Jan Neruda

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Jan Neruda
Portrét Jana Nerudy
Portrét Jana Nerudy
Narození 9. červenec 1834
Praha
Úmrtí 22. srpen 1891
(ve věku 57 let)
Praha
Povolání spisovatel, novinář
Národnost česká
Stát České království
Období realismus
Literární hnutí Májovci
Významná díla Povídky malostranské, Zpěvy páteční
Partnerky Anna Holinová, Karolina Světlá
Logo Wikizdrojů původní texty na Wikizdrojích
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Nuvola apps bookcase.svg Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Jan Neruda
Hrob Jana Nerudy

Jan Neruda (9. července 1834 Praha22. srpna 1891 Praha) byl významný český básník z období realismu a novinář, člen družiny májovců.

Život[editovat | editovat zdroj]

Pocházel z pražské Malé Strany, narodil se v Újezdských kasárnách. V ulici Ostruhová (Později byla přejmenována na Nerudovu) v domě U Dvou slunců žil v letech 1845–1857. Od roku 1845 studoval na malostranském gymnáziu a od roku 1850 na Akademickém gymnáziu, které tehdy sídlilo v Klementinu. Po maturitě se neúspěšně pokoušel, na nátlak otce, studovat práva. Prošel několika úřednickými zaměstnáními, v nichž ale nebyl spokojen, proto zkusil, tentokrát z vlastní vůle, studovat filosofii (toto studium také nedokončil).

Jako novinář začínal v Národních listech – listu mladočechů, později působil v časopisech Obrazy domova a Čas. Přispíval i do časopisu Květy, spolu s V. Hálkem vydával časopis Lumír.

Podnikl několik cest do Německa, Francie, Maďarska, Itálie, Řecka a Egypta. O těchto cestách si vedl záznamy, které jsou zajímavým svědectvím o životě této doby, s velmi zajímavými postřehy, které jej ukazují coby dobrého pozorovatele.

Od roku 1883 až do své smrti bydlel na Novém Městě ve Vladislavově ulici 1382/14.

Osobní život[editovat | editovat zdroj]

Nikdy se neoženil, ale své první lásce – Anně Holinové pravděpodobně sňatek nabídl. Anna Holinová byla jeho celoživotní láska, věnoval jí řadu svých básní, ostatní ji nazývají věčnou Nerudovou nevěstou. Jeho druhou láskou byla spisovatelka Karolína Světlá, kterou považoval za ideální ženu. Karolina Světlá jej povzbuzovala při jeho tvorbě a často mu také finančně vypomáhala. On jí byl zase rádcem při jejích prvních literárních pokusech. Když mu pak jednou hrozilo vězení pro dlužníky, prodala Karolina Světlá rodinný šperk a peníze mu půjčila. Celá událost se ale dostala na veřejnost a rozezlený manžel Karoliny Světlé, prof. Petr Mužák, jej donutil, aby mu vydal všechny dopisy, které kdy dostal od jeho ženy. Na manželce si zase vymohl slib, že se s Nerudou už nikdy nesejde[1]. Tak navždy skončilo přátelství Karoliny Světlé s Janem Nerudou. V roce 1862 se znovu zamiloval, tentokrát do patnáctileté dívky Terezie Marie Macháčkové (měla sestru dvojče Marii Terezii), dcery továrníka z Králova Dvora u Berouna (některé prameny nesprávně uvádí Dvůr Králové). První milostný dopis se jí však odváží poslat až o tři roky později, kdy už je ale Terezie těžce nemocná tuberkulózou[2]. Téhož roku Terezie zemřela. Jako starý se zamiloval do jisté Anny Tiché, která v tu dobu byla velmi mladá. Neruda sám se kvůli velkému věkovému rozdílu rozhodl vztah ukončit.

Po celý svůj život se cítil zneuznán a od toho se odvíjel jeho často až záporný vztah k lidem. Měl problémy s alkoholem, peníze propíjel a také utrácel v nevěstincích. Kvůli svým pravidelným návštěvám hostinců se dostával do řečí pražské společnosti a vídeňský list Montagsrevue o něm jednou hanlivě napsal, že je líný a oddává se pití kořalky[3] (on sám psal: "Do padesáti jsem miloval, od padesáti je mi líno, do padesáti jsem pivo pil, od padesáti piji víno"). Pravdou je, že nevynikal pílí[zdroj?] a protože neměl jiný příjem, musel na sklonku života psát jeden fejeton týdně do Národních listů, aby vůbec přežil. Jak píše Ladislav Quis ve svých memoárech: A ty fejetony psal těžce, s přemáháním, často si mi na to stěžoval a též mi o tom psal. Většinu života prožil v nouzi, na čemž měl alkohol jistě velký podíl.

Poslední léta života[editovat | editovat zdroj]

Návštěvy hostinců musel omezit v roce 1879, kdy onemocněl zánětem žil a od té doby už mohl jen těžko chodit do schodů. Nedocházel už ani do redakce Národních listů a fejetony od něj odnášel poslíček. V roce 1888 uklouzl v zimě na náledí, roztříštil si čéšku a toto zranění se mu už nikdy zcela nezhojilo. Zemřel 22. srpna 1891 na rakovinu tlustého střeva.

