Václav Hanka

Z Wikipedie, otevřené encyklopedie
Skočit na: Navigace, Hledání
Václav Hanka

Václav Hanka, též Váceslav Váceslavič (podle ruského vzoru), (10. června 1791 Hořiněves12. ledna 1861 Praha) byl český spisovatel, básník, národní buditel, jazykovědec, slavista, literární historik, knihovník, archivář, kustod historických sbírek, publicista, překladatel, editor staročeských a staroslověnských památek, vysokoškolský pedagog.

Život[editovat | editovat zdroj]

Po absolvování gymnázia v Hradci Králové (1809) odešel studovat filozofii do Prahy. V letech 18131814 studoval práva ve Vídni, kde se také zabýval žurnalistickou prací ve Vídeňských novinách a v Prvotinách krásného umění redigovaných jejich redaktorem Janem Nepomukem Hromádkou (1783–1850) publikoval své básnické prvotiny.[1]

Po návratu z Vídně pokračoval ve studiích a věnoval se literatuře, od roku 1819 pracoval ve Vlasteneckém muzeu (dnešní Národní muzeum). Nejdříve zastával úřednické místo, následně se stal kustodem numismatické sbírky, správcem jeho literárních sbírek (knihovna, archiv) a s výjimkou let 1826–1831 také sbírek historických.[2] Od roku 1848 až do svého skonu přednášel na pražské univerzitě jako soukromý docent staroslověnštinu, později ruštinu, polštinu a češtinu (jazyk i literaturu).[2]

Ve své době patřil k předním představitelům české obrozenecké slavistiky, udržoval rozsáhlé korespondenční i osobní styky se slovanským zahraničím, oprávněně byl kritizován za své nekritické rusofilství.[2]

Přes odpor Františka Palackého prosadil reformu českého pravopisu (psaní v místo w, ou místo au), která se používá dodnes. Tato reforma vycházela z práce Josefa Dobrovského.

Literární a vědecké dílo[editovat | editovat zdroj]

Rodný dům Václava Hanky

Kromě vlastních veršů vydával i překlady lidové poezie ostatních slovanských národů a staré literární památky (pod názvem Starobylá skládanie). Věnoval se též práci filologické (slavistika, lexikografie, pravopis). Jeho podíl na vývoji české paleoslovenistiky je uznáván zejména v rovině popularizační a učitelské.[3]

Poezie[editovat | editovat zdroj]

  • Dvanáctero písní [1]
  • Hankovy písně – rozšířené vydání Dvanáctera písní. [2]

Vědecká literatura[editovat | editovat zdroj]

  • Pravopis český podle základů gramatiky Josefa Dobrovského
  • Über den Charakter der cyrillischen Orthographie
  • Analogie in der Bildung der böhmischen Zeitwörter
  • Über die Grundzüge der slawischen Kirchensprache
  • Stará pověst o Strojmírovi a Griseldě
  • Sbírka nejdávnějších latinsko–českých slovníků [3]
  • Přehled pramenů právních v Čechách
  • Mluvnice čili soustava českého jazyka podle Josefa Dobrovského [4]
  • Slovanská mluvověda
  • Petrohradská legenda o svatém Václavu
  • České mince korunovační
  • Počátky posvátného jazyka slovanského [5]
  • Počátky ruského jazyka [6]

Překlady[editovat | editovat zdroj]

  • Krátká historie slovanských národů [7]
  • Prostonárodní srbská Musa do Čech převedenou – překlady srbské lidové epiky
  • Dějiny české v kamenopisně vyvedených obrazech (1824) – průřezový pohled na české dějiny tvořený složkou grafickou (litografie Antonína Machka) a složkou textovou (komentář Hankův)
  • Krakováčky, aneb písně národní polské [8]
  • Gesnerovy idylly [9]

Padělky[editovat | editovat zdroj]

Hankův hrob na Vyšehradském hřbitově

Dnes je Václav Hanka znám především jako pravděpodobný padělatel několika „prastarých“ českých rukopisů.

