Neruda (9. července 1834 Praha22. srpna 1891 Praha) byl významný český básník, prozaik, novinář, dramatik, literární a divadelní kritik a v neposlední řadě vůdčí osobnost generace májovců.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z pražské Malé Strany, narodil se v Újezdských kasárnách. V ulici Ostruhová (později byla přejmenována na Nerudovu) v domě U Dvou slunců žil v letech 1845–1857. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnáziu a od roku 1850 na Akademickém gymnáziu, které tehdy sídlilo v Klementinu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několika úřednickými zaměstnáními, v nich ale nebyl spokojen. Tentokrát z vlastní vůle se rozhodl znovu začít studovat, nastoupil na filozofickou fakultu, avšak ani toto studium nedokončil, v roce 1857 ze studií odešel a působil jako učitel češtiny a němčiny.

Jako novinář začínal nejdříve v redakcích německých deníků, poté i v českých. V počátcích své tvorby používal pseudonym Janko Hovora.

Stal se vůdcem generace, jež se na jaře 1858 v almanachu Máj hromadně přihlásila k odkazu K. H. Máchy (Hálek, Světlá, Heyduk, Mayer, Barák aj.).

Podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, obsahují různé postřehy, které jej představují jako dobrého pozorovatele.

Od roku 1883 až do své smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Neruda se nikdy neoženil, všechny jeho vztahy ztroskotaly. Jeho první láskou byla Anna Holinová. Věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývají věčnou Nerudovou nevěstou. Díky jejímu otci se seznámil s B. Němcovou a K. J. Erbenem. Jejcih vztah ztroskotal na Nerudově nezajištěné existenci.

Jeho druhou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá. Karolina Světlá jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo vězení pro dlužníky, prodala Karolina Světlá rodinný šperk a peníze mu půjčila. Celá událost se ale dostala na veřejnost a rozezlený manžel Karoliny Světlé, prof. Petr Mužák, jej donutil, aby mu vydal všechny dopisy, které kdy dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl slib, že se s Nerudou už nikdy nesejde[1]. Tak navždy skončilo přátelství Karoliny Světlé s Janem Nerudou. V roce 1862 se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté dívky Terezie Marie Macháčkové, dcery továrníka ze Dvora Králové. Jejich vztah přerušila její smrt. Jako starý se zamiloval do jisté Anny Tiché, která v tu dobu byla velmi mladá. Neruda sám se kvůli velkému věkovému rozdílu rozhodl vztah ukončit.[2]

Měl vřelý vztak k matce, se kterou také až do její smrti v roce 1869 žil. Její smrt ho velmi zasáhla, což se odrazilo také v jeho tvorbě.

Po celý život ho provázela hmotná nouze, proto byl také nucen jednou týdně psát fejeton do Národních listů, aby získal alespoň nějaké peníze.

Poslední léta života[editovat | editovat zdroj]

Od roku 1880, kdy onemocněl zánětem žil, jej pronásledovalava až do jeho smrti řada chorob. V roce 1888 uklouzl v zimě na náledí a roztříštil si čéšku. Nedocházel už ani do redakce Národních listů a fejetony od něj odnášel poslíček. Zemřel 22. srpna 1891 na zánět podbřišnice vyvolaný rakovinou střev.

Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Jeho pohřeb se stal společenskou událostí a manifestací národního cítění.[3]

Žurnalistická činnost[editovat | editovat zdroj]

Nejrozsáhlejší část Nerudova díla tvoří činnost žurnalistická. Neruda začal svoji žurnalistickou kariéru již na konci 50. let. Nejprve psal pro německé liberální časopisy – Tagesbote aus Böhmen, Prager Morgenpost). Od roku 1859 spolupracoval také se zábavným časopisem Obrazy života. Jeho žurnalistická činnost se však plně rozvinula až na počátku 60. let, kdy začaly vycházet české noviny. V roce 1860 vstoupil do redakce českého Času, odkud kvůli jeho politickému zaměření v roce 1862 odchází a stává se členem redakce časopisu Hlas, který byl orientovaný demokraticky. O tři roky později došlo ke sloučení HlasuNárodními listy, zde působil jako fejetonista, literární a divadelní kritik. Setrval zde až do smrti. Mimo to krátce spolupracoval s V. Hálkem v časopise Květy a Lumír.[4]

