Joachim Barrande

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Joachim Barrande
Joachim Barrande na portrétu z roku 1883
Joachim Barrande na portrétu z roku 1883
Narození 11. srpna 1799
Saugues, FrancieFrancie Francie
Úmrtí 5. října 1883
Frohsdorf, Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko

Joachim Barrande [žoašém barand] (11. srpna 1799, Saugues, Haute-Loire5. října 1883, Frohsdorf, Dolní Rakousko) byl francouzský inženýr a paleontolog, který se stal celosvětové známým vědcem svým průzkumem geologických útvarů a zkamenělin ve středních Čechách.

Životopis[editovat | editovat zdroj]

Mládí a studia[editovat | editovat zdroj]

Narodil se ve Francii a dětství prožil v době vlády Napoleona I. Studoval nejprve na lyceu v Paříži a pak ve dvou dvouletých cyklech také polytechnikuÉcole Polytechnique“ (jako nejlepší student ročníku) a stavby mostů a silnic. Během studií navštěvoval i přírodovědné přednášky, ale přes jejich absolvování se živil jako stavební inženýr (pod jeho vedením vybudován mezi jinými i dodnes stojící most přes řeku Loiru).

Vychovatelem královské rodiny[editovat | editovat zdroj]

Od této činnosti přešel po roce 1826 do služeb krále Karla X. jako vychovatel panovníkova vnuka Jindřicha (později hraběte ze Chambordu). Nový učitel po červencové revoluci 1830 následoval francouzský dvůr Bourbonů do exilu.

V Čechách[editovat | editovat zdroj]

Tato cesta jej brzy zavedla do Čech na zámek Buštěhrad a následně na Pražský hrad. Díky svému postavení a zájmům se rychle ocitl v kontaktu s českými kulturními kruhy. Mezi jinými se seznámil s historikem Františkem Palackým a s jedním ze zakladatelů dnes Národního muzea v Praze hrabětem Kašparem Šternberkem. Právě druhý jmenovaný mecenáš a sběratel požádal Barranda o posouzení možnosti stavby koněspřežné železniční trati údolím Berounky a přes uhelné pánve u Radnic do Plzně. Z důvodu nedostatku prostředků se tento plán nepodařilo realizovat, ale uskutečněné práce přesto francouzskému inženýrovi odhalily velmi bohatá naleziště zkamenělin (zejména trilobitů) především u Skryjí a Týřovic. S danou problematikou již byl v základu obeznámen a inspirován vydáním díla The Silurian System Rodericka Murchisona z roku 1839 zde tudíž našel doživotní objekt svého badatelského zájmu.

Po roce 1840 cestoval Barrande intenzivně většinou pěšky středními Čechami, aby mohl mapovat území, které v prvohorách pokrývalo mělké moře. Pohyboval se pravidelně především v okolí Prahy zvláště směrem k Berounu, případně dále směrem k Rakovníku či k Příbrami. Občasné exkurze podnikal ovšem také na jiná místa v celé Evropě. O průzkumech si vedl podrobné zápisky, v nichž neopomínal zaznamenat i skalníky a další lidi, kteří mu s vyhledáváním zkamenělin pomáhali. Porovnával jednotlivé vrstvy z období siluru ve stovkách nalezišť, která během života prošel.

Vztah k Česku[editovat | editovat zdroj]

I když hodně cestoval a držel si byt v Paříži, jeho hlavním útočištěm z hlediska bydlení zůstala do konce života Praha. Zde se jeho první hospodyní na mnoho let stala matka českého básníka a spisovatele Jana Nerudy. Tomu se marně snažil vysvětlit, že psaním svému národu nepomůže („Víte, básně psát, to není nic pro váš národ. Třeba vám budou kamarádi připíjet, ale chcete-li svému národu opravdu prospět, zanechte veršů a věnujte se vědě.“) Přesto četl už jeho první díla, protože se naučil česky. Lépe se tak dorozumíval mimo jiných i se skalníky, kteří mu nosili nálezy a brali za to plat (nejprve týdenní, posléze od kusu). Svoji znalost češtiny promítl také do názvů některých druhů, které popisoval (Babinka podle matky Nerudy). Později se díky Palackému naučil i německy. Po paní Nerudové byla v letech 1861–1883, tedy do Barrandovy smrti, jeho hospodyní Františka Myslivečková, která pocházela z rodové větve českého skladatele Josefa Myslivečka.

Smrt[editovat | editovat zdroj]

Aktivním zůstal do konce života, když ještě jako osmdesátník fáral do dolu, aby mohl dále zkoumat. Smrt ho zastihla v souvislosti s úmrtím Jindřicha hraběte z Chambordu. Vypravil se za ním těsně před jeho smrtí a vyřizoval pak jeho pozůstalost. Při tom onemocněl zápalem plic. Pohřben tak byl na dnešním území Rakouska. Sice zůstal po celý svůj život Francouzem, ale byl si vědom, která místa mu vydala nálezy, která místa mu získala světový věhlas a díky popisu kterých se stal čestným členem mnoha zahraničních geologických společností. Ve své závěti proto muzeu v Praze (dnes Národní muzeum v Praze) odkázal statisíce zkamenělin i svoji knihovnu včetně rukopisů. Zanechal i dostatek peněz (10000 zlatých) pro pokračovatele svého díla. Hlavním z nich měl být Ottomar Novák, který zemřel však již v roce 1892 ve svých 41 letech . Barrandovo dílo proto dokončili profesoři J. Waagen a J.J.Jahn. Poslední svazek Système silurien vyšel v roce 1911.