Byl pochován na Vyšehradském hřbitově v Praze. Měl být jako první[zdroj?] pohřben na pražském Slavíně, ale na své vlastní přání byl pohřben do hrobu "pod širým nebem".[zdroj?]

Novinář[editovat | editovat zdroj]

Stal se zakladatelem českého fejetonu. Jako novinář byl oblíben; zvláště jeho fejetony (často podepisované rovnostranným trojúhelníkem) patřily ve své době k nejčtenějším. První opravdové zaměstnání získal v německy psaném časopise Tagesbote aus Böhmen. V roce 1859 vstoupil do redakce vilímkovských Obrazů domova. Roku 1861 zase do redakce Krásova Času, a odtud společně s Karlem Sladkovským a dalšími demokratickými novináři do časopisu Hlas.

Spisovatel[editovat | editovat zdroj]

Jeho prozaické dílo, ačkoli zdaleka nedosahuje kvalit jeho poezie, bylo oceňováno již za jeho života. Jeho dílo je spjato s Prahou (například Povídky malostranské). Patří k nejvýznamnějším autorům české literatury vůbec.

Básník[editovat | editovat zdroj]

Jeho básnické dílo je nicméně plné skepse a pesimismu, který občas zachází až k hranicím nihilismu. Jazyk jeho literárního díla je bohatý, používá archaismy, zastaralé gramatické tvary a obraty. Často převrací slovosled. Zdůraznění děje provádí opakováním výrazů. Příslovce dává na konec věty a zkracuje tvary přídavných jmen. Jeho básnické dílo bylo pro svůj pesimismus nepochopeno, a jeho kvality začaly být běžně uznávány až zhruba dvacet let po jeho smrti. Pravdou zůstává, že literární kritika a ostatní básníci se k jeho dílu začali vracet o něco dříve.

Často musím myslit na Jana Nerudu. Básník ´Prostých motivů´ a ´Zpěvů pátečních´ dovedl do svých veršů vložit tolik lásky a nadšení a tolik umění, že tento náboj, jak se dnes s oblibou říkává, přenesl tyto verše svěží téměř přes celé století.
—  Jaroslav Seifert[4]

Sběratel[editovat | editovat zdroj]

Měl jednu sběratelskou zálibu, sbíral staré pečetě a mince, a proto také navštěvoval často pražské aukce. Později svou sbírku českých, římských a byzantských mincí věnoval Muzeu Matice opavské, jehož založení v roce 1883 podporoval.[5]

Dílo[editovat | editovat zdroj]

Sbírky[editovat | editovat zdroj]

  • Hřbitovní kvítí (1857) – velmi pesimistická. Vyjadřuje zde své zklamání z tehdejšího života, kritizuje morálku. Objevuje se tu i sociální otázka, zabývá se chudobou. Nedůvěřuje lásce ani lidem. Cítí se velmi osamělý, roztrpčený. Tato básnická sbírka je určitým protestem proti pokoře. Smutek je tu doplňován pocitem vzpoury proti pokoře.
  • Knihy veršů (1867) – obsahují verše z let 1857–1867 a výbor ze sbírky Hřbitovní kvítí. V ní umírňuje svůj pesimismus, nachází smysl svého života – v práci a obětování se celému národu. Projevuje zde lásku k rodičům a lidem vůbec. Tato sbírka je podstatně čtivější než sbírky ostatní, básně jsou kvalitní. I zde však nalézáme jeho chmurné sociální balady. Dílo je rozděleno na tři části:
    1. Kniha veršů výpravných (básně se sociální tematikou – Před fortnou milosrdných, Dědova mísa)
    2. Kniha veršů lyrických a smíšených (intimní lyrické básně, věnováno Otci, Matičce – láska k rodičům – a Anně (Holinové) – láska milenecká)
    3. Kniha veršů časových a příležitostných (politická a vlastenecká poezie – pesimismus z Bachova absolutismu)
  • Písně kosmické (1878) – v této básnické sbírce opět objevuje smysl svého života, snaží se být optimistou, reaguje na rozvoj vědy a techniky. Oslavuje kosmická tělesa a lidskou touhu po poznání. Objevuje se tu materialistické chápání světa, polidšťuje vesmír. Vlastenecké verše spojuje s vesmírnými tělesy. Toto dílo vyjadřuje pocity všech májovců.[zdroj?]
  • Balady a romance (18781883) – zde zaměňuje balady s romancemi tak, že mnohdy vyznívají opačně. V baladách často zpracovává národní tematické náměty z Bible nebo starých legend, objevuje se téma vztahů mezi matkou a synem.
    • Romance štědrovečerní – historické příběhy
    • Balada pašijová – historické příběhy
    • Balada česká
    • Balada o Palečkovi
    • Romance o Karlu IV. – přirovnává českou povahu k vínu, zmiňuje Buška z Velhartic
    • Romance italská
    • Balada o duši K. H. Borovského – líčí pouť tří duší do ráje, první dvě jsou zbožné, jsou vpuštěny ihned dovnitř. Třetí je hříšná – do ráje je vpuštěna za modlitbu k Janu Nepomuckému.
  • Prosté motivy (1883) – jedná se o jeho intimní deník. Zde se objevuje přírodní tematika. Život člověka přirovnává ke koloběhu ročních období. Jaro = mládí, léto = dospělost, podzim = stáří, zima = smrt. Tato období i popisuje.
  • Zpěvy páteční (1896) – vrchol jeho tvorby, tato básnická sbírka vyšla až po jeho smrti, k vydání ji připravil Jaroslav Vrchlický. Život národa je srovnáván s Velkým pátkem, projevuje víru, že přijde vzkříšení. Vyslovuje se zde k velké lásce k národu a přemýšlí nad naší historií – obrací se k husitství.
    • V zemi kalichu
    • Anděl strážný
    • Ecce homo (Ejhle, člověk) – vyzývá k boji proti rozdělení národů
    • Láska – vyjadřuje víru v budoucnost Čech.