Nejvýraznější oblastí Nerudovi žurnalistické tvorby jsou fejetony. Psal je po celou dobu jeho práce v novinách, až do smrti. Velmi často je podepisoval trojúhelníkem. Koncipoval je jako svébytné a umělecky zaměřené žurnalistické útvary. Všímal si všedních věcí, běžných i mimořádných událostí pražského života či společnosti, ke kterým zaujímal určitý postoj, tím se snažil o zlepšení české kultury. Své fejetony shromáždil do pětisvazkového knižního výběru nazvaného Fejetony. První z pěti svazků vyšly Studie,krátké a kratší (1876), první oddíl. V tom samém roce následoval druhý oddíl Studíí, krátkých a kratších. V následujícím roce byl vydán další svazek fejetonů Žerty, hravé i dravé. Na základě mnoha Nerudových cest po zahraničí vznikly dva svazky fejetonů, které zahrnují – Pařížské obrázky (1864), Obrazy z ciziny (1879).[5]

Prozaik[editovat | editovat zdroj]

Nerudovo prozaické dílo je velmi rozmanité a rozsáhlé, spjato s Prahou. Jeho cílem bylo zachytit v krátkých obrazech konkrétních životních situací osobité vidění objektivní skutečnosti. Mezi jeho povídkami a fejetony existuje těšná spojitost, plynulý přechod. Některé fejetony můžeme řadit mezi povídky a naopak některé části povídek mezi fejetony. Patrné je také přenesení motivů z fejetonů do povídek.

Neruda jsou prozaickou tvorbou výrazně napomohl rozvoji realismus. 

Básník[editovat | editovat zdroj]

Jeho básnické dílo je plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk jeho literárního díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Jeho básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno, a jeho kvality začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.

Často musím myslit na Jana Nerudu. Básník ´Prostých motivů´ a ´Zpěvů pátečních´ dovedl do svých veršů vložit tolik lásky a nadšení a tolik umění, že tento náboj, jak se dnes s oblibou říkává, přenesl tyto verše svěží téměř přes celé století.
—  Jaroslav Seifert[6]

Překladatel[editovat | editovat zdroj]

Nerudova překladatelská činnost nebyla nijak obsáhlá, nicméně účelná. Vybíral si poezii čelních bojovníků za národní a lidskou svobodu. Přeložil několik úryvků Legendy věků od Huga, několik básní S. Petöfiho o tulácích z uherských pust, verše od M. Vörösmartyho a ukázky staroindických národních písní. Chtěl tím především podpořit nové myšlenkové zaměření nastupující literatury.[7]

Kritik[editovat | editovat zdroj]

Nastupující literaturu podporoval také ve svých divadelních a literárních kritikác, které psal od konce 50. let. Svou snahou vést literaturu k tomu, aby odpovídala časovým potřebám, přispěl ke zvýšení divadelní úrovně a k uskutečňování nové linie literatury.[8]

Sběratel[editovat | editovat zdroj]