Dílo[editovat | editovat zdroj]

První díla[editovat | editovat zdroj]

V roce 1846 zveřejnil Barrande výsledky zkoumání ve svých prvních dílech, která vyšla ve Vídni a Lipsku. V zahraničí byla Barrandova svědectví o českých prvohorních fosiliích přijata mnohem příznivěji než v Čechách, kde se někteří vlastenci dílem tohoto cizince cítili neprávem předstiženi. Kustod přírodovědeckých sbírek Corda a berounský sběratel trilobitů Hawel urychleně reagovali dílem Prodrom einer Monographie der böhmischen Trilobiten, kterým získali prvenství v pojmenování mnoha druhů, rodů a čeledí. Barrandovy zápisky a následné práce však od samého počátku obsahovaly nepoměrně systematičtější popisy i nákresy geologických profilů.

Encyklopedie Système silurien du centre de la Bohême[editovat | editovat zdroj]

Průzkumy a práce se sbírkami Barrandovi zabíraly téměř veškerý čas a dožadovaly se velkého množství finančních prostředků. Poskytovali mu je především hrabě Chambord a Císařská akademie ve Vídni, kterou ale o příspěvek musel každým rokem žádat znovu. Od roku 1852 postupně téměř 30 let tvořil a vydával encyklopedii Silurský systém středních Čech (Système silurien du centre de la Bohême). Do roku 1881 vyšlo 22 svazků. Psal do ní texty, dělal náčrty budoucích litografií, vedl kvůli ní různorodou korespondenci a pro inspiraci i cestoval do zahraničí. Na téměř 6 000 stranách doplněných více než 1 000 litografickými tabulemi s desítkami ukázek popsal přes 3 500 druhů zkamenělých organismů. Jde o nejrozsáhlejší paleontologickou práci všech dob, kterou vytvořil jeden člověk.[1] Po Barrandově smrti se podařilo vydat ještě dalších 7 svazků encyklopedie.

Přínos vědě, kritika[editovat | editovat zdroj]

Bohatá česká prvohorní naleziště proslavil tímto dílem daleko za hranicemi. Jeho práce neváhal citovat i tvůrce nové evoluční teorie Charles Darwin, přestože Barrande zůstával věren katastrofickým teoriím, o nichž slýchával v mládí na přednáškách George Cuviera. Tyto názory Barranda se odrazily i ve sporech, které vedl s jinými geology ohledně dalšího vlastního pětisvazkového díla Obrana kolonií (Défense des colonies). Ani Barrande se totiž nevyvaroval omylů: když zkoumal zkameněliny v okolí Prahy, nemohl si nevšimnout, že na některých místech nachází společně zkameněliny živočichů, kteří žili v různých geologických obdobích oddělených milióny či desítkami miliónů let. Vysvětloval to tak, že žili spolu - mladší a pokročilejší formy života měly nejdříve vytvořit ve „starém“ prostředí malé ostrůvky, z nichž se později měly postupně rozšířit po celé planetě; tato společenstva nazval kolonie. Jeho vědecká autorita byla velká, tento názor však mezi paleontology zvedl bouři nesouhlasu. Nejdůraznějším odpůrcem kolonií byl český geolog Jan Krejčí; spolu s ostatními poznal, že v důsledku pohybů zemské kůry se starší vrstvy hornin nasunuly na mladší nebo se do nich vklínily. Dnešní věda se přiklání na stranu jeho odpůrců a kromě toho také na rozdíl od něj považuje při průzkumech za klíčové vrstvy, které jsou na zkameněliny chudší. Barrande dával naopak přednost místům a vrstvám, kde se nacházelo zkamenělin nejvíc a v co nejúplnějším stavu. Právě díky tomu se mu podařilo vytvořit faktografické dílo nepřekonatelných rozměrů.

Je zajímavé, že Krejčí, zcela neústupný ve svém odporu proti teorii kolonií, v roce 1869 své názory náhle odvolal. Podle některých autorů je možné že šlo o taktický manévr:[2] v české společnosti zavládla obava, že Barrande své sbírky, práci i prostředky odkáže do zahraničí. Obavy se nakonec nenaplnily - Barrande celé své dílo daroval českému Národnímu muzeu.

Místa s připomínkou Joachima Barranda[editovat | editovat zdroj]

Pamětní deska na Barrandově skále

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. FEJFAR, Oldřich. Od trilobita k člověku. Praha : Albatros, 1980. S. 7.  
  2. Rudolf Prokop: Zkamenělý svět (Práce, 1989)

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 28.  
  • Osobnosti - Česko : Ottův slovník. Praha : Ottovo nakladatelství, 2008. 823 s. ISBN 978-80-7360-796-8. S. 30.  
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 2. sešit : B–Bař. Praha : Libri, 2005. 154–264 s. ISBN 80-7277-252-X. S. 219–221.  

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]