V roce 1816 nalezl Hankův přítel, básník Josef Linda, tzv. Píseň Vyšehradskou – milostnou báseň údajně z 13. století. O rok později, 16. září 1817, nalezl Hanka rukopis básní údajně ze 13. století, který byl podle místa nálezu (Dvůr Králové) nazván Rukopis královédvorský. V roce 1818 byl na zámku v Zelené Hoře u Nepomuku nalezen rukopis označovaný jako Libušin soud (dnes známější pod názvem Rukopis zelenohorský) údajně z 8. až 10. století. V roce 1819 nalezl univerzitní knihovník J. V. Zimmermann tzv. Píseň milostnou krále Václava. Roku 1827 byly nalezeny (opět za Hankovy asistence) staročeské glosy v Mater Verborum. Mimo jiné se podílel na padělání stříbrné mince Athena-Alkis, kterou měl údajně razit Břetislav I..

Dnes jsou všechna tato díla spolu s několika dalšími Hankovými údajnými nálezy považována většinou badatelů za padělky, které vytvořil Hanka společně s Josefem Lindou, a případně i dalšími spolupracovníky (někdy se mluví o Františku Horčičkovi , Václavu Aloisi Svobodovi či Josefu Jungmannovi). Spor o rukopisy, v němž se měla jednoznačně dokázat pravost či nepravost těchto textů, byl jedním z nejvýznamnějších problémů v historii české literatury a dodnes není zcela ukončen.

Zajímavost[editovat | editovat zdroj]

Jméno Václava Hanky bylo umístěno pod okny Národního muzea v Praze spolu s mnoha dalšími, viz Dvaasedmdesát jmen české historie.

Odkazy[editovat | editovat zdroj]

Reference[editovat | editovat zdroj]

  1. Čeští spisovatelé deseti století, s. 64
  2. a b c Lexikon české literatury 2/I, s. 58
  3. Staroslověnská etapa českého písemnictví, s. 129

Literatura[editovat | editovat zdroj]

  • ČERNÝ, Jiří; HOLEŠ, Jan. Kdo je kdo v dějinách české lingvistiky. 1. vyd. Praha : Libri, 2008. 739 s. ISBN 978-80-7277-369-5. S. 199–200.  
  • Čeští spisovatelé 19. a počátku 20. století. Praha : Československý spisovatel, 1982. S. 75–78.  
  • Dějiny české literatury. 2., Literatura národního obrození / Redaktor svazku Felix Vodička. 1. vyd. Praha : Československá akademie věd, 1960. 684 s. S. 611.  
  • FORST, Vladimír, a kol. Lexikon české literatury : osobnosti, díla, instituce. 2/I. H–J. Praha : Academia, 1993. 589 s. ISBN 80-200-0468-8. S. 57–63.  
  • Kdo byl kdo v našich dějinách do roku 1918 / (Pavel Augusta … et al.). 4. vyd. Praha : Libri, 1999. 571 s. ISBN 80-85983-94-X. S. 123–124.  
  • KUDĚLKA, Milan; ŠIMEČEK, Zdeněk; VEČERKA, Radoslav. Česká slavistika v prvním období svého vývoje do počátku 60. let 19. století. 1. vyd. Praha : Historický ústav, 1995. 393 s. ISBN 80-85268-41-8. S. 279–282.  
  • SRŠEŇ, Lubomír. Nevšední příběhy portrétů : Puchmajer, Sedláček, Hanka, Rajská, Němcová. Praha : Vyšehrad, 2011. 144 s. ISBN 978-80-7429-230-9. S. 55–80.  
  • ŠŤASTNÝ Radko. Čeští spisovatelé deseti století : Slovník českých spisovatelů od nejstarších dob do počátku 20. století. Praha : SPN, 1974. 296 s.
  • VEČERKA, Radoslav. Staroslověnská etapa českého písemnictví. Praha : Nakladatelství Lidové noviny, 2010. 176 s. ISBN 978-80-7422-044-9.  

Související články[editovat | editovat zdroj]

Externí odkazy[editovat | editovat zdroj]

Logo Wikimedia Commons
Wikimedia Commons nabízí obrázky, zvuky či videa k tématu