Měl jednu sběratelskou zálibu, sbíral staré pečetě a mince, a proto také navštěvoval často pražské aukce. Později svou sbírku českých, římských a byzantských mincí věnoval Muzeu Matice opavské, jehož založení v roce 1883 podporoval.[9]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Hřbitovní kvítí (1858) – první básnická sbírka, velmi pesimistická. Verše vyrůstající ze zklamání soudobým životem, společností, nečinností národa, z odporu vůči nastavené morálce, pohledu na skutečnost. Objevuje se tu i sociální otázka, zabývá se chudobou. Nedůvěřuje lásce ani lidem. Pocity osamění, rozervanosti.
  • Knihy veršů (1867) – obsahují verše z let 1857–1867 a výbor ze sbírky Hřbitovní kvítí. V ní umírňuje svůj pesimismus, nachází smysl svého života – v práci a obětování se celému národu. Projevuje zde lásku k rodičům a lidem vůbec. Tato sbírka je podstatně čtivější než sbírky ostatní, básně jsou kvalitní. I zde však nalézáme jeho chmurné sociální balady. Dílo je rozděleno na tři části:
    1. Kniha veršů výpravných (básně se sociální tematikou – Před fortnou milosrdných, Dědova mísa)
    2. Kniha veršů lyrických a smíšených (intimní lyrické básně, věnováno Otci, Matičce – láska k rodičům – a Anně (Holinové) – láska milenecká)
    3. Kniha veršů časových a příležitostných (politická a vlastenecká poezie – pesimismus z Bachova absolutismu)
  • Písně kosmické (1878) – v této básnické sbírce opět objevuje smysl svého života, snaží se být optimistou, reaguje na rozvoj vědy a techniky. Oslavuje kosmická tělesa a lidskou touhu po poznání. Objevuje se tu materialistické chápání světa, polidšťuje vesmír. Vlastenecké verše spojuje s vesmírnými tělesy. Toto dílo vyjadřuje pocity generace májovců.
  • Balady a romance (18781883) – zde zaměňuje balady s romancemi tak, že mnohdy vyznívají opačně. V baladách často zpracovává národní tematické náměty z Bible nebo starých legend, objevuje se téma vztahů mezi matkou a synem.
    • Romance štědrovečerníhistorické příběhy
    • Balada pašijováhistorické příběhy
    • Balada česká
    • Balada o Palečkovi
    • Romance o Karlu IV. – přirovnává českou povahu k vínu, zmiňuje Buška z Velhartic
    • Romance italská
    • Balada o duši K. H. Borovského – líčí pouť tří duší do ráje, první dvě jsou zbožné, jsou vpuštěny ihned dovnitř. Třetí je hříšná – do ráje je vpuštěna za modlitbu k Janu Nepomuckému.
  • Prosté motivy (1883) – jedná se o jeho intimní deník. Zde se objevuje přírodní tematika. Život člověka přirovnává ke koloběhu ročních období. Jaro = mládí, léto = dospělost, podzim = stáří, zima = smrt. Tato období i popisuje.
  • Zpěvy páteční (1896) – vrchol jeho tvorby, tato básnická sbírka vyšla až po jeho smrti, k vydání ji připravil Jaroslav Vrchlický. Život národa je srovnáván s Velkým pátkem, projevuje víru, že přijde vzkříšení. Vyslovuje se zde k velké lásce k národu a přemýšlí nad naší historií – obrací se k husitství.
    • V zemi kalichu
    • Anděl strážný
    • Ecce homo (Ejhle, člověk) – vyzývá k boji proti rozdělení národů
    • Láska – vyjadřuje víru v budoucnost Čech.

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Arabesky (1864) – jeho první prozaická kniha. Jedná se o soubor povídek, jehož jádro tvoří povídky z konce 50. let a počátku 60. let. 19. st. V popředí těchto povídek není děj, ale popisná charakteristika, realistická drobnokresba, úvaha, dialog. Výrazný je humor, ironie, sakraskus, to vše tvoří jakousi mozaiku. V popředí jsou svérázné figurky, které jsou zachyceny v kontrastním vztahu k prostředí, do kterého jsou zařazeny. Jedná se o lidi z periferie, které společnost vyřadila. Neruda odkrývá jejich smutné a tragické momenty, představuje je jako lidi plnohodnotné, citově bohaté. Tím se staví do opozice proti předsudkům a dobově konvenčnímu pohledu. Neruda zde využívá svých vlastních zážitků, zkušeností, používá známé prostředí, nahlíží na události zdola, podává čtenáři pouze výseky ze životů postav. Povídky Měla gusto! a Za půl hodiny, ve kterých se objevují v té době tabuizované sexuální a erotické motivy, byly do souboru přidány až po Nerudově smrti.
  • Různí lidé – studie a obrázky povah a osudů lidí, jež potkal v cizině.
  • Trhani – román o dělnících na železnici.
  • Pražské obrázky – zachycují život chudých.
  • Pařížské obrázky (později přejmenované na Menší cesty)
  • Povídky malostranské (1878) – jsou považovány za jeho vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz pražské Malé Strany v době před rokem 1848 na základě svých vlastních vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život. Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev. On sám uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonempovídkou).

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné. Komedie postrádají živost a vtipnost.