Próza[editovat | editovat zdroj]

  • Arabesky 1864, – jeho první prozaická kniha. Jedná se o povídky a obrázky z pražského života koncem 50. a počátkem 60. let 19. století, přičemž většina postav jsou lidé pohybující se na okraji společnosti.
  • Různí lidé – studie a obrázky povah a osudů lidí, jež potkal v cizině.
  • Trhani – román o dělnících na železnici.
  • Pražské obrázky – zachycují život chudých.
  • Pařížské obrázky (později přejmenované na Menší cesty)
  • Povídky malostranské (1878) – jsou považovány za jeho vrcholné prozaické dílo. Vytvořil zde obraz pražské Malé Strany v době před rokem 1848 na základě svých vlastních vzpomínek. Zobrazuje zde typické postavy českého měšťanstva. S humorem líčí jejich vlastnosti, kritizuje místní život. Používá formu novelisticky uceleného příběhu, jindy se jeho vyprávění skládá z řady drobných záběrů všedního života. Hrdinové jsou přesně charakterizováni, každý z nich má jiný projev. On sám uměl skvěle typizovat. Místo slova povídka používá slovo arabeska, nebo črta (tzn. něco mezi fejetonempovídkou). (Na motivy povídek vznikla ve 30. letech 20. století československá komedie Vzhůru nohama - režie Jiří Slavíček, v hlavních rolích Hana Vítová, Vladimír Borský, Václav Trégl a další.)[6]

Divadelní hry[editovat | editovat zdroj]

Jeho divadelní pokusy nejsou příliš kvalitní a nebyly úspěšné. Komedie postrádají živost a vtipnost.

  • Ženich z hladu (1859)
  • Prodaná láska (1859)
  • Merenda nestřídmých (1860)
  • Francesca di Rimini (1860)tragédie, námět od Danteho.
  • Žena miluje srdnatost (1863)
  • Já to nejsem (1863)

Fejetony[editovat | editovat zdroj]

Jeho fejetony byly sebrány do knížek:

  • Žerty, hravé i dravé
  • Studie krátké a kratší
  • Menší cesty
  • Obrazy z ciziny

Novinařina[editovat | editovat zdroj]

  • Obrazy ze života
  • Rodinná kronika

Antisemitismus[editovat | editovat zdroj]

Antisemitské motivy se v jeho fejetonech objevují již od 60. let 19. století. Roku 1869 publikoval v Národních listech pamflet Pro strach židovský (později vyšel samostatně v edici Epištoly svobody (1870) a autor jej zařadil do výboru Studie krátké a kratší).

V textu píše, že zatímco v mládí se Židy sympatizoval, poznal později jejich nepřátelství vůči českému národu. Židy popisuje jako národ Čechům zcela cizí, šíří představu židovského finančního spiknutí, popisuje historický útisk Slovanů i ostatních národů a především požaduje hospodářskou emancipaci Čechů "od židovského obchodu, od židovského využitkování cizí práce".

Emancipace od Židů je jím zdůvodňována tím, že poznal „nesmiřitelně jízlivý, hluboký jich a činný antagonismus proti naší národnosti české a veškerým naším snahám národním a politickým“.

Zhudebněné dílo[editovat | editovat zdroj]

Radůza na svém albu V salonu barokních dam (2007) zhudebnila Nerudovu Píseň kosmickou (zpěv XXX. Variace II.).

Galerie[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. BAUER, Jan. Klasikové v nedbalkách : za kulisami českého 19. století. 1. vyd. Brno : MOBA, 2006. Dále jen Klasikové v nedbalkách. ISBN 80-243-2225-0. S. 82.  
  2. Klasikové v nedbalkách, s. 83
  3. Klasikové v nedbalkách, s. 125
  4. SEIFERT, Jaroslav. Všecky krásy světa. Praha : Československý spisovatel, 1982. S. 421.  
  5. Autorský kolektiv. Sběratelství. Praha : Svoboda, 1983. Kapitola Galerie a sbírky v Čechách a na Moravě, s. 151.  
  6. Vzhůru nohama

Literatura[editovat | editovat zdroj]

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]