  • Ženich z hladu (1859)
  • Prodaná láska (1859)
  • Merenda nestřídmých (1860)
  • Francesca di Rimini (1860)tragédie, námět od Danteho.
  • Žena miluje srdnatost (1863)
  • Já to nejsem (1863)

Fejetony[editovat | editovat zdroj]

Jeho fejetony byly sebrány do knížek:

  • Žerty, hravé i dravé
  • Studie krátké a kratší
  • Menší cesty
  • Obrazy z ciziny

Novinařina[editovat | editovat zdroj]

  • Obrazy ze života
  • Rodinná kronika

Antisemitismus[editovat | editovat zdroj]

Antisemitské motivy se v jeho fejetonech objevují již od 60. let 19. století. Roku 1869 publikoval v Národních listech pamflet Pro strach židovský (později vyšel samostatně v edici Epištoly svobody (1870) a autor jej zařadil do výboru Studie krátké a kratší).

V textu píše, že zatímco v mládí se Židy sympatizoval, poznal později jejich nepřátelství vůči českému národu. Židy popisuje jako národ Čechům zcela cizí, šíří představu židovského finančního spiknutí, popisuje historický útisk Slovanů i ostatních národů a především požaduje hospodářskou emancipaci Čechů "od židovského obchodu, od židovského využitkování cizí práce".

Emancipace od Židů je jím zdůvodňována tím, že poznal „nesmiřitelně jízlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým naším snahám národním a politickým“.

Zhudebněné dílo[editovat | editovat zdroj]

Radůza na svém albu V salonu barokních dam (2007) zhudebnila Nerudovu Píseň kosmickou (zpěv XXX. Variace II.).

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BAUER, Jan. Klasikové v nedbalkách : za kulisami českého 19. století. 1. vyd. Brno : MOBA, 2006. S. 82.  
  2. HAMAN, Aleš. "Jan Neruda". In: OPELÍK, Jiří (red.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3. M-Ř. 1. vyd. Praha: Academia, 2000, s. 493-502.
  3. HAMAN, Aleš. "Jan Neruda". In: OPELÍK, Jiří (red.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3. M-Ř. 1. vyd. Praha: Academia, 2000, s. 493-502.
  4. HAMAN, Aleš. "Jan Neruda". In: OPELÍK, Jiří (red.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3. M-Ř. 1. vyd. Praha: Academia, 2000, s. 493-502.
  5. POHORSKÝ, Miloš. Jan Neruda. In: BRABEC, Jiří a kol. Dějiny české literatury III: Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: NČAV, 1961, s. 139-187.
  6. SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha : Československý spisovatel, 1982. S. 421.  
  7. POHORSKÝ, Miloš. Jan Neruda. In: BRABEC, Jiří a kol. Dějiny české literatury III: Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: NČAV, 1961, s. 139-187.
  8. POHORSKÝ, Miloš. Jan Neruda. In: BRABEC, Jiří a kol. Dějiny české literatury III: Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: NČAV, 1961, s. 139-187.
  9. Autorský kolektiv. Sběratelství. Praha : Svoboda, 1983. Kapitola Galerie a sbírky v Čechách a na Moravě, s. 151.  

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • POHORSKÝ, Miloš. Jan Neruda. In: BRABEC, Jiří a kol. Dějiny české literatury III: Literatura druhé poloviny devatenáctého století. 1. vyd. Praha: NČAV, 1961, s. 139-187.
  • GÖTZ, František, TETAUER, Frank. České umění dramatické, Část I. – činohra. Praha : Šolc a Šimáček, 1941, str. 67–9
  • JANDÍK, Stanislav. Za nový řád: Lidský a socialistický profil Jana Nerudy. Praha : L. J. Peroutka, 1945. 101 s.  
  • KOSATÍK, Pavel. Čeští demokraté : 50 nejvýznamnějších osobností veřejného života. Praha : Mladá fronta, 2010. 280 s. ISBN 978-80-204-2307-8.  
  • HAMAN, Aleš. "Jan Neruda". In: OPELÍK, Jiří (red.). Lexikon české literatury: osobnosti, díla, instituce. 3. M-Ř. 1. vyd. Praha: Academia, 2000, s. 493-502. ISBN 80-200-0708-3
  • VONDRA, Roman. Osobnosti české minulosti: Jan Neruda (1834–1891). Historický obzor: časopis pro výuku dějepisu a popularizaci historie, 2012, 23 (5-6), s. 136–138. ISSN 1210-6097.